Moje trable s Českou televizí
Nevím, já nemám televizi. Člověk tuhle větu aspoň v Praze a Brně už asi deset let slýchá tak pravidelně, až z toho zívá.
Když takhle mluví lidé, o kterých vím, že jsou na Facebooku nebo na Twitteru, klepu si v duchu při jejich dotčeně pronášené replice na čelo, a někdy je dokonce upozorním, že mezi Facebookem a televizí je jediný rozdíl – Facebook je televize, na kterou se její uživatelé snaží mluvit, což z nich v mých očích (a jistě i v očích majitelů Facebooku) dělá ještě tupější stádo, než bylo to televizní. Sám ale nejsem svatoušek, na Facebook jsem čuměl ještě docela nedávno, ačkoli televizi nemám už roky, to je pravda. Televize je tím, čím dříve bylo zemědělství: za televizí se jezdí na venkov. Tam dosud žijí chudí a dále starci a stařenky (především stařenky), kteří z nezbytí nebo ze zvyku dřou na polích pevných vysílacích časů. Přikováni k obrazovkám, vláčejíce oči od reklamy k reklamě, stále čekají na svého Karla Marxe. U nás v Praze na Letné oproti tomu žijeme v duchu Houellebecqově a Nietzschově jako atomy a neznabozi. Nestěžuji si. Na venkov vyjíždím jen občas a skutečně tam jezdím nejen za milovanými prarodiči, ale nutně i za televizí.
Je to tak půl roku, co jsem v jedněch novinách kritizoval Českou televizi, načež byl hned oheň na střeše. Po internetu kolovaly výstřižky a udání, co si to dovoluji, a já si říkal, hele, tohle nemáš zapotřebí, Českou televizi už nekritizuj, nestojí to za to, a navíc – třeba ta Česká není až tak hrozná, asi je třeba přivřít oči a hájit ji, když navíc všichni tvoji známí tvrdí, že žijeme v těžké době a že Česká je jeden z posledních ostrovů demokracie a kultury, než přijde Orbán. Dobře. Jenomže můžu já za to, že ke mně ta bašta demokracie a kultury vždycky natočí tu horší tvář, když k ní náhodou přijdu?! Pravda, možná bych do programového schématu ČT a za prarodiči neměl jezdit o víkendu a v primetimu nebo bych měl babičku přimět aspoň k tomu, aby přepnula na dvojku. Musel bych se však propadnout hanbou, kdybych jí měl zavelet; však to jsou její Strakonice, její obývák, její televize, její rozoraný lán. A pokud babička chce svůj pluh v sobotu v osm zanořit na jedničku, budu se s ní dívat na jedničku, tečka.
Takže sobota večer, primetime. A zase nic, zase mám smůlu, zase se dívám na to nejhorší. Konkrétně na pořad, který se jmenoval Tajemství těla.
Babiččino tělo se naklonilo nad stolek s broušeným popelníkem, neboť babička už špatně slyší. Založila na stolku ruce a hleděli jsme.
Martin Dejdar a ještě jeden pán z Ypsilonky coby moderátoři. Jako hosté chlápek z Těžkého Pokondru, kreslíř z Reflexu a zpěvačka Linda Finková. Pan Dejdar se snažil, protože má dluhy. Druhý pán z Ypsilonky si podle mě říkal, jestli mu účinkování v tomhle pořadu nemůže ublížit, no a pán z Pokondru si tu trapnost docela užíval, protože tomu tahle účast ublížit nemohla, když mu neublížilo nic z toho, co dělal před tím. Atmosféra ve studiu postmoderní, až postapokalyptická; jako by někdo už vypnul všechny peoplemetry. V drahém bednění místo zábavy a poučení bublal kapitalismus ve všech svých fasetách. Kající se pan Dejdar představoval dluhy a neštěstí exekucí. Pán z Pokondru pak tu šťastnější devadesátkovou ODS-byznys linii. Absolutní vyváženost. Místo zábavy a poučení nám ČT servírovala klepy o těle.
Babička šponovala uši, zatímco kreslíř s Lindou Finkovou od Dejdara přebírali štětce a mističky, ve kterých byla moč a sperma. Odebrali se společně k plátnům, kde poté štětcem namalovali obraz, který se stal viditelným až po posvícení UV lampou. Kreslíř z Reflexu nakreslil spermatem bustu Václava Havla. Babička neslyšela.
Ilustr. © Lela Geislerová