Tvorba Jiřího Kamene je proměnlivá a žánrově pestrá, a to i když vezmeme v potaz pouze jeho prózu. Debutoval v roce 1982 životopisným románem Toulavý kůň o E. A. Longenovi a jeho ženě Xeně. Z dalších prozaických děl jmenujme alespoň sbírku povídek Dědeček na střeše nebo romány Za všechno může kocour, Ten druhý jsem já či Kinžál. Téměř každá ze jmenovaných knih je specifická svou formou i celkovým laděním. Obecně Kamen s oblibou využívá několika vypravěčských hlasů, spojuje střídmý publicistický styl s fabulační rozmáchlostí a fakta proplétá fikcí. Můžeme u něj rozpoznat vliv řady autorů české i světové moderní literatury, ale třeba kolážovitý Kinžál je už na pomezí postmoderny.

Na hraně postmoderny balancuje Jiří Kamen také ve své nové knize, obsahující čtyřiadvacet povídek. Sbírku Elvis ze Záluží je obtížné charakterizovat, což už je ovšem její první typický rys. Jazykově je sbírka vcelku jednolitá, přestože Kamen míchá směs z několika typů povídek, několika žánrů včetně těch „pokleslejších“, jako je detektivka, thriller nebo horor, a přechází mezi realismem, magickým realismem, surrealismem a absurditou. Těmito přechody a v mnoha případech také zápletkami „přitaženými za vlasy“ autor poměrně systematicky narušuje čtenářská očekávání.

Povídky nás zavedou do různých prostředí – na maloměsto, do libertinského domu Jiřího Muchy (ilustrace od Jana Macúcha na obálce je výtvarnou transformací fotografie Jiřího Muchy z jeho domu na Hradčanském náměstí), mezi normalizační rozhlasové redaktory, do učitelského kabinetu, na pionýrský tábor či do pojišťovny. Časově jsou příběhy zasazeny většinou do nedávné české historie, především pak do období takzvané normalizace. S touto dobou a maloměstskými figurami (především z autorova rodného Kolína) jsme se u Kamene setkali už v minulosti, tentokrát je ale škála postav i prostředí rozmanitější.

Kamen se však nesnaží ponořit do hloubky této rozmanitosti. Nesnaží se zobrazit živoucí charaktery nebo existenciální situace. Nepokouší se zachytit vypovídající fragmenty života konkrétních společenství nebo sociálních vrstev. Rozličná prostředí a dobový kontext tu slouží jako kulisy a rekvizity a postavy jsou jednorozměrné figurky, které fungují především jako subjekty nebo objekty umístěné do bizarních situací a dějů.

Jádro povídek je většinou groteskní. Pro představu: v titulní povídce jeřábník s „elvisovským“ účesem střílí po souložící mládeži; v povídce Sofijská děvka a stranická mumie zní chrápání tlustého rozhlasového redaktora jako ženské rozkošnické sténání; hrdina povídky Snící střelec má zase zálibu ve střelbě po lidech (ale tentokrát jen ve spánku). Některé motivy a zápletky se mohou jevit skoro jako vzešlé z adolescentní představivosti, ale podstatný je způsob, jakým je Kamen rozvíjí.

Čtenář je neustále udržován v údivu nad tím, co že to vlastně čte. Kromě již zmíněného kolísání mezi různými povahami reality se vyprávění také různě tříští, většinou nemá předvídatelné směřování, autor připojuje různé slepé větve, nahodilé detaily, reference k dobovým reáliím a sporadicky i intertextuální poukazy. Jednou z takových aluzí je zmínka o Čechovově zásadě, že pokud se na začátku příběhu objeví puška, musí v dalším průběhu děje vystřelit. Tuto zásadu Kamen ostentativně nedodržuje.

Kamen se snaží své bizarní nápady co nejvíce vytěžit. Některé povídky budí dojem až grafomansky rozepsané anekdoty, přičemž možná po vzoru mnohých švejkovských historek u nich často chybí přímočará gradace a smysluplná pointa. Stejně jako u Jaroslava Haška se i u Jiřího Kamene můžeme setkat se zakončením nonsensovým nebo vyvedeným takříkajíc do ztracena. Zadní obálka knihy avizuje grotesky všedních dní, což je jistě myšleno částečně ironicky, ale přesto můžeme onu všednost spatřovat právě v absenci uspokojivých rozuzlení.

Ne všechny povídky mají čistě anekdotický ráz, najdeme tu i takové, které umožňují bohatší intepretaci nebo které obsahují vážnější tóny – platí to o povídkách Jsi Doris z Mannheimu, Spořivý dědeček a ještěrky v poštovní schránce a Co tě nezabije, to tě posílí. Ale vcelku vládne knize Elvis ze Záluží zlehčující pohled na svět, jakási autorská bezstarostnost a suchý humor.

Jiří Kamen se tentokrát rozhodl nebrat vážně ani samu literaturu a jeho aktuální sbírka díky tomu působí mírně podvratně. (Kniha obsahuje ilustrace od zmíněného Jana Macúcha. Jejich hodnocení nechávám stranou, ale podle mne lze jejich přítomnost také interpretovat jako doklad celkově „neseriózního“ přístupu k textu.) Některé povídky nám mohou místy připomínat kafkovskou estetiku, jindy zas můžeme mít dojem, že Kamen píše své „Kolíňany“ po vzoru Jamese Joyce, ale nakonec překvapivým zvratem ve vyprávění nebo výsměšným znevážením vždy jakoukoli hloubku i příbuznost s těmito autory shodí (nebo dokonce trochu zparoduje).

Psaní je zde povýtce kratochvilná činnost bez velkých ambicí. Ze sbírky dýchá radost z fabulace, která nepodléhá autocenzuře, a odvaha rozpracovat i nápady, které by asi leckdo vyřadil i ze šuplíku. Takové nevážné zacházení s literaturou má své kouzlo a lze mu přijít na chuť, ale u Kamene má také své limity. Při četbě jeho povídek máme totiž pocit, že jim chybí nějaká jiskra, která by „ospravedlnila“ jejich lehkovážnost: buď nápaditější humor, který by čtenáře skutečně dokázal rozesmát, nebo jazyková a vypravěčská brilance, nebo inspirativní imaginativnost.

Elvis ze Záluží není špatná kniha, ale z nějakého důvodu mne během čtení několikrát napadala slova amerického kritika Harolda Blooma o tom, že život je krátký a skvělých knih je hodně. Z tohoto hlediska bych čtenářům doporučil spíše autorova starší díla, například Toulavého koně, Dědečka na střeše nebo i takřka experimentální Kinžál.