Režisér mnoha dokumentárních filmů, ale také „anonymní kulturní hybatel, insitní profesionál v oboru výtvarné umění, mystifikátor, cestovatel a průvodce svých vnuků po světě“ a především „vypravěč neuvěřitelných příběhů neuvěřitelných postav, ze kterých je nejméně uvěřitelná jedna postava, totiž on sám“ – těmito výrazy, sesbíranými na základě internetových rešerší, charakterizuje v úvodní kapitole své knihy Bůh je z Brna publicista a rozhlasový autor Jiří Kamen (nar. 1951) brněnského rodáka Karla Fuksu (nar. 1946) a celkové vyznění knihy mu dává za pravdu.

Fuksovy historky a vzpomínky plynou bez ladu, jak mu přijdou na mysl a na jazyk, obecnou neupravovanou češtinou, a byť občas Fuksa ve svých myšlenkách zabrousí k hantecu, zůstává text srozumitelný i pro čtenáře vyrostlé mimo Brno a jeho nejbližší okolí. Kamen občas do Fuksových vzpomínek vstupuje, nikoli proto, aby je korigoval, nýbrž aby je doplnil, přičemž jeho jazyk se nijak výrazně od Fuksova neodlišuje, a kdyby nebyly tyto pasáže odlišeny graficky, dost možná by se v nich čtenář zamotal ještě více. Zejména zpočátku totiž není snadné se ve Fuksově vyprávění zorientovat, v ich-formě střídavě hovoří o sobě a cituje dlouhé pasáže ze vzpomínek své babičky, všechno ještě komplikuje jeho poněkud zamotaný rodokmen, ve kterém – jak uvádí anotace knihy – najdeme kromě nevlastních prarodičů „komunisty, vojáky wehrmachtu, židy, legionáře i zednáře“. Ať už ale vypráví o nich či známých osobnostech brněnského kulturního dění, mezi nimiž na počet zmínek jasně vedou Arnošt Goldflam a Franta Kocourek, nebo o dávno zapomenutých místních figurkách, vzpomíná jen na to dobré nebo specifické, co mu v paměti utkvělo. Nějaké výčitky, odsuzování a přetrvávající averzi v knize čtenář nenalezne, jakkoliv 20. století by k nim jistě zavdalo dostatek příčin. Neznamená to však, že by Fuksa vše negativní před útlocitným čtenářem tajil, jeho vyprávěním se mihne i rodinná vzpomínka na doktora Mengeleho nebo na syna režiséra Vlastimila Venclíka Filipa, který se stal obětí nesmyslného vražedného útoku v pražském metru. Místy se ani Fuksa neubrání typické pamětnické kritice toho, co je v dnešní době špatně.

Samostatnou kapitolu si ve Fuksově vzpomínání vysloužila brněnská bohéma, nezávislá avantgardní skupina vzniklá na přelomu 60. a 70. let, respektive její klíčová osobnost, básník Jan Novák, z jehož tvorby pochází i citát použitý jako název knihy. Z různých historek o tomto uskupení a jeho členech vynikne ta, jak její členové po srpnové invazi prodali sovětský tank. Vzpomínky na recesistickou akci, v obrysech připomínající meziválečné (nikoli ovšem recesistické) fiktivní prodeje v režii Harryho Jelínka, získali opět aktuální nádech, neboť u této vzpomínky opět vstupuje do textu Jiří Kamen s dovětkem, že tuto pasáž zapisoval do knihy právě v době, kdy médii proběhla zpráva, že ruský voják prodal svůj tank ukrajinské armádě. Sám Fuksa strávil 21. srpen 1968 na pražských Vinohradech, kde tehdy v podnájmu při studiích na FAMU bydlel, a dění prvních hodin invaze tak mohl sledovat přímo před budovou rozhlasu, která se stala jedním ze symbolů nenásilného československého odporu proti nevyžádané bratrské pomoci.

Vzhledem k Fuksově bohaté režisérské činnosti je možná poněkud překvapivé, že historek ze skutečného natáčení kniha obsahuje pomálu, teprve v závěru knihy se Fuksa blíže rozpovídá o porevoluční sérii dokumentů o posledních žijících Habsburcích pamatujících císařství, místo komických situací v těchto pasážích ale převládá obdiv ke grácii a kultivovanosti, kterou si členové rodu dokázali navzdory všem dějinným turbulencím následujícím po rozpadu monarchie uchovat. Dosti netypické jsou i kapitoly, v nichž Fuksa rekapituluje svou sportovní činnost, aktivní účast na maratonech a triatlonech si s umělci a bohémským způsobem života obvykle nespojujeme. Na závěr knihy nechybí určité smíření se s přešlapy vlastními i cizími, ve Fuksově případě personifikované společnými procházkami s bývalými i současnými přítelkyněmi a manželkami, i sílící si uvědomování vlastní smrtelnosti a plánování nevyhnutelného konce.

Fuksovy vzpomínky tedy neslibují žádná zásadní odhalení ani dramatické dějové zvraty, spíše jde o poklidné čtení umožňující nahlédnout pod pokličku té méně oficiální části brněnské kulturní tvorby v letech minulých. Bez moralizování, odsuzování, kritiky, apelů na mladou generaci. Prostě takoví jsme byli, takoví jsme, takový byl a je Karel Fuksa.