Publicista a rozhlasový autor Jiří Kamen (nar. 1951) pokračuje v knižních rozhovorech s příslušníky a generačními souputníky tzv. brněnské avantgardy. Po knize věnované Karlu Fuksovi nyní následuje rozhovor se skladatelem, muzikologem a divadelníkem Milošem Štědroněm (nar. 1942).

I tentokrát přijde řeč na známé osobnosti, postavy, postavičky i figurky spojené s brněnskou kulturou v období (zhruba) šedesátých až osmdesátých let, ať už jde o Frantu Kocourka, Pavla Řezníčka, Jana Nováka, Jana Skácela, Ludvíka Kunderu (otce Milana Kundery), nebo i samotného Karla Fuksu. Důraz je přitom kladen hlavně na Štědroňovu hudební tvorbu a jeho aktivity spojené s divadlem Husa na provázku, přičemž těžiště těchto pasáží představují Štědroňovy vzpomínky na divadelní režiséry Evu Tálskou, Zdeňka Pospíšila a Petera Scherhaufera. Textem se ale mihnou i známí herci Miroslav Donutil a Bolek Polívka. Nejedná se přitom o pasáže informačně nabité, ale zároveň text primárně nestojí ani na oněch pověstných prvoplánově humorných „historkách z natáčení“, Štědroň zkrátka nabízí lidský pohled na osobnosti, s nimiž jej pojila dlouholetá spolupráce a přátelství. Ačkoliv se v době komunistického režimu všichni, s nimiž Štědroň přišel do styku, jistě nechovali zrovna čestně, zlobu a ukřivděnost v knize nenajdeme, ba naopak, i v případě nechvalně proslulé exponentky režimu Jiřiny Švorcové dokáže přijít s historkou, která dokládá, že v ní navzdory všemu komunistickému fanatismu přeci jen bylo něco dobrého. V menších scénách se ve Štědroňově vyprávění mihnou i lidé stojící mimo uměleckou scénu, ať už jde o historika Josefa Válku, lingvistu Romana Jakobsona, nebo knížete Jusupova, který vešel do dějin jako hlava spiknutí proti Rasputinovi.

Velkou roli hrají v rozhovoru též osobnosti, které Štědroně nějakým způsobem ovlivnily či inspirovaly. Z těch je nutné zmínit Leoše Janáčka, Jaroslava Haška a Milana Kunderu. I v těchto pasážích jde především o Štědroňovu recepci těchto osobností a jejich díla, méně už o konkrétní informace; pro mnoho čtenářů ale může být zajímavý brněnský kontext jejich života a tvorby, který obvykle nebývá ve veřejném povědomí až tak akcentovaný.

Pochopitelně nechybí ani některé osobní charakteristiky samotného Štědroně, Kamen jej návodnými otázkami nechává tematizovat jeho vztah k saunování, karate, vegetariánství a pohřebním proslovům. Nejspíše nepřekvapí, že pravidelné společné saunování posílilo pouto mezi Štědroněm a jeho přáteli a že jeho příklon k bezmasé stravě se ne vždy setkal s pochopením, zejména v Černé Hoře, kde má zpovídaný příbuzné. I o nich a o výrazné stopě, kterou v paměti obyvatel tamního města Budva zanechal jeho dědeček lékař, se Štědroň v knize zmiňuje. V kontextu líčení Štědroňova původu a života lze ovšem autorovi vytknout, že skok od vzpomínek na dětství k vysokoškolským studiím je snad až příliš náhlý. O Štědroňově dospívání a pubertálních eskapádách, které lze předpokládat, se čtenář nedozví nic.

Lingvistickým specifikem celého rozhovoru je opakovaně zmiňovaný Štědroňův vztah k hanáckému nářečí – i část ukázek z jeho vlastní tvorby, které kniha obsahuje, je psána v tomto dialektu. Některé pasáže budou možná pro čtenáře žijící dále od Moravy na hranici srozumitelnosti, ale lokální patrioti budou naopak jistě při četbě potěšeni.

Celkově lze tento knižní rozhovor vyhodnotit spíše jako čtení pro navození pohodové nálady – proč se do anotace knihy vloudila poznámka, že místy bude čtenář mít dojem, že čte thriller, zůstává otázkou. I situace, u kterých by se nabízelo nějaké napětí (jako dědečkovy zážitky z války nebo odchody přátel do emigrace) podává Štědroň klidným tónem, bez dramatického zdůrazňování nebezpečných okolností. Plynulý tok čtení spíše než dramatické líčení naruší několik chybějících slov a několik dalších prohřešků (zejména zkomolení legendárního haškovského výrazu „simulantenbande“), což nepostrádá určité ironické kouzlo v okamžiku, kdy Štědroň sám zmiňuje několik tiskových chyb, kterých se při vydávání jeho prací nakladatelé a tiskaři dopustili. Kouzlo a půvab podobných nechtěných paradoxů ovšem k životu tak nějak patří, což platí i o tom Štědroňově.