Když jsem před lety četla monografii Pavla Janouška o Vladimíru Macurovi, fascinovala mě kapitola o Macurově systematičnosti při badatelské práci i dokumentování vlastního života. Přísně kategorizované zápisky a později složky v počítači, vlastní šuplíček pro každé téma. Vlastně je až s podivem, že se tomu důkladně věnuje samostatná kapitola. Pro mě měl ten podrobný popis podrobného zapisování svou podmanivost. Představila jsem si totiž všechny ty knihy, které jsem za svůj život stihla zapomenout. A všechny svoje pokusy je zaznamenat.

První „osobní“ čtenářský deník mi vydržel docela dlouho. To když jsem si v prvních ročnících osmiletého gymnázia opisovala anotace ze záložek přečtených knih. Sice zpětně vůbec nic neřekly, zato bylo hned hotovo. Moje nejoblíbenější jsou potom sešity z posledních ročníků gymnázia – takové ty změti vypsaných podtrhaných pasáží z přečtených knih, doplněné o útržky písňových textů, nalepené jízdenky a lístky do kina. Jejich atmosféra je opojná, víc však vypovídají o mém devatenáctiletém já než o přečtených knihách. No a pak jsou tu doslova hromady nedokončených bloků. Mají různý počet důkladně a poctivě popsaných stran, ale jejich větší část bohužel zůstává prázdná. A zdaleka nejsou jen o knihách. Mám třeba sešit na téma osvojování jazyka mojí dcery, přičemž většina z celkového množství deseti zápisů se týká sloves. Zbytek už jsem z nějakého důvodu nezapíšila.

Co by mi opravdu šlo, jsou seznamy přečtených knih. Ty se mi daří držet už asi patnáct let. (Kde jsou flashky, které je všechny uchovávají, je ovšem věc druhá.) Můžu si tak najít, že v květnu 2008 jsem přečetla Zbabělce (abych je ještě vtěsnala do maturitního seznamu) a v lednu 2016 Kvítek karmínový a bílý (protože co jiného číst v osmém měsíci těhotenství). Poslední čtyři roky si přečtené knihy dokonce zapisuju do excelovské tabulky, takže si na konci roku můžu nejen snadno sečíst, kolik jsem toho za poslední rok zvládla, ale dokonce zprůměrovat si počet stran nebo statisticky vyhodnotit nejčastěji volené nakladatelství. Kdybych se o tyhle informace podělila jinde než doma nad novoroční čočkou, třeba bych s nimi měla úspěch. Různými žebříčky a bilancemi se s blížícím se lednem plní instagram, youtube kanály i literární časopisy. Rádi je píšeme i čteme, naplňují ale to, co se s koncem každého roku snažíme zachytit?

Zapomenuté knihy jsou schopny jen němých výčitek. A pochopí někdy moje děti, že jsem byla schopná sepsat třístránkový elaborát o tom, že ve čtyřech měsících pasou koníky, v osmi byl jejich oblíbeným jídlem jogurt, a potom až do dvou let mlčím? Nevím, zato ale poctivě předčítám před spaním. Třeba se mi tak podaří zkultivovat jejich mysl natolik, aby nad mojí nedbalostí velkoryse mávly rukou. Starší dceru snad uchlácholím informací, že v prosinci 2020 jsme četli Kosprda a Telecí. Že si mladší syn v ten samý čas poprvé stoupnul, jsem naštěstí chytla. A co se týče knih, došlo taky ke zlepšení. Zavedla jsem si sešit stručných, ale výstižných poznámek o přečtených knihách, tak aby měl naději na dlouhý život. Jen k tomu došlo až v říjnu, takže případné úspěchy může zhodnotit až příští silvestrovská glosa.