Literární průvodce představuje specifický literární žánr. Ve valné většině se ovšem „literárnost“ takových knih odbývá v rovině povídání o spisovatelích nebo umělcích, jak dokládá například i úspěšný český průvodce Vídní s podtitulem Literární toulky dunajskou metropolí z roku 2004. Tato kniha se nadto omezuje na zesnulé osobnosti a věkovité budovy, takže nám před očima vyvstává Vídeň jako krajina omšelých pamětihodností a mrtvých umělců. Literární průvodce ale nemusí působit jako procházka po nekropoli, jak dokládá kniha Švýcarsko: Malá země s velkými příběhy, kterou nedávno vydal rozhlasový redaktor a spisovatel Jiří Kamen.

Autor putuje po krajích helvetského kříže ve stopách umělců, pro jejichž dílo hrálo Švýcarsko významnou roli nebo kteří zde strávili aspoň část života. Švýcarsko bývala jedna z nejvýznamnějších (rozuměj módních) literárních křižovatek 20. století. Právě proto tam pobýval snad každý, kdo v literatuře a umění minulého století něco znamenal. Kamen sleduje stopy stovek literárních postav i jejich autorů. Nemůže tudíž opominout ani Jamese Joyce, kterému Svaz umělců nedal povolení k pobytu v Curychu, protože by „konkuroval místním pisatelům“, Thomase Manna, Marcela Prousta nebo Franze Kafku, který prý s Maxem Brodem zamýšlel napsat průvodce po Švýcarsku pro méně majetné cestovatele. Na „švýcarském průvodci“ je patrná úroveň literárního zpracování. Kamen nás nevláčí od jednoho města k dalšímu s cílem podat slovníkově vyčerpávající informaci o dané lokalitě. Autorovi jde „o ulice“ až v druhém, pochopitelně nikoli nevýznamném plánu. Ten hlavní plán tvoří „konstruování“ Švýcarska ze spleti příběhů z minulosti i současnosti. Střídání žánrů a tempa, heslovitých údajů, úryvků z literárních textů, záznamů z rozhovorů nebo kuriózních příhod, z nichž si každý „postaví“ to své Švýcarsko.

Kamen zůstal i v relativně nudném žánru věrný svému způsobu psaní na hranici reality a fikce, který nejvýrazněji propracoval v románu Hugo. Na rozdíl od tohoto románu se v literárním průvodci přiklonil spíše k realitě než k fikci. Ale ne pokaždé. Jen těžko totiž uvěřit jeho líčení, jak nekompromisní filozof Friedrich Nietzsche vozil na předměstí Luzernu skladateli Wagnerovi luxusní spodní prádlo. Tento výjev navíc dokládá autorovu zálibu v komičnosti a hromadění skurilních zpráv všeho druhu. Vedle sebe tak stojí popis klasických prašvýcarských sportovních disciplín, jako jsou vycpávání ptáků, kalhotový zápas, práskání bičem obouruč a rozhovor s dámou, kterou pětkrát portrétoval Picasso.

Kniha vznikla na základě Kamenova mnohaletého rozhlasového „putování“ po Švýcarsku, které mnozí považují za ráj Evropy. Ale jak je občas z průvodce zaslechneme, turistické nadšení kriticky korigují především švýcarští autoři. Švýcarsko – malá země s velkými příběhy je ideální kniha nejen pro cestovatele, ale i čtenáře. Jediným vážnějším problémem jsou portrétní kresby významných osobností. Jejich výtvarná kvalita je rozkolísaná: jednou kresba zachycuje jemným tahem typický rys osobnosti, jinde se ovšem zcela míjí s fyzickou podobou zobrazovaného spisovatele. Ale možná i tento detail dotváří plastický obraz o zemi, kde na první pohled všechno vypadá tak dokonale.