Ve dnech 2. až 3. února 1982 uspořádala vědeckovýzkumná laboratoř současných zahraničních literárních procesů při fakultě západoevropských jazyků a literatur tbiliské státní univerzity u příležitosti stého výročí narození spisovatele Jamese Joyce konferenci o jeho díle, na které vystoupilo třináct gruzínských joyceovských badatelů. 16. června téhož roku začal dublinský rozhlas v půl sedmé ráno vysílat třicetihodinové nepřetržité čtení úplného textu Joyceova Odyssea, na které se vždy na určitou dobu napojovaly různé další evropské rozhlasové stanice. Bylo to v týdnu, kdy se v Dublinu konalo osmé výroční joyceovské sympozium, spojené s výstavami, přednáškami a divadelními produkcemi pro veřejnost; jejich součástí bylo i předvádění vybraných scén z Odyssea na autentických místech, do nichž Joyce svou dublinskou parafrázi slavné homérské látky situoval. A daleko na jih odtud, v curyšské restauraci nesoucí jméno Joyceovo a pyšnící se autentickou rekonstrukcí jím kdysi navštěvovaného dublinského baru, si hosté v těch dnech mohli objednat vyhledávanou specialitu podniku - "Bloomův gábl", připomínající svým názvem jednoho ze tří protagonistů Odyssea. Literární historikové po celém světě se zase nedočkavě těšili, co zajímavého přinese další číslo čtvrtletníku věnovaného výlučně studiu díla a osobnosti Jamese Joyce -- James Joyce Quarterly vychází na univerzitě v oklahomské Tulze už od roku 1963.

Tento náhodný výběr informací snad při vší disparátnosti vhodně dosvědčuje, že James Joyce znamená v dějinách moderní literatury trvalý pojem. Obrazně řečeno, byl jedním z oné hrstky legendárních literárních násilníků, kteří ji připravili o panenství, převychovali podle svých značně nekonvenčních představ a pak jako záhadnou, nevypočitatelnou, často zrazující a nespolehlivou krásku vypustili do společenského víru, jímž se nesl evropský kulturní vývoj v prvních desetiletích dvacátého století. Joyce do něj nepopiratelně mocně zasáhl - v jistém ohledu možná spíše destruktivně, ale i tak objevitelsky; pokud totiž tento anglicky píšící Ir ve své tvorbě prokázal, že některé temnější uličky jsou pro další rozvoj literatury slepé, patří mu i za to vděk jeho následovníků.

James Augustine Joyce měl vcelku nelehký život. Od svých dvaadvaceti let pobýval tento dublinský rodák v dobrovolném exilu na kontinentě, někdy jen s potížemi zajišťoval sobě a rodině živobytí, často odkázán na podporu mecenášů; tvořil těžce a pomalu, od poměrně mladého věku ho soužila vleklá oční choroba, na sklonek jeho života vrhla temný stín stále se zhoršující duševní porucha jeho dcery.

Narodil se 2. února 1882 v Rathgaru, jižním předměstí Dublinu, jako prvorozené dítě výběrčího daní Johna Stanislause Joyce a jeho ženy "Mae", Mary Jane; ta jich po něm přivedla šťastně na svět ještě devět, dalších pět zemřelo. Rodiče ho dali do renomované internátní katolické školy v Clongowes Wood; později, od svých devíti let, když jeho otec přišel o dobře placené místo, navštěvoval Joyce denní Belvedere College, rovněž přísně katolickou instituci. Už tam projevoval výtvarné a literární nadání. V letech 1898-1902 studoval moderní filologii na dublinské University College. Věnoval se italštině, francouzštině, němčině a jako oddaný obdivovatel Ibsenův i norštině. To už se zabýval literaturou velmi seriózně a začal do svých poznámkových bloků zapisovat básně a stručné prozaické náčrty - byly to záznamy toho, čemu sám říkal "epiphanies"; náhlých okamžitých záchvěvů mysli, spontánních řečových projevů, inspirativních jedinečných situací, pozoruhodných gest. (Tyto rudimentární literární drobnosti později zabudovával do svých děl - v Portrétu jich znalci s jistotou prokázali jedenáct; sluší připomenout, že v angličtině se výrazem "epiphany" označuje mj. zjevení či projevení se božské bytosti.) V době univerzitních studií také některé své práce publikoval. V roce 1902 odešel do Paříže s úmyslem studovat medicínu, ale místo toho psal literární recenze pro dublinský Daily Express. Na jaře roku 1903 ho rodina z Paříže povolala domů, protože mu umírala matka. Něco přes rok pak zůstal v Irsku; uveřejnil několik básní a povídek, krátce se živil jako učitel na soukromé škole, jako výtečný zpěvák získal bronzovou medaili na celonárodní hudební soutěži. V červnu 1902 se seznámil s pokojskou z jednoho dublinského hotelu Norou Barnacleovou, prostou dvacetiletou dívkou z irského venkova. (16. června si spolu poprvé vyšli a pro Joyce se ten den stal natolik památným, že do něj později časově zasadil převážnou část Odyssea - mezi joyceovci se mu říká "Bloomsday", Bloomův den.) V říjnu téhož roku spolu odcestovali přes Paříž, Curych a Terst do Puly, kde Joyce začal učit angličtinu na Berlitzově jazykové škole. Na jaře příštího roku se přestěhovali do Terstu, Joyce tam u Berlitze v učitelské činnosti pokračoval. V červenci se jim narodil syn Giorgio. V letech 1906-1907 žil Joyce s Norou a dítětem krátkou dobu v Římě; pracoval v jedné bance jako cizojazyčný korespondent. Toto zaměstnání mu ovšem nevyhovovalo a druhé dítě, dcera Lucia Anna, se Noře narodilo v červenci 1907 už opět v Terstu. Joyce se tam pak živil soukromým vyučováním. V témže roce dopsal poslední povídku souboru Dubliňané (Dubliners - byl vydán po velkých potížích až v roce 1914) a vyšla mu sbírka básní Komorní hudba (Chamber Music). Pustil se rovněž do zásadního přepracování autobiografického románu Štěpán hrdina (Stephen Hero), kterým se začal zabývat ještě před definitivním odchodem z Irska v roce 1904; z této práce potom ještě sedm let vzniká Portrét umělce v jinošských letech.

V roce 1909 se Joyce dvakrát objevil v Dublinu; pokusil se tam provozovat biograf (jmenoval se Volta), ale zkrachoval. Opět se vrátil do Terstu. V roce 1911 hodil v návalu deprese rozpracovaný rukopis Portrétu do ohně - v poslední chvíli ho zachránila jeho sestra Eileen. O rok později navštívil Irsko naposledy.

Portrét začal vycházet na pokračování v roce 1914 v londýnském časopise Egoist; poslední část vyšla v září 1915. (Knižně vyšel román v roce 1916 v newyorském nakladatelství B. W. Huebsche). V roce vypuknutí první světové války napsal Joyce svou jedinou zachovalou hru Vyhnanci (Exiles - vyd. v roce 1918) a začal psát Odyssea. Válka ho brzy přinutila k odchodu z rakousko-uherského Terstu; v roce 1915 se s rodinou přestěhoval do neutrálního švýcarského Curychu (v roce 1915). Knižní vydání Portrétu mu získalo sice nevelkou, ale o to nadšenější skupinu obdivovatelů, starajících se i o vylepšování jeho finanční situace. Pomohli mu básníci Pound a Yeats, kteří mu zajistili podporu několika literárních fondů, a nejštědřejší Joyceovou patronkou a mecenášskou se stala vydavatelka časopisu Egoist Harriet Shawová Weaverová. V roce 1917 se Joyce podrobil první oční operaci (byla jich pak celá dlouhá série). Za pobytu v Curychu se také z důvodů neuvěřitelně triviálních dostal do sporu s britským velvyslanectvím (šlo o náhradu za kalhoty, použité v místní inscenaci Wildeovy hry Jak je důležité mít Filipa) a prožil romantický flirt s jednou mladou Švýcarkou.

V roce 1919 se vrátil do Terstu, kde učil na obchodní škole. Mezitím, od roku 1918, začal v newyorském časopise Little Review vycházet na pokračování Odysseus; Egoist přinesl v roce 1919 pět částí. Pod tlakem Newyorské společnosti na potlačování neřesti musela Little Review v roce 1920 seriálové vydávání Odyssea, který byl označen za pornografii, přerušit. To už žil Joyce se svou rodinou v Paříži. Bylo jasné, že Odysseus nemá naději na vydání ani v Anglii, ani ve Spojených státech, a tak Joyce rád přijal nabídku Sylvie Beachové, americké majitelky pařížského knihkupectví a nakladatelství Shakespeare and Company. První výtisky Odyssea od ní dostal do rukou v den svých čtyřicátých narozenin, 2. února 1922. (Teprve v roce 1933 rozhodl newyorský soudce John M. Woolsey v jednom z nejznámějších "literárních" procesů, že Odysseus není pornografie, ale svébytné a seriózní umělecké dílo; a rok později ho vydalo známé newyorské nakladatelství Random House a první britské vydání následovalo po dvou letech. Pro srovnání: první německý překlad vyšel v roce 1927, francouzský v roce 1929, první český v roce 1930).

Od roku 1923 pracoval Joyce na svém dalším velkém díle; od roku 1924 vydával fragmenty z něj časopisecky a částečně i knižně, ale dokončil ho až v roce 1938. Po dlouhá léta bylo známo jako Rodící se dílo (Work in Progress), knižní vydání z roku 1939 (současně v Anglii a v Americe) nese název Finnegans Wake (s jeho překladem jsou problémy - nejspíš Oplakávání Finnegana). I Joyceovi největší obdivovatelé stáli před tímto rozsáhlým textem v rozpacích a nedostatek pochopení unaveného, poloslepého spisovatele značně skličoval.

V roce 1931 Joyce svou rodinu konečně právně konsolidoval - 4. července se s Norou v Londýně oženil, zřejmě aby ji finančně zajistil pro případ své smrti - a o rok později mu syn Giorgio obstaral vnuka. Dceru Luciu však v té době postihl první vážný záchvat schizofrenie; v roce 1933 byla hospitalizována a po třech letech marných nadějí skončila v jednom francouzském ústavě pro duševně choré. O vánocích roku 1939 opustili Joyceovi Paříž a usadili se na venkově poblíž Vichy, nedaleko sanatoria, v němž živořila Lucia, avšak v prosinci 1940 museli z Francie odejít. Opět se uchýlili do Curychu, ale James Joyce tam za čtyři týdny, 13. ledna 1941, po neúspěšné operaci prasklého žaludečního vředu v devětapadesáti letech zemřel. Jeho vroucně a vášnivě milovaná celoživotní družka Nora, která si prý nikdy nepřečetla jediné Joyceovo dílo a říkávala, že se měl raději držet zpívání než psaní, ho přežila o deset let.

Z celého Joyceova díla dýchá zcela specifické a stále se stupňující napětí mezi rozporuplnou, individuální osobní zkušeností a přímo nadlidskou snahou tuto zkušenost sublimovat do univerzálního, esteticky jednotně organizovaného obrazu světa. T. S. Eliot charakterizoval někdy na počátku dvacátých let toto napětí, v obecné poloze příznačné pro nové umělecké proudy jako odraz tragické zkušenosti člověka údobí krize západního humanistického myšlení, pregnantní formulací o hiátu mezi "člověkem, který trpí, a myslí, která tvoří". Odpalovací rampa tohoto Joyceova vývojového procesu je symbolicky zachycena na počátku Portrétu zmínkou o tom, co si malý Štěpán Dedalus zapsal na předsádku své učebnice zeměpisu: Štěpán Dedalus - Základní škola - Kolej Clongowes Wood - Sallins - Kildarské hrabství - Irsko - Evropa - Svět - Vesmír. Joyce se ve své tvorbě stále hlouběji a tvrdošíjněji noří do nejzasutějších skulin svého nitra, ale přitom jako by právě tam hledal kosmické univerzálie. To je základní dvojlomnost jeho tvorby; z ní vycházejí všechny vášnivé spory o Joyce, tady je třeba hledat zdroj často polárně protichůdných postojů k ní: od bezmezného obdivu k zuřivému zatracování.

Joyceovo dílo je však poznamenáno ještě jednou dvojlomností - rozporností, vyplývající z jeho bolestného úsilí osvobodit se z několika určujících momentů své jsoucnosti, jež ho hluboce poznamenaly v dětství a dospívání: od vlivu rodičovské výchovy, vztahu k irské vlasti a přísně katolické víry. Joyce je přes všechno své několikavrstevné rouhačské odpadlictví všemi těmito vlivy nesmazatelně zasažen. Takže svými rodiči sice mučivě pohrdá, ale zároveň je miluje; s Irskem se rozchází, protože se mu hnusí jeho zpátečnická řevnivost' a měšťácky provinciální malost, ale přesto zůstává Irem až do morku kostí; a i když po příchodu do Terstu zapisuje do formuláře žádosti o místo v rubrice Náboženství jednoznačné senza, potřeba víry zapuštěná v něm v nejútlejším věku, ho nikdy neopouští - vytváří si vlastní náboženství ve svém vypjatě individuálním uměleckém kodexu.

Portrét umělce v jinošských letech zachycuje procesy tohoto několikerého joyceovského odpadlictví, nebo alespoň jeho základní výchozí rysy. Jeho první variantou je povídka či spíše esej o mladém rouhači, který hříchem realizuje svůj tvořivý instinkt; dvaadvacetiletému Joyceovi ji odmítl otisknout dublinský časopis Dana v roce, kdy se seznámil se "svou láskou, svou hvězdou, svým malým divnookým Irskem" Norou Barnacleovou. Téma ho však zřejmě fascinovalo a ihned je začal rozpracovávat do rozsáhlejšího tvaru. Rodí se Štěpán hrdina (Stephen Hero), první pokus o zachycení traumatizujících zkušeností autorova dětství a mládí. Je konfesionálně autobiografický, "deníkově" rozvláčný a stylově nevyvážený, a proto Joyce práci na něm přerušuje a věnuje se raději kritickému zobrazení prostředí, proti němuž jeho hrdina Štěpán Dedalus rebeluje: dokončuje povídkový cyklus Dubliňané. To už je zralé dílo, přinášející prózu obdivuhodně moderní, osvobozenou od tradičních postupů devatenáctého století; svým dublinským spoluobčanům tu Joyce nastavuje realistické zrcadlo, někdy naturalisticky pokřivené, jindy zarosené čechovovským impresionismem.

Když se Joyce ke Štěpánovi Dedalovi v roce 1907 vrací, činí tak z niterné potřeby rozšifrovat definitivně podstatu svého životního poslání, určit základní konstanty své osobnosti. Nezapomeňme, že se jako intelektuálně neobyčejně disponovaný literární talent narodil do doby, kdy se románový žánr stále více proměňuje v autobiografii; jak poznamenává Harry Levin ve své studii o Joyceovi z roku 1941, "vzrůstající zájem o to, aby spisovatel zachytil ve svém díle co nejvíc společenských a psychologických detailů, může být uspokojen pouze z jeho osobní životní zkušenosti… Stává se svým vlastním hrdinou a ostatní postavy začíná zatlačovat do pozadí." Bildungsroman, "román formování", zachycující růst a zrání osobnosti, specifický žánr zrozený v 18. století v Anglii (Fielding, Sterne) a rozvinutý pak hlavně v Německu (připomeňme si např. Goethovy romány o Wilhelmu Meisterovi), získává stále výraznější rysy autobiografické, přestože i v něm jako v každém uměleckém díle je vztah mezi "Dichtung" a "Wahrheit" nadále velmi složitý.

V konečné verzi je Portrét vybudován na třech kritických fázích Štěpánova mladistvého vývoje. První dvě kapitoly zachycují počáteční kolísání v náboženské víře, jež ho spolu se sexuálním probuzením jako šestnáctiletého dovede k spáchání základního "hříchu". Další dvě kapitoly rozvíjejí jeho následný vztah k tomuto provinění, charakterizovaný vírem výčitek svědomí, lítostivého pokání a strachu před pekelným trestem. První kapitola se odehrává ve škole v Clongowes Wood, další tři v dublinské Belvedere College. V páté, nejdelší kapitole je Štěpán studentem dublinské univerzity a svou individuální vzpouru proti vlivům, které ho dosud vedly životem, dovádí k okamžiku dobrovolného exilu, definitivního rozchodu s nimi. V průběhu celého románu se pozornost postupně odvrací od vnější reality prostředí a vedlejších postav k niternému světu Štěpánových úvah a duševních krizí, jež ho od vnějšího světa víc a víc izolují - stále ubývá bodů, v nichž by se s ním mohl ztotožnit.

Kořeny rozchodu s náboženstvím jsou odhaleny už v epizodě, kde dítě Štěpán prožívá pokořující noční můru fyzického trestu, který mu ve škole nespravedlivě uštědřuje obávaný páter Dolan. Vědomí pochybenosti přísné jezuitské disciplíny vede u něho později ve svých důsledcích k rozchodu s katolickou vírou. Ten je uspíšen Štěpánovým dospíváním, probuzením jeho literárních zájmů, které jeho okolí pokládá za kacířské, touhou po kráse, jež se mu prolíná s mladickou romantickou touhou po ženě (sex působí v konfliktu mezi uměním a náboženstvím, sužujícím jeho nitro, jako mocný katalyzátor). Štěpánův pokus o účinnou lítost a přimknutí k ortodoxní víře, vyvolaný hrůzyplným jezuitským kázáním o trestech pekelných, jež očekávají zarputilé hříšníky, jakkoli je to pokus upřímný a bolestný, není nakonec úspěšný. Štěpán odmítá "odejít z církve zadními vrátky hříchu a vrátit se světlíkem pokání", odvrhuje nabídku kněžství, zříká se pevného řádu církve a volí volnost umění, které mu umožňuje plně rozvinout smyslový život.

V Joyceově Irsku znamená ovšem rozchod s katolickou církví i rozchod s vlastí, se kterou je Štěpán svázán neméně pevnými pouty.

Irsko je země tragická, po staletí křižovaná na kalvárii svého poddanského vztahu k Anglii. Je s ní svázáno již od údobí keltského, otisk na vzájemných vztazích zanechal střet mezi keltským a římským typem křesťanství v 7. století; složité následky měly středověké pokusy o kolonizaci Irska. Už od počátku 17. století, kdy se Irsko definitivně ocitá v anglickém područí, berou na sebe vzájemné vztahy vnější podobu napětí mezi protestantismem kolonizátorů a katolicismem utlačované kolonie a cromwellovská revoluce se k Irsku chová s bezohledností přímo imperialistickou. Výsledkem tohoto vývoje je, že domácí irské katolické obyvatelstvo se stává utlačovanou pracovní silou, obdělávající půdu patřící anglickým a skotským protestantským latifundistům. Není divu, že se v Irsku brzy objevují síly, jejichž cílem je domácí irský živel sociálně, politicky a kulturně emancipovat. Hnutí Spojených Irů z konce 18. století, vedené protestantem Theobaldem Wolfem Tonem, si dalo za cíl udělat z Irska republiku podle zásad francouzské revoluce a odtrhnout ho od Anglie; působili v něm katolíci i protestanti. (Wolfe Tone byl v roce 1798 odsouzen k smrti; zemřel ve vězení, kde pravděpodobně spáchal sebevraždu.) Zákonná protikatolická opatření z první poloviny 18. století (katolíci podle nich nesměli zasedat v parlamentu a volit, nesměli studovat na univerzitě, zastávat místa ve veřejné správě a v námořnictvu, nesměli vlastnit zbraně, dokonce ani koně v ceně vyšší než pět liber), byla sice koncem století poněkud zmírněna, ale válka Anglie s Francií, zemí, ke které mělo katolické Irsko vždy velmi blízko, rozpory mezi protestantskými vládci Irska a katolickým obyvatelstvem znovu zvýraznila. V roce 1801 vzniká unie, Spojené království Velké Británie a Irska; jí jsou "papeženci" a protestanti postaveni proti sobě ještě ostřeji - protestanti unii bezvýhradně podpořili, katolíci, kterým se nepodařilo získat důslednější emancipaci, se stavěli proti. Z protestantů se v Irsku stává britská pátá kolona; mezi katolíky se pak v 19. století pod různými hesly rozvíjí hnutí za zrušení nenáviděné unie (Repeal, Home Rule, Sinn Fein). Prvním velkým irským národním vůdcem v 19. století se stává Daniel O'Connell (zemřel v roce 1833), který podnítil první irské masové politické hnutí, jež v roce 1829 pomohlo prosadit částečnou katolickou politickou emancipaci (právo zasedat v parlamentě). Do historie irského odboje proti Angličanům se výrazně zapsalo potlačené povstání z roku 1848, vedené Williamem Smithem O'Brienem. V té době však už bylo Irsko smrtelně poznamenáno katastrofální neúrodou brambor (v letech 1845-1847), která v zemi vyvolala hladomor. V několika málo letech zemřel na jeho následky asi milion lidí, další milion Irů emigroval, hlavně do Spojených států. Emigrace potom pokračovala dlouhá desetiletí a v USA se vytvořila vlivná irská menšina, která odtamtud podporovala a dosud významně podporuje irský boj za nezávislost, i když někdy z dost pochybných pozic. (V letech těsně před hladomorem žilo v Irsku něco přes osm miliónů lidí; dnes má nezávislé Irsko přes tři a půl miliónu obyvatel a něco přes půldruhého miliónu žije v Severním Irsku, součásti Spojeného království.)

Irové přičítali vinu za hladomor jednoznačně Anglii, kterou obviňovali z laxního přístupu k zásobovacím potížím ve své zemi a z toho, že zdecimování vzpurné kolonie jí vlastně přišlo velmi vhod. Koncem padesátých let minulého století organizuje James Stephens v duchu zásad, které na sklonku 18. století hlásal Wolfe Tone, hnutí feniánů, revoluční Irské republikánské bratrstvo (jeho sesterská organizace v Americe nese název Feniánské bratrstvo). Feniánská povstání v příštích desetiletích nejsou úspěšná, ale pro příští generace se stávají školou protianglické revoluce. Na konci sedmdesátých let zakládá Michael Davitt Pozemkovou ligu (Land League), jež se rozvíjí v masové hnuti irského venkovského obyvatelstva, namířené proti vyhánění chudých nájemců z půdy. Mimo jiné se jeho účinným bojovým prostředkem stává společenská ostrakizace a zastrašování statkářů a jejich agentů (jeden z případů, kdy se cílem akcí Ligy stal jistý kapitán Boycott, obohatil mezinárodní politický slovník).

Na úspěších Pozemkové ligy stavěl svoje působení "vůdce irského lidu doma i v cizině" Charles Stewart Parnell, protestantský irský statkář a poslanec, bojující za věc katolického Irska od druhé poloviny sedmdesátých let. Pod jeho vedením se Pozemkové lize v roce 1881 podařilo vymoci na liberální vládě Williama Gladstonea pozemkový zákon, který značně zlepšil situaci irských nájemců a omezil zvůli statkářů. Parnell ovšem odmítal ozbrojený boj a snahy o úplné odtržení Irska od Anglie a ve své činnosti se přidržoval přísně parlamentních metod. Pozemkovou ligu přebudoval v duchu těchto zásad na Národní ligu (National League), která ve volbách v roce 1885 získala pětaosmdesát křesel a stala se tak významným jazýčkem na vahách britské parlamentní politiky. Gladstone se za těchto okolností pokusil - bez úspěchu - prosadit zákon o irské autonomii (zkoušel to později ještě několikrát), čímž sice získal v Irsku popularitu, které se nikdy před ním ani po něm netěšil žádný jiný britský politik, ztratil však podporu doma v Anglii. V příštích volbách zvítězili konzervativci, zastávající vůči Irsku vyhraněně potlačovatelský postoj. Spojení mezi Gladstoneovými liberály a Parnellovými irskými autonomisty se v následujícím údobí utužovalo, a když koncem osmdesátých let všechno nasvědčovalo tomu, že Gladstone s velkou převahou vyhraje příští volby, zdálo se, že prosazení irské politické autonomie je už jen otázkou krátkého času. V této pro irskou věc neobyčejně příznivé situaci se však Parnell stává obětí osobního skandálu. Kapitán W. H. O'Shea, bývalý irský poslanec a později souputník konzervativců, zažádá před Vánocemi roku 1889 o rozvod se svou ženou Katherine. Jako důvod uvádí, že Kitty má už deset let poměr právě s Parnellem; a prohlásí, že Parnell se snažil koupit jeho tichý souhlas poslaneckým křeslem. Nedlouho poté, co je rozvod v roce 1890 potvrzen, postaví se proti Parnellovi většina funkcionářů jeho strany. Ostře proti němu vystoupí i fenián Michael Davitt, jemuž nevyhovovala Parnellova parlamentaristická umírněnost, a pod tlakem anglického veřejného mínění také sám Gladstone. A podporu široké irské veřejnosti dokáže "cizoložníkovi" Parnellovi brzy odejmout domácí katolická církevní hierarchie, ostentativně střežící veřejnou morálku. Parnell je zbaven funkce předsedy strany, vyvržen z irského politického života a v říjnu 1891 v Brightonu umírá.

Romanticky zabarvený krutý závěr Parnellova života uzavřel jednu kapitolu anglo-irských vztahů. Ve svých důsledcích přivodil definitivní rozkol mezi revolučním feniánstvím a konstitučním parlamentarismem. Když velký irský básník William Butler Yeats přebíral v roce 1923 Nobelovu cenu za literaturu, řekl ve svém projevu, že "moderní irská literatura a vlastně všechen myšlenkový kvas, který připravoval anglo-irskou válku, počíná Parnellovým pádem v roce 1891. Irsko zbaveno iluzí a plné hořkostí, se odvrací od parlamentní politiky." Mezi irskými nacionalisty, hlavně mezi mládeží, převládl brzy názor, že Parnell byl předhozen vlkům na anglický příkaz irskými zrádci a zbabělci. V Irsku spatřují "starou svini, která požírá svoje vlastní selata," jak říká Štěpán v Portrétu. V očích mladých lidí otřásl Parnellův případ autoritou vysokého katolického kléru a způsobil, že se začali ve stale větším počtu přimykat k revolučnímu feniánství. Irský nacionalismus se důrazněji prosazuje i v oblasti kulturní: Gaelská liga, založená v roce 1893, se snaží zachránit irský jazyk a staré irské zvyky, v oblasti literatury a divadla pracuje Národní literární společnost, kterou v roce 1899 založili W. B. Yeats a lady Gregoryová. Exaltovaný, romantický nacionalismus kulturních buditelů, vedle něj víceméně ilegální činnost revolučních, často extremisticky zaměřených organizací, imperialisticky tvrdý přístup Londýna k Irsku a konečně narůstající napětí mezi protestanty ovládaným severovýchodním cípem ostrova (Ulster) a jeho vyhraněně katolickou podstatnou částí - to jsou základní momenty, které předjímají dramatické události prvních desetiletí dvacátého století (např. "Krvavou neděli" 31. srpna 1913, Angličany tvrdě potlačené velikonoční povstání v roce 1916, urputný partyzánský boj proti anglickému vojenskému potlačovatelskému aparátu v letech 1918-1921, občanskou válku v letech 1922-1923 a definitivní zrod nezávislého irského státu). Jejich pozůstatky lze však snadno objevit i pod povrchem současných otřesů v těžce zkoušeném Severním Irsku.

Když padl Parnell, bylo Joyceovi devět let. Jeho otec byl zapřisáhlý parnellovec, a tak není divu, že malý James věnuje tehdy své první literární dílo právě této události: hra Et tu, Healy!, která se nezachovala, líčila zradu spáchanou na milovaném Parnellovi a jeho smrt. (Tim Healy byl jedním z předních stranických činitelů, kteří Parnella po skandálu vypudili z vedení a politicky zlikvidovali.)

Joyceův vztah k rodičům byl neobyčejně složitý. V životě od nich nakonec odchází, protože ve svých vztazích k nim spatřuje podobná kotevní lana, bránící jeho vzletu, jako ve svém vztahu k vlasti a k náboženství. Ve svém díle se však s nimi znovu a znovu poměřuje, vyrovnává, bolestně smiřuje. Portrét začíná otcovským hejsáním a v závěru přináší zmínku o matce, která se modlí za blaho odcházejícího Štěpána. Otec syna zklamává svou nezodpovědností, která zaviňuje jeho životní neúspěch, a matčinu lásku k sobě vystavuje Štěpán-Joyce kacířsky stále náročnějším zkouškám. Když Joyce matku nenávratně ztrácí, jako by pak stopy po ní neustále hledal ve své životní partnerce Noře stejně jako ve svých literárních kreacích. Avšak i vztah otce a syna je jedním z klíčových témat, která se v jeho díle neustále vracejí. Z Portrétu stačí připomenout podivuhodnou dvojjedinost otcovsko-synovskou, vystupující z posledních řádek: Štěpán je obdařen příjmením Dedalus, jednoznačně poukazujícím k mytologické postavě geniálního stavitele labyrintu a vynálezce křídel. Avšak není Štěpánovo závěrečné zaříkávání - "Milý otče, milý vynálezce, nyní i vždycky mi stůj po boku" - spíše výkřikem potenciálního Ikara ? (Vztah otec - syn je složitě reflektován i v Odysseovi ve dvojici Bloom/Odysseus - Štěpán/Telemachos.) "Nebudu sloužit tomu, več už nevěřím, ať si to říká domov, vlast nebo církev; a v životním nebo uměleckém způsobu se zkusím vyjadřovat co nejsvobodněji a nejúplněji... Nebojím se být sám, dát se odstrkovat, všeho šmahem zanechat. A nebojím se omylu, i velkého omylu, životního omylu, omylu třeba na věčné časy." Touto patetickou proklamací vrcholí Štěpánova mladická vzpoura, jí se otvírá jeho let vzhůru, ke slunci umění. Portrétem si Joyce vystavuje výuční list velkého spisovatele. Toto dílo, zachycující ústřední joyceovské metamorfózy (dítě - chlapec - muž; citlivá bytost - posedlý tvůrce), je most, po kterém spisovatel přechází od objevného, syrového realismu Dubliňanů k mnohovrstevnému symbolismu svého díla vrcholného, Odyssea. Ve srovnání s ním je Portrét optimisticky vypointován vše pohlcující vírou v neomezenou, prometheovskou sílu umění; Odysseus je už poznamenán skepsí, jejíž zdroje by bylo třeba hledat jak v Joyceově mikrosvětě, tak v celkovém evropském klimatu, hluboce poznamenaném hroucením duchovních hodnot v první světové válečné katastrofě. Myšlenkové vyústění Portrétu se vlastně v Odysseovi paroduje - patos anticky vznosného mýtu je vystřídán banálním pozemšťanstvím, ikarský let se mění v šouravé plahočení špinavými ulicemi. Polarita mezi vypjatým individualismem a snahou zachytit právě jím totální obraz kosmické univerzality, o které byla už zmínka, je stále napjatější. Navíc se Joyceův jazyk začíná rozžívat vlastním svébytným životem a zápas s ním klade na intelektuální spoluúčast čtenáře zvýšené nároky.

Ve svém posledním díle dovádí Joyce tento proces narušováním konvenční sémantiky i syntaxe a vytvářením celých návějí nových slov do krajnosti. Odysseus končí polosněním paní Bloomové; univerzální pohled na svět, který se Joyce pokouší zaklít do Finnegans Wake, už má celý formu snu. Vstoupit do něj je málem stejně obtížné jako podílet se na snu, který oživuje spánek jiné osoby. Fanatická důslednost, se kterou Joyce uskutečňuje svou koncepci umělecké tvorby, ho dovádí k výsledku, který lze možná vykládat jako jeden z velkých omylů lidského intelektu, občas se tvrdošíjně snažícího o nemožné. Nebudeme tvrdit, že let, který počíná v závěru Portrétu, končí roztavením křídel v nebezpečné blízkosti slunce a ikarským pádem do moře nepochopení; spíše nám bude připadat, jako by od nás Oplakávání Finnegana svého tvůrce vzdalovalo do nějaké jiné galaxie.

To ovšem jako by už byla jiná historie. Teď držíme v rukou Joyceův Portrét umělce v jinošských letech. Až ho dočteme, jistě v nás bude ještě dlouho znít Štěpánovo buřičské "Nebudu sloužit…" a jeho osvobozené i osvobodivé "Buď zdráv, živote!"