Hledání a poznávaní těch „Jiných“, vyrovnávání se s Nimi či Jejich hodnocení k literatuře (a zdaleka nejen té západní) neodmyslitelně patří. Orient a „orientální témata“ nahlížena pohledem Západu v tomto kontextu představují nadmíru obsáhlou a produktivní kapitolu, jíž se věnuje nesčetné množství publikací jak odborných, tak popularizačních. Role, které na sebe Orient v „západním psaní“ bral, byly různorodé a jen obtížně jdou srovnat do uzavřených škatulek.

Předně, Orient byl od nepaměti cílem cest i předmětem s nimi souvisejících záznamů, cestopisů, což platí (byť se o tomto žánrů již léta píše jako o umírajícím) dodnes. Vedle narativů líčících bezprostřední zkušenosti pisatele však byl Orient od pradávna rovněž předmětem popisů vycházejících vstříc různým podobám zájmu, učenému i laickému, všeobecnému i dílčímu. To se odráželo zprvu v lucidářích, středověkých předchůdcích encyklopedií. Mnohem později, zhruba od konce 18. století, se pak rodí vědecký přístup, paušálně zvaný orientalistika, a vedle něj citelně narůstá i lidová poptávka po Orientu, což se prakticky projevilo jak v dílech osvětových (dnešními slovy: popularizačních), tak především v rovině umělecké.

Literatura a orientalismus

Ale i v této poloze mohl Orient sehrávat různé role. Mohl být místem děje, zdrojem inspirace, ale také účinnou záminkou (vzpomeňme namátkou „harémové fantazie“, tak oblíbené v 19. století, kdy orientální kulisy umožnily autorům otevírat veřejně jinak nemyslitelné sexuální motivy). Orientalismus se v literatuře projevil v obou dvou významech tohoto pojmu, v tom původním jakožto fascinace a inspirace orientálními motivy nebo tématy, ale rovněž v rovině pozdější, saidovské, čili jako předpřipravený způsob nazírání Orientu, vycházející z předpokladu jistých pro Orient příznačných daností, které by měly být, ve svém důsledku, příčinou nerovného vztahu mezi Východem a Západem (jeho specifickou podmnožinou jsou v současnosti tolik oblíbené apokalypticko-islamofobní vize, s nimiž se doslova roztrhl pytel).

Existuje velké množství literárních děl, na něž má smysl nahlížet zmíněnou první či druhou optikou orientalismu (a místy dokonce hned oběma), avšak vedle nich existuje i výrazně menší množina titulů, které jsou sice bez Orientu nemyslitelné, ale o orientalismu u nich lze dlouze polemizovat a nedobrat se přitom konce. Jinými slovy, jsou díla, v nichž Orient či „orientální“ hraje zásadní roli, avšak povaha nakládání s „orientálnem“ je u nich problematická, je předmětem sporů a rozdílných interpretací. K nim patří nepochybně i Alexandrijský kvartet (Alexandria Quartet – vycházel postupně, ve čtyřech částech, a to v letech 1957 až 1960).

Říkává se, že existují romány, které se nečtou, ale jimž se propadá. Tento vrcholný opus spisovatele Lawrence Durrella (1912–1990) k nim určitě patří. Alexandrijský kvartet vyšel rovněž česky, v excelentním překladu Vladimíra Medka v nakladatelství Odeon, a to roku 1989 v dnes jen těžko představitelném nákladu 83 000 výtisků, a je tudíž snadno dostupný v antikvariátech. Vedle Alexandrijského kvartetu vyšla česky ještě další čtyři Durrellova díla: Černá kniha (EMG / Odeon, 2014, přel. Ladislav Nagy), Setkání s mořskou Venuší (BB art, 2005, přel. Simona Mazáčová), Monsieur aneb Kníže temnot (Rybka Publishers, 2001, přel. Eva Veselá) a Temný labyrint (Odeon, 1971, přel. Eva Kondrysová). Ovšem na Lawrence Durrella mohli zdejší čtenáři také narazit, aniž by si to vůbec uvědomili, a to v poutavém vyprávění jeho bratra Geralda Durrella (1925–1995), slavného přírodopisce, v jehož vzpomínkách na dětství strávené na ostrově Korfu nazvaných O mé rodině a jiné zvířeně figuruje i svérázný starší sourozenec Larry, budoucí velký romanopisec, s nímž nebylo snadné vyjít.

Alexandrijský kvartet si svým neopakovatelným stylem, strukturou i poetikou záhy získal velké množství obdivovatelů po celém světě, avšak v tom arabském (do arabštiny dílo přeložil Fachrí Labíb; vyšlo v nakladatelství Dár aš-šurúq, Káhira, 2010) našel také nemálo kritiků. Durrellova Alexandrie, „hlavní město paměti“, jak ji sám spisovatel nazývá, totiž není realistickou místopisnou črtou, nýbrž úchvatným literárním výtvorem, bezmála tisícistránkovou iluzí. Autor si ze skutečné Alexandrie, která v období mezi první a druhou světovou válkou zažila svůj největší lesk, vybírá jedině a pouze to, co on sám pokládá za vhodné, co zkrátka ladí s jeho záměry i poetikou. Silou své literární výpovědi, jak poznamenal anglista Ladislav Nagy, však Alexandrijský kvartet převyšuje své literární rivaly a jeho napůl imaginární Alexandrie tak na celé čáře vítězí, tedy alespoň měřeno zájmem publika, nad realistickými portréty s městem spjatých místních autorů, což je právem iritovalo.

Výmluvným příkladem budiž Edwár al-Charrát (1926–2015), významný egyptský levicově orientovaný spisovatel koptského původu, narozený v Alexandrii, jenž soudil, že mu Durrell jeho rodné město „uzmul“. A vyčítá mu, mimo jiné, že byl velmi zaujatý, že neměl ani ponětí o Alexandrii, kterou znal on, zkrátka a dobře, že vzrušující a líbivé Durrellovy obrazy města mají se skutečnou Alexandrií jen pramálo společného. Zatímco Charrát vnímal, celkem přirozeně, Alexandrii jako primárně arabskou, pro celoživotního helénofila Durrella zůstávala především řecká. Durrell prožil v Egyptě léta druhé světové války (1941–1945) a jeho život výlučně mezi alexandrijskými kosmopolitními vrstvami jej, podle Charrátova soudu, musel připravit o znalost autentické Alexandrie, kterou si tudíž, jak Charrát uvedl, v mnohém prostě vymyslel.

Alexandrie bez Arabů?

Durrellovo působivé líčení mystické a mytické metropole, dávného centra civilizace, z něhož se stala kosmopolitní perla Středomoří, opravdu vesměs opomíjí jak arabskou Alexandrii, tak i podstatnou součást jejího tehdejšího obyvatelstva (dnes prakticky obyvatele jediné), Egypťany. Arabský živel tudíž zůstává v Kvartetu v pozadí, ať již jde o postavy, nebo scenérie. Pokud se tu a tam nějaký Arab přece jenom v textu objeví, potom zpravidla jako záporná epizodní postava (nepočítáme-li ušlechtilého Nessima Hosnaniho, který však není muslim, nýbrž Kopt). Čím méně Durrella arabští muslimové, kteří zjevně nezískali jeho sympatie, zajímali, o to více si vytvářel muslimy vlastní. Těžko však přitom psát o orientalismu v případě někoho, kdo byl vlastně sám „Orientálec“. Durrell se totiž narodil v Indii a jeho dětství, které tam prožil, jej, podle jeho vlastních slov, natrvalo ovlivnilo. Miloval Středomoří a ironizoval „pudinkový ostrov“, jak s oblibou nazýval Velkou Británii, o jejíž atmosféře psal jako o „anglické smrti“. S orientalismem (v saidovském duchu) je to tedy u Durrella ošemetné a literární vědci napsali nejednu studii o tom, jak Durrellův přístup k „arabskému Orientu“ správně chápat a nazývat.

Obecně vzato lze konstatovat, že v Alexandrijském kvartetu, jinak tak zalidněném pestrou a početnou galerií rozmanitých postav, muslimové pozoruhodně chybějí, a pokud se přece jen objeví, jsou popisováni jakožto beznadějně zkažení a zpátečničtí. Nejnázornější i nejsnáze zapamatovatelnou ukázku v tomto duchu nalezneme, vydestilovanou do téměř archetypální polohy, ve ztvárnění zlověstného ministra vnitra Memlika Paši. Tato odpor vzbuzující postava přitom představuje jenom jednu z mnoha záporných podobizen „Orientálců“ vytvářených evropskými autory v průběhu celého 19. a 20. století. V mnohém jako by navazovala na orientalismus dlouholetého britského správce Egypta Evelyna Baringa, pozdějšího hraběte Cromera (1841–1917), který sdílel přesvědčení, že pro Egypťany je nejlepší, nechají-li se vést. Memlika Pašu Durrell popisuje jako „lenivého, ale chytrého“, který se nikdy nesměje a je „chorobně pověrčivý a nenapravitelně úplatný“. Jeho pochlebovační nohsledové „pro něho vymýšleli rozkoše, jejichž zvrácenost by ještě dokázala vyburcovat muže, kterého už omrzely všechny choutky, kromě záliby v penězích“. Přes veškeré tyto neřesti „byl i přemrštěně pobožný a náboženské zvyklosti dodržoval s posedlou horlivostí, která by mohla udivovat u každého, kdo nebyl Egypťan“. Ovšem to, co může někdo pokládat za orientalismus, může zase jiný (v našem konkrétním případě literární vědec Donald P. Kaczvinsky) interpretovat jako umělecké ztvárnění konkrétní historické postavy, v našem případě jednoho z nestorů egyptské politiky Ismáʻíla Sidqího (1875–1950).

Dalším bodem, u něhož se vedou polemiky o Durrellově orientalismu, jsou ženy, jež (na rozdíl od muslimů a Arabů) mají v jeho díle místo zcela nezastupitelné a je jim věnováno mnoho prostoru. O to více vyniká rozdíl mezi ženami z alexandrijských kosmopolitních kruhů a ženami domorodými, egyptskými. Lépe než snaha o vlastní shrnutí nám poslouží citace z Justine, první knihy Kvartetu: „Ženy ve zdejších cizích společenstvích jsou krásnější než kdekoli jinde. Ovládá je strach a nejistota; mají pocit, jako by se propadaly do oceánu černi kolem sebe. Toto město postavili jako hráz, jež měla zadržovat příval africké tmy; ale tiché kročeje černých už se teď každou chvíli ozývají v evropských čtvrtích, probíhá tu jakási rasová osmóza. Aby tu člověk byl šťasten, musel by být muslimem, musel by být Egypťankou – pohlcující a měkkou, mdlou a povadlou, vždy ovšem dbalou toho, co se sluší; s voskovou pletí, která se v třepotavé záři petrolejových lamp zbarvuje do citrónově žluté nebo melounově zelené. Těla tvrdá jako zimostráz. Prsy hráškově zelené a tuhé – plazí chladnost vnějších částí těla, s prsty na rukou i nohou jako kostnatými předsunutými hlídkami. Jejich city jsou zasuty v předvědomí. Při milování ze sebe nedávají vůbec nic – nemají žádné já, které by mohly dát – a místo toho vás obmykají v zoufalém reflexu, v křeči touhy, jíž nemohly dát průchod a která je pravým opakem něhy a rozkoše. Po celá staletí je zavírali do chlévů spolu s dobytkem, zahalovali a obřezávali. Potmě je vykrmovali zavařeninami a vonnými tuky, až se z nich staly kádě s rozkoší, kolébající se na nohou bílých jako papír a protkaných modrými žilkami.“

V polemikách o orientalismu v Alexandrijském kvartetu nelze dále opomenout ani jméno Davida Mountoliva, do jehož příběhu Lawrence Durrell vložil nemálo postřehů o poznávání „Jiných“ i jeho mezích a podle něhož se také jmenuje třetí kniha Kvartetu. Mountolive je coby arabista, tedy špičkový britský univerzitní produkt, vyslán jako perspektivní mladý diplomat do Egypta, aby se tam zdokonalil v arabštině a obeznámil se s místními reáliemi. V mysli si přitom Mountolive vytváří svůj vlastní Egypt (který se citelně liší od Egypta dalších cizinců usazených v Kvartetu), v čemž jsou mu vydatně nápomocny nejenom jeho akademické knižní znalosti, ale především přátelství s Nessimem a hlavně láska k jeho matce Leile (oba jsou Koptové, arabští křesťané, kteří se sami pokládají za potomky starověkých Egypťanů). Přitom Leila zase v případě Mountoliva konfrontuje své knižní představy o Angličanech (svůj okcidentalismus) s živým (a výrazně mladším) milencem, který k ní nekonečně vzhlíží. Mountolive se zajímá o Egypťany i jejich zvyklosti a lidovou religiozitu: „Mladý Mountolive si psal jednu poznámku za druhou a přemýšlel o zvláštních způsobech lidí, mezi nimiž se rozhodl žít – pečlivě, jak se slušelo na člověka, jenž se zabývá mravy tak vzdálenými jeho vlastním, současně však i v jakémsi zaníceném úsilí najít určitý básnivý soulad mezi skutečností a snovým obrazem Východu, který si vytvořil z četby. Rozhodně mezi nimi byl menší rozdíl než mezi podvojnými představami, jimiž se zřejmě kojila Leila, básnivým obrazem Anglie a jejím představitelem, plachým a v mnoha ohledech nezralým mladíčkem, kterého si vzala za milence.“

Přestože je Alexandrijský kvartet fikcí té nejvyšší intelektuální i estetické sofistikovanosti, řada jeho postav má reálný předobraz, o čemž literární vědci popsali nejednu stránku (a což se týká i dvou nejvýraznějších ženských postav tohoto díla: Justiny a Cley). Psaní o Kvartetu a orientalismu by však nikdy nebylo úplné, kdybychom opomenuli svéráznou postavu jménem Joshua Scobie. Tento vysloužilý námořník (přesněji korvetní kapitán) se na stará kolena usadil v domorodé čtvrti v Alexandrii a na své skromné živobytí (sestávající mj. z vydatné každodenní dávky pálenky) si vydělával ve službách egyptské mravnostní policie, kde sloužil v hodnosti bimbašiho (zhruba major). Ian S. MacNiven, autor monumentální biografie Lawrence Durrella (Lawrence Durrell: A Biography), vyslovil hypotézu, že reálnou předlohou tohoto svérázného starce s osobitým způsobem vyjadřování byl Joseph McPherson (1866–1946), originální a vlivná osobnost, s níž se Durrell seznámil krátce po svém příjezdu do Káhiry. McPherson poprvé přijel do Egypta v roce 1901 a Egypt, kde žil s drobnými přestávkami až do smrti, si zamiloval (a Egypťané si zamilovali jej). Naučil se dokonale arabsky, a to tak, že ani Egypťané nepoznali, že není rodilý mluvčí, a zajímal se mj. o muslimskou (súfismem poznamenanou) lidovou religiozitu, přičemž své obrovské znalosti na tomto poli zúročil v dnes již klasickém díle The Moulids of Egypt (poprvé vydaném roku 1941), v němž zmapoval a mistrně popsal početné narozeniny súfijských „světců“, které se zpravidla konají v den jejich smrti čili v den, „kdy se zrodili pro nebesa“. Přestože McPherson nebyl vzděláním „profesionální“ orientalista, jeho dílo mělo velký vliv a dočkalo se dokonce arabského překladu. Není jistě náhodou, že Joshua Scobie se po smrti také stal předmětem muslimského uctívání, dokonce kolem něj vznikl celý lokální kult. A jistě také není náhodou, že sepsání předmluvy k vydání McPhersonovy obsáhlé korespondence z Egypta, připravené jeho prasynovcem a nazvané Bimbashi McPherson. A Life in Egypt – Letters of Joseph McPherson, se ujal právě Lawrence Durrell.

O tom, jak se z alkoholika, homosexuála a tajného policisty Scobieho stal muslimský světec, vypráví jeho přítelkyně Clea (v poslední knize Kvartetu nazvané jejím jménem): „Je to nádherný příběh; všechno to zjistil Balthazar. Scobie je teď úředně El Jakúb. Tak aspoň je ta svatyně zanesena v záznamech koptské církve. Jak jsi však právě slyšel, ve skutečnosti je z něho El Skob! Víš, jak se na tyhle maquamy (sic!) místních světců zapomíná a lidé si jich přestávají všímat. Zemřou, a časem lidé úplně zapomenou, kterému světci původně patřily; občas je dokonce zasype písek. Někdy ale zase procitají k novému životu; naráz se tam někdo vyléčí z padoucnice, nebo nějaká šílená žena má právě u svatyně vidění – a tu máš! Světec procitne, znovu je na světě. Celou tu dobu, co náš starý pirát bydlel tady v domě, byl El Jakúb tady, vzadu v zahradě, i když o tom nikdo nevěděl. (…) Úplně se na něho zapomnělo. Zato když Scobie zemřel, začali na něho tady v sousedství s láskou vzpomínat. (…) Zakrátko se tak octl v legendariu alexandrijských světců, neměl ovšem žádnou vlastní svatyni…“

Pohledy na Alexandrijský kvartet z perspektivy postkoloniálních studií (do nichž se mj. zapojil i Salman Rushdie) nedospěly k jednoznačnému závěru, nakolik (a jak) ovlivnily Durrellovo vědomé a přiznané vytváření si vlastního světa právě mechanismy orientalismu. Chápeme-li totiž orientalismem snahu o realistické vystižení Orientu, které však ve skutečnosti spíše odráží různé předsudečné mechanismy v chápání Jiného, pak by Durrellův Alexandrijský kvartet, který nikdy, od samého počátku, neměl být realistickým portrétem, nýbrž literárním experimentem nejhlubší intelektuální úrovně, mohl být považován za plod orientalismu jen omylem, ve velmi povrchním pohledu z veliké dálky. Myslíme-li však orientalismem jeho původní obsah (dnes víceméně již přemazaný Saidovým vlivným odkazem), a to orientální motivy či inspirace v díle přítomné, tak v tomto smyslu se Kvartet naopak přívlastku orientalismu nevyhne.

Ale ať již je Alexandrijský kvartet poznamenán orientalismem jakkoliv, lze o něm prohlásit, že organicky spojuje dva, na první pohled nespojitelné autorské přístupy, a to na jedné straně sofistikovaný formální rámec, který není samoúčelný, nýbrž důsledně naplňuje autorův záměr, s navenek až příliš čtenářsky vděčnou a bohatou fasádou na straně druhé. Lawrence Durrell vytvořil svět, k němuž se může čtenář opakovaně vracet naplněn jistotou, že opět narazí na nový úhel pohledu, jímž na dané postavy či epizody dosud nenahlížel, nebo mu dojdou spojitosti, které mu při předchozích čteních zůstaly skryty. Martin Hilský krásně vystihl ve svém doslovu povahu Kvartetu následovně: „Představme si, že se v hejnu londýnských vrabců najednou objeví veliký barevný papoušek. Anebo že na fádním periferním dvorku některého začouzeného severoanglického průmyslového města zničehonic vyroste křiklavě barevná a opojně vonící, provokativně aristokratická exotická květina… Pravda, při bližším ohledání můžeme zjistit, že papoušek mezi vrabci není skutečný, ale rafinovaně namalovaný, že opojná vůně exotické květiny je umělým parfémem té nejexkluzivnější, francouzské značky, že Durrellův román je snad až příliš štědrým čtenářským zážitkem, snad až příliš melodramatickou, romantickou prózou, v níž se barokně vzdutý a exaltovaný styl spojuje s prvky gotickými, makabrózními i detektivními, a pozoruhodný literární experiment té nejvyšší intelektuální náročnosti s kouzelnickými triky, které se blíží románové alchymii či šarlatánství.“

Durrellovy experimenty s literární relativitou, na kterých založil estetiku svého veledíla, v němž změna úhlu pohledu znamená stvoření nového příběhu či postavy, vytvořily rozsáhlou velkolepou fresku, o níž lze pojednat dlouze či krátce, vždy ovšem s jednou jistotou, že to podstatné zůstane stejně nepostiženo, neboť ani postiženo být nemůže: jde totiž o prožitek. Přesněji o pocit, který je tím hlavním, co si čtenář s odstupem času, třebas i po opakované četbě Kvartetu, v mysli bezpečně vybaví. Sem patří také „krajinomalba“, senzuální próza, pro knihu tak příznačná (horkost alexandrijských ulic i prach v ovzduší z ní přímo sálá), v níž naplno ožívají podmanivé evokace orientálních kulis kosmopolitního světa, který nenávratně zmizel.