Houby možná mnoha lidem připadají jako nepříliš záživný přírodní produkt, který přináší hlavně námahu při hledání, a ještě více pak při jejich zpracovávání. Kniha Báječný svět hub: O krásných houbách, nadšených houbařích a českém vítězství je ale představuje jako potenciálně aktivní, vrtošivé, vznešené i záhadné bytosti, které občas dělají, co mohou, „aby se co nejvíc podobaly školním modelům a obrázkům“ (Karel Čapek), jindy se zase schovávají, jelikož nesnášejí hromotluky dusající lesem. Prý je totiž znervózňuje, když někdo třese s podhoubím. Spisovatel, rozhlasový redaktor a vášnivý houbař Jiří Kamen pojímá své knižní putování za houbami jako dobrodružnou výpravu, někdy loveckou, jindy spíše milostnou (jsou to totiž „rozmarné potvory“), v jejímž rámci čtenáře provází jejich překvapivě bohatou kulturní historií. Dobře ví, že hub je široká škála (některé druhy nepohrdnou ani džemem ve sklenici a nezvané vezmou místo i mezi prsty na nohou), on se ale věnuje houbám velkým, těm, „které jsou v košíku vidět“.

Houby, nic, erotika

Jiří Kamen ukazuje, jak houby mnohonásobně inspirovaly slavné spisovatele, malíře i skladatele, příkladem za mnohé jsou John Cage a Přemysl Rut, podle kterého na sebe houby upozorňují zvláštní druhem ticha. Současně zmiňuje, která století houby opomíjela, jako by si tehdejší umělci s nimi nevěděli rady. Nezapomíná ani na to, k jakým úvahám provokovaly filozofy, třeba při úvahách o obecné kreativitě přírody. Často připomínaným myslitelem je Zdeněk Neubauer, který tvrdil, že houby jsou jako samostatná třetí říše organismů „bližší živočichům nežli rostlinám“. A ať o nich Kamen píše v jakýchkoli souvislostech, kosmických i komických, rozhodně je bere vážně. Se vším, co nám přinášejí, i v tom, jak nás mohou ohrožovat, vždyť v současné české přírodě může nejen podle Víta Janečka jediný vážný dotek smrti „přijít pravě od hub“ – a to Kamen ani nezmiňuje smutný osud dětí básníka Jana Zahradníčka.

I když nám houby mohou připadat jako organismy zcela nevášnivé, je pozoruhodné, kolik prostoru v Kamenově knize zaujímá erotika. Ať už ve formě namlouvání a svádění při sběru hub (Jirotkův Saturnin), či při (lidském) sexu, kdy aktéři v lesním prostředí dávají pozor, aby nějakou houbu nepoškodili, nebo v souvislosti s rozmnožováním hub samých. Kamen přitom cituje botanika a mykologa Josefa Velenovského (1858–1949), který tvrdil: „Je podivuhodné, že z říše hub, tak obrovské a tak důležité, nevyvinuly se evolucí vyšší, dokonalejší bytosti. Houby ostaly státi na nejnižším stupni organizace. Toho asi příčinou jest nedostatek pohlavní kopulace. Jestiť známo, že čím rostlina nebo živočich je dokonalejší, tím má dokonalejší kopulaci pohlavní.“

A také přetiskuje úchvatné líčení od zmíněného Zdeňka Neubauera: „Houby jsou vlastně mikroorganismy. Samo jejich ,tělo‘ je pouhým okem neviditelné: sestává z tenounkých buněčných vláken, jejichž shluky se pouhému oku jeví jen jako nenápadná bělavá plíseň v půdě. Naproti tomu ony viditelné útvary nad zemí – kloboukaté, kulaté, keříčkovité, hvězdicovité, kalíškovité – čili to, co my nazýváme houbami, jsou ‚vlastně jenom‘ rozmnožovací orgány.“ Těm se odborně říká „plodnice“, přičemž jejich tvar nepovstává zvětšováním či výstavbou, nýbrž tak, jako „když vyšlehne plamen či vytryskne pramen“.

Také hmatatelná hmota a fyzická podoba hub se v Kamenově podání úzce prolínají s lidskou tělesností. Připomíná existenci mykologických klubů, ve „kterých se praktikuje sokolské ni zisk, ni slávu.“ A vzápětí dodává: „Znám jednoho houbaře, který je přesvědčen, že zdravé a silné nohy smrkových hřibů a křemenáčů jsou tím nejhmatatelnějším a nejpřesvědčivějším vyjádřením Tyršových idejí o blahodárnosti tělovýchovy.“

Freud s kloboukem

Další sférou, v níž autor hledá a nachází další houbařské úlovky, je jazyk. Osvětluje mimo jiné význam slova „houby“ ve významu „nic“ – etymologicky prý souvisí se slovem „hovno“ –, nebo proč se o dosud nenarozených metaforicky říká, že jsou „na houbách“. Mládež východních Slovanů v předkřesťanských dobách slavila příchod léta bujnými obřady v lesích. Po devíti měsících se narodilo hodně dětí, které byly počaty právě při těchto rituálech. Proto se mluví o období před početím jako o čase, kdy dotyčný „chodil po houbách“.

Zastoupen je i ohled regionální. Houbaření je totiž podle Kamena „typicky český fenomén“. I když houbaří i ostatní Slované, Italové nebo Bavoři, „nikdo na světě nesbírá houby s takovým nadšením, vášní a entuziasmem jako Češi“ – zvláště významné jsou pak podle autora Čechy východní. Za houbaře po českém způsobu přitom označuje Sigmunda Freuda. Poněkud přitom opravuje posměšný obraz, který o našem slavném rodákovi vytvořil Florian Illies v knize 1913: Léto jednoho století. Líčí v ní Freudovic rodinku na houbách: „Freud sběrače vede – a pokaždé je to on, kdo ostřížím zrakem objeví nejkrásnější houby na nejskrytějších místech. Popoběhne o pár kroků, sejme klobouk, hodí po houbě a pak ostře zapíská na stříbrnou píšťalku, tak aby z podrostu přivolal všechny houbaře. Když se celá rodina zbožně shromáždí, otec konečně nazvedne klobouk a nechá každého obdivovat ukořistěný kousek.“

Kamen slavného psychologa brání – i jeho otec prý přikrýval houby kloboukem. Mělo jít o jakousi „narkózu, uklidnění, návrat do noci, kdy se houby derou ze země“. Dokonce na ně údajně potichu mluvil, jako by je uklidňoval (možná podobně jako se mluví k praseti před smrtelnou ranou na začátku zabijačky). Freudův způsob hledání hub je už ale v pamětnických vzpomínkách zastřený, jeho děti, a hlavně vnuci měli z jeho českých houbařských rituálů legraci.

Krásné tělo houbařovo

V knize nechybí ani oblast politická a náboženská: autor hledá svaté patrony houbařů a referuje o náboženstvích založených na požívání halucinogeních hub i o teoriích, které takto vykládají i prapůvod křesťanství. Převypravuje také legendy o putování svatého Petra s Ježíšem po zemi. Z koláčků, které Petr přes Ježíšovu nelibost konzumuje a před polknutím vyplivuje, pak měly vzniknout první houby. Což autor glosuje, jak sám přiznává, kacířskou myšlenkou: „Kdyby s Ježíšem po světě chodil Haškův Baloun, mohli společně stvořit svět jako obrovskou spižírnu jídla…“

Kromě mytických počátků se kniha dotýká i budoucnosti houbařů. Těm český dramatik a spisovatel Vilém Werner (1892–1966) předpovídá rychlou tělesnou evoluci. Tělo houbařů se podle něj přizpůsobí jejich „krásné a ušlechtilé vášni“. Oči získají schopnost otáčet se a pohybovat se každé pro sebe samo, jak to vidíme u chameleona: „Houbař pak půjde lesem, aniž by musil pohnout hlavou a přec jeho oči budou revidovat půdu kolem. Nebude místečka, jež by jimi neprohnětl, neočichal, neprohmatal… Také ruce se přizpůsobí. Stanou se vytahovací, jako byli kdysi ti hadi, jaké prodávali cukráři na poutích…“

Smotlacha obecná

Jiří Kamen se houbám věnuje dlouhodobě, a to prakticky i teoreticky. Připravil o nich již několik poutavých rozhlasových pořadů, pro jejichž posluchače bude v knize leccos povědomé. Kniha je tak plodem mnohaletého studia a na každé stránce by mohlo být několik poznámek pod čarou s odkazy na odbornou literaturu a další prameny. Místo toho však autor zvolil formu čtenářsky vděčných esejů, v nichž jsou jednotlivé poznatky navzájem důmyslně pospojovány a svérázně vypointovány, případně prokládány osobně laděnými vsuvkami a vzpomínkami (například je zde vyloženo, proč mu jistá slečna na pohlednici z Paříže napsala, že je debil).

Asociace mezi jednotlivými motivy Kamen často volí dost překvapivě a ve vztahu k uznávaným hodnotám a postavám místy snad až neuctivě, a pro někoho svatokrádežně (Ježíš a Baloun), ale nikdy ne tak surreálně, že bychom jej podezřívali z požití lysohlávek. I když jeho bizarní sen o slavných českých mykolozích transformovaných v houby jako smotlacha obecná, kuřátko macků, hřib bezděk nebo kotrč velenovský si můžeme vykládat různě. Jednotlivé náměty a jména významných mykologů se v knize opakovaně vracejí v proměňujících se souvislostech, jako by se nenápadně vynořovaly a zase zanořovaly. Jako plodnice hub.

V drobnostech bychom mohli s autorem polemizovat: neposkvrněné početí Panny Marie neoznačuje panenské početí Ježíše Krista, ale to, že podle pravověrných katolíků „přišla na svět nezatížená dědičným hříchem“, takže s nepohlavním rozmnožováním (některých) hub skutečně nesouvisí. Kniha by se dala dále rozšiřovat, například v ní chybí slavné Mycelium Vilmy Kadlečkové nebo podnětné úvahy kulturního geografa Petra Gibase a antropoložky Karolíny Pauknerové z knihy Non-humans and after in social science: Animals, Spaces, Things (Pavel Mervart, Červený Kostelec, 2016) dokládající, jak přitažlivé jsou houby i pro humanitní vědce.

Celkově ale Kamenova publikace představuje výborného průvodce světem hub i pro zarytého antihoubaře, u kterého může přispět ke konverzi. Nevytváří tak bohatou mozaiku různých lidských osudů jako Weidermannovo Ostende 1936: Léto přátelství nebo zmíněné Illiesovo dílo 1913: Léto jednoho století, protože – se vší úctou – podstatné věci se většinou točí kolem jiných věcí, než jsou houby. Ale Jiří Kamen z tohoto spíše podceňovaného námětu zřejmě dokázal vytěžit skoro všechno, co se dalo.