Hlavním hostem Světa knihy 2018, na který zavítal rekordní počet návštěvníků, byl Izrael. Při hostování na lipském veletrhu v roce 2015 se tato země představila především jako tolerantní a přátelská k homosexuálům, v Praze tento akcent nebyl příliš patrný. Spíše byly zdůrazňovány četné kulturní i historické vazby mezi oběma státy. Už při slavnostním zahájení veletrhu uvedl velvyslanec Státu Izrael v České republice Daniel Meron, jehož manželka byla mimochodem příbuzná spisovatele Viktora Fischla, že „naše země mají společného mnohem víc, než tušíme. Několikrát se historicky protínáme a ovlivňujeme.“ A pochopitelně zmínil: „Rádi se nazýváme lid knih… Nejzaměstnanější částí naší ambasády je kulturní oddělení.“

Zvláštní láska
Některé souvislosti mezi oběma zeměmi jsou pouze legendární, třeba že existuje chodba ze Staronové synagogy až do Jeruzaléma. Další jsou obtížně doložitelné (Smetanova Vltava jako inspirace izraelské hymny či souvislost názvu Tel Avivu s pražskou Staronovou synagogou). A pak je zde řada historicky prokázaných: T. G. Masaryk, který navštívil budoucí Izrael jako „první hlava státu na světě“, či významná československá podpora Izraele v osudové době jeho vzniku… Masarykovu návštěvu ostatně přibližuje výstava v Lapidáriu Národního muzea (Masaryk a svatá země), která bude k vidění do října tohoto roku. O tom všem se na veletrhu debatovalo, a také tam bylo možné zakoupit četné publikace, jež tuto problematiku podrobně mapují, například Tomáš Garrigue Masaryk a židovství (Academia, 2016) od Miloše Pojara nebo Slovanský Jeruzalém: jak Češi založili Izrael (Academia, 2018) od Martina Joachima Weina.

Nešlo přitom o žádnou jednostrannou glorifikaci: Karel IV. se sice při rozšiřování Prahy inspiroval Jeruzalémem, ale doba jeho vlády k místním Židům rozhodně přátelská nebyla; v určitých obdobích Československo Izraeli pomáhalo, ale v jiných – byť hlavně na popud z Moskvy – patřilo k nejhorlivějším podporovatelům protiizraelských teroristů; dnešní Češi se sice stavějí k Izraeli pozitivně a hojně čtou knihy tamních autorů, ale málokdy tuto zemi navštíví… Podle Miloše Pojara a jím citovaných pramenů Masaryk Židy sice podporoval, ale citově nikdy nepřekonal nedůvěru vůči nim, které se naučil v dětství. Martin Wein pak ve své knize k oběma národům dosti kriticky uvádí, že česko-židovské analogie byly v obou zemích oblíbené nejen kvůli tomu, co o obou skupinách vyjadřovaly, ale i tím, co umožňovaly skrývat. Bolestné a problematické vztahy s okolními státy tak mohly být nahrazovány tímto idealizovaným poutem. Dokonce provokativně tvrdí, že předpokladem tohoto imaginárního spojení byl reálný nedostatek vzájemného působení mezi Čechy a Židy. Což je asi přehnané tvrzení, nicméně o velkorysosti pořadatelů svědčí, že i tuto knihu bylo možné vedle desítek dalších knih na izraelském stánku získat.

Velká jména
Hebrejsky psané literatuře z generace takzvané nové vlny vévodí dílo Avrahama B. Jehošuy, který na Světě knihy přednesl přednášku, na níž z pozice klasika hebrejské literatury mluvil o hledání morálního aspektu v dílech z minulého a předminulého století v porovnání s díly současné moderní literatury, kde podle něj etická rovina, či dokonce úloha literatury chybí. David Grossman, jenž vedle Amose Oze tvoří s Jehošuou triumvirát bardů hebrejské literatury a kterého Jehošua často s nadsázkou označuje za mladšího spolužáka, co přeskočil pár tříd, v Praze představil český překlad své nejnovější knihy Přijde kůň do baru, za niž získal například Man Booker Prize.

Z autorů mladší generace, z níž čeští čtenáři znají mimo jiné Etgara Kereta či izraelského Araba Sajida Kašuu, na veletrh zavítal Asaf Gavron. Představil českou verzi svého románu Osada na pahorku, který se odehrává v prostředí izraelských osad na území Judey a Samaří. A Dror Mišani, jenž na telavivské univerzitě vyučuje teorii literatury a zabývá se především teorií detektivních románů, přijel, aby diskutoval o čtenářsky oblíbené detektivce s ústřední postavou detektiva Avrahama Avrahama Možné násilí, mluvil však i o teorii detektivek obecně.

Rady pro přežití
Celkově tedy byly k vidění knihy mnoha žánrů: od románů detektivních a humoristických přes knížky pro děti až k pestré škále non-fiction. I zde byl výběr široký: tituly mystické, historické, knihy po zásluze vyzdvihujících civilizační (Start-up nation) a technologický úspěch Izraele (Budiž voda: Izraelská inspirace pro svět ohrožený nedostatkem vody) či díla zabývající vývojem a budoucností lidstva obecně.

Speciální pozornost byla věnována Svatému městu: nejen v přehledu stále nových knih, které o něm v češtině vycházejí, ale i v souvislosti s aktuálním přesunem americké ambasády a chystanými protesty – ne náhodou byla na izraelském stánku k dostání i kniha Krav Maga Survival: Výcvik elitních jednotek v boji zblízka…

Diskusím dominovala témata židovské identity. Jedna z debat probíhala v Památníku ticha na nádraží Bubny (nedaleko Výstaviště Praha). Zde kromě A. B. Jehošuy a Asafa Gavrona diskutovala i dramatička a scenáristka Hadar Galron, která momentálně pobývá v Mladé Boleslavi, kde režíruje novou inscenaci Tajemství (ha-Sodot), téma je známé ze stejnojmenného filmu Aviho Neshera z roku 2007. Gavron pochází z ortodoxního prostředí, které je také často námětem jejích divadelních her a scénářů.

Námětem jiné debaty byl „izraelsko-palestinský konflikt a jeden ze základních kamenů státu Izrael, jímž je utopie – náboženská utopie židovského státu a politická utopie demokracie budované na sudu střelného prachu“. Dokonce i v knihách takzvaně humoristických často promlouvají temné podtóny.

Co je to štěstí
Pro některé návštěvníky mohla být taková tíha přílišná, a tak si raději zašli na vystoupení ředitele dánského Institutu pro výzkum štěstí Meika Wikinga o „tajemství nejšťastnějších lidí na světě“, jinými slovy na zahájení výstavy o Dánsku. Čímkoli zneklidněný návštěvník si také mohl pořídit publikaci Iluze optimismu od izraelské neurovědkyně Tali Šarot, která varuje před trvalým „depresivním realismem“, radí umírněný optimismus a rovněž přináší skromný návod na štěstí.

Ředitel veletrhu Radovan Auer dopředu avizoval, že o nějaké „izraelské propagandě“ nemůže být řeč − většina pozvaných spisovatelů tradičně zastává spíš protivládní, pacifistické postoje, stejně jako většina intelektuálů, kteří tradičně patří v Izraeli k levici. Tomu program festivalu Svět knihy dostál a ve vystoupeních nechyběla ani sebeironická vyjádření. V souladu s tím, jak židovskou výjimečnost už dříve prostořece okomentovali Amos Oz a jeho dcera v knize Židé a slova: na adresu židovského boha napsali, že si nejsou vědomi jiného božstva, které by „smrtelník nachytal při tesání ozdůbek na text zapsaný do kamene. Bohové většinou takové věci nedělají.“