Specifický subžánr, v němž se lidé žijící v současné době snaží odhalit jakési dávné a dlouho pečlivě skrývané tajemství, má v literárním světě své pevné místo, byť na vrchol popularity, kam jej kdysi vynesla Šifra mistra Leonarda, se nejspíše už nevrátí. Většina titulů spadajících do této kategorie se přitom snaží čtenáře zaujmout dějovými zvraty, akčními scénami a falešnými stopami, občas se však i zde objeví titul s vyššími literárními ambicemi. Což je přesně případ románu Splín arcibiskupa Kohna z pera Jiřího Kamene (nar. 1951), který loni vydalo nakladatelství Argo.

Samotný děj knihy začíná jedním z klasických topoi tohoto subžánru – stařičký pán, který přežil holocaust, pozve k sobě domů do Izraele zkušeného novináře Petra Kříže a požádá jej, aby se pokusil objasnit určitou záhadu z minulosti. Poměrně záhy Kříž ke svému pátrání přibere mladou studentku Adélu a společně objasňují určité momenty ze života olomouckého arcibiskupa Theodora Kohna, který úřad zastával na přelomu 19. a 20. století. Před čtenářem autor zároveň rozvíjí i příběh samotného Kohna, jenž se navzdory svému prostému a částečně i židovskému původu dokázal stát hlavou olomoucké arcidiecéze, aby byl posléze intrikami okolí přinucen k rezignaci a dožití v ústraní na zámku v Ehrenhausenu. Tam za ním jako jeden z mála návštěvníků občas zajede jeho přítel, básník Josef Svatopluk Machar, jinak známý svými vyhraněnými proticírkevními postoji.

Kohnův život tak nepostrádá dramatičnost ani určitý tragický rozměr a tato linka je možná čtivější a svižnější, než by čtenář zprvu čekal. Ať už se jedná o vesnický kostel, kde Kohn provádí vizitaci, nebo o papežské komnaty, kde se jeho případ řeší na nejvyšších církevních místech, provádí autor čtenáře těmito místy s ladnou přirozeností a uvěřitelností. Naopak pátrací pasáže ze současnosti mají tempo pomalé až rozvláčné, z velké části stojí na dialozích mezi Petrem a Adélou a čtenáře zahrnují množstvím informací, snad až příliš detailních, a historek sice pozoruhodných, ale přeci jen zdržujících. Ty navíc oba protagonisté tzv. sypou z rukávu, což zejména u mladé Adély nepůsobí příliš věrohodně, jakkoliv se jedná o studentku historie, která si přivydělává brigádami jako průvodkyně v samotném Arcibiskupském paláci v Olomouci. Navíc není dlouho jasné, po čem vlastně oba dva pátrají, a několika nečekaných zvratů v jejich práci se čtenář dočká téměř až v samém závěru knihy.

Ačkoliv jistě není nutné za každou cenu recyklovat dějové vzorce použité již nesčetněkrát, ke spádu textu nepřispívá ani skutečnost, že vztah mezi Petrem a Adélou zůstává v podstatě stále na stejné úrovni; jedinou změnou je přechod od vykání k vzájemnému tykání. K fyzickému sblížení mezi nimi nedojde (pokud tedy nemá být naznačeno zmínkou o krátkém vzájemném objetí na italské pláži), ani jeden z nich netají před druhým při pátrání žádné informace či postranní motivace, které by mohly vyústit ve zradu, ať už skutečnou, či domnělou, a čtenář se téměř nic nedozví ani o minulosti obou hlavních postav. Když je pak jeden z pátračů krátce před koncem celého románu zraněn, ve čtenáři to vlastně ani žádné pořádné pohnutí nevyvolá.

Naopak Kohn se vyvíjí od mladíka po muže v pokročilém věku, nuceného potýkat se se slabostmi cizími i svými, čelit domnělým i skutečným intrikám a nakonec trpně dožít s vědomím, že nevděčníci a závistivci dosáhli svého. Kohna přitom autor nevykresluje jen v pozitivních barvách, z mozaiky informací před čtenářem vyvstává portrét muže, kterému by jistě bylo možné ledacos vytknout, zejména ve srovnání s představou ideálního sluhy Božího, ale i díky tomu působí – na rozdíl od sterilních postav Petra a Adély – alespoň uvěřitelně a do značné míry snad i sympaticky.

Autorovi nelze upřít velký faktografický rozhled, z řádků knihy čiší i rozsáhlé rešerše, které Kamen zjevně podnikl, zároveň ale neodolal pokušení podělit se se čtenáři o vše, nebo přinejmenším o velkou část toho, co při práci na románu zjistil. Zatímco u jeho předchozích nebeletristických knih, v nichž čtenáře seznamoval s brněnskou kulturní scénou dob nedávno minulých, mohou všemožné odbočky a dějové vsuvky působit obohacujícím dojmem, u románu v tomto ohledu platí spíše ono známé „méně je někdy více“. Z literárního hlediska je přitom nutné ocenit autorovu bohatou slovní zásobu, prolínání určitých motivů vinoucích se celou knihou (hlavně motiv dítěte, vyskytující se na počátku i konci celého vyprávění) i vykreslení dobové atmosféry. Snad by ale bylo vhodnější, kdyby autor tyto nepopiratelné řemeslné kvality použil pro zpracování jiného tématu než vysloveně toho s dramatickým potenciálem.