Je to svého druhu úkaz, ale zároveň důkaz, že to jde. Že i tohle dvojznačné cenění zubů je o lidech a že i v zubařském křesle, když na to přijde, se můžete cítit jako na gauči u terapeuta. Jen se musíte objednat hodně dlouho dopředu, vzít si den dovolené a doufat, že pojedou vlaky.

Ale máme tu i jiné cenění – třeba v té naší umělecké branži. A není těžké si představit, že s oceňováním například literatury formou všelijakých soutěží a cen je potíž. Své o tom vědí jejich organizátoři, porotci i nominovaní autoři. Jenže další, už ne tak snadno představitelná potíž je, že u každého je ta potíž jiného charakteru.

Organizátor kupříkladu řeší sponzory, teplotu a složení veganského boršče na rautu, dress code a to, aby předávající osoba z radnice správně a v pravou chvíli přečetla jméno vítěze. Vítěz řeší, aby nezapomněl poděkovat všem, kterým by poděkovat chtěl a měl, a aby mu ze saka nelétali moli. A nakonec neoceněný autor řeší – jistěže pochopitelnou – frustraci z toho, že jeho tvorba je – najednou a až teď, ve světle ramp – bezcenná. Že přesto, že byla kýmsi kamsi nominována, nemá žádnou cenu. 

Ale myslí někdo na to, co řeší neviditelný porotce? Je jakýmsi prostředníkem mezi organizátory a soutěžícími, proto má pochopení pro obě strany. Porotce, pokud má zbytnělou imaginaci, si představuje všechno popsané výš a ještě více. Představuje si i to, co se proslýchá. Skoro hmatatelně ve zjitřené atmosféře cítí utrpení organizátorů a nominovaných. Takový porotce pak raději předčasně prchá z rautů po soutěžním čtení, aby se nezapletl do sítě rafinovaných small talků a zdvořilostního cenění zubů a aby se raději popáté začetl do textů, které má hodnotit. Takový porotce nad ránem formuluje své odstoupení a připadá si maximálně nekompetentní. Že za tohle utrpení mu pochybné právo spolurozhodovat o tom, čí básně jsou lepší, vážně nestojí.

Ale pak během zasedání poroty zjistí, že jeho spoluporotcovstvo nejenže je na tom podobně, ale nadto umí být nad věcí. Lépe řečeno, že jako kolektiv umíme fungovat a dohodnout se.  Že nejde o nic jiného než si srovnat argumenty, pozice a nakonec před zrcadlem kravatu. Aspoň se o to všechno snažit. A že je možné po tom všem ještě mít pocit dobře odvedené práce.

Touto cestou bych chtěl poblahopřát všem, kdo jsou ochotní své básně v rámci udílení jakékoli ceny číst před publikem. Všem, kdo kdy byli nominovaní a pak jejich jméno z úst konšelů nebo ctihodných vdov nezaznělo.

Prosím, pište dál. Má to cenu.