Spisovatel Etgar Keret, autor několika povídkových sbírek, scénářů, komiksů a knih pro děti, se narodil roku 1967 v Izraeli, jeho rodiče, pocházející z Polska, přežili šoa. Nakladatelství GplusG k nám Kereta – jenž se dnes v Izraeli řadí mezi bestselleristy a je hojně překládán – uvedlo v roce 2005 povídkovou sbírkou Létající Santini. V roce 2014 knihu vydalo v reedici a doplnilo dalším svazkem povídek, Najednou někdo klepe na dveře (obě knihy v překladu Terezy Černé a Magdaleny Křížové). O rok později navázalo další povídkovou sbírkou z dílny obou překladatelek, Sedm dobrých let.

Soubor povídek časově pokrývá sedm let, kdy byl Edgar Keret současně synem i otcem. Přesně je vymezuje narození syna Leva a končící sedmidenním obřadem šiva, truchlením po smrti otce. Povídky jsou to humorné a sebeironické, odhalují mnoho z autorova života, ale i života v Izraeli jako takového, života plného těžkých chvil a nutnosti vyrovnávat se se situacemi, které by člověk nikomu nepřál.

Příhody ze života v Tel Avivu, ale i spisovatelových cest po světě. Povídky otce, který se učí vidět svět očima svého malého syna: bere ho vážně a snaží se pochopit jeho pohled. Vzpomíná na vlastní dětství a na představy o světě, které mu dospělost vyvrátila, on se jich však nechce vzdát. Na svět se dívá tak nějak jinak, obrazotvorně, vciťuje se do ostatních, nahlíží události z více perspektiv, a čtenáři je tak najednou jasné, proč se stal spisovatelem. Zároveň je tímto „spisovatelským vnímáním světa“ narušena čtenářova jistota; nikdy si nemůže být jistý, zda se věci staly přesně tak, jak je čte. Hraje se spisovatelem hru, musí o jeho slovech vždy trochu pochybovat a hledat míru fikce. Obzvlášť u povídek jako je Neupřímně tvůj, kdy máme pocit, že historka spíše než reálnou příhodu zachycuje jen tajné přání, které chtěl autor vždy uskutečnit, ale nenašel k tomu odvahu.

Sebeironii a humor rychle střídají intimní zpovědi a vážné úvahy o světě. Keret v předmluvě píše, že kniha „je o lidech, kteří jsou mi na světě nejdražší, a jako spisovatele mě staví do nové, pro mě neznámé pozice, v níž odhaluji mnoho ze svého soukromí a v níž se cítím zranitelný. Ta pozice mě natolik znepokojuje, že jsem se rozhodl knihu nepublikovat v mateřském jazyce, ani v zemi, kde žiji.“ K těžkým tématům, nutícím čtenáře k zamyšlení, se však dostává přes banální a zábavné zápletky; nálada i tón se často mění tak rychle, že čtenáři přetrvává úsměv na rtech, i když už čte o bombovém útoku. Tím, že Keret označil své povídky za intimní zpověď, obhájil i tato místa, jež by se jinak mohla zdát až přehnaně zlehčující. Čtenář má opravdu pocit, že spisovatel se mu upřímně odhaluje, se všemi svými strachy a problémy, které má každý, ale stejně se za ně stydí. Ty vážné věci pak nevyznívají tak strašně, zároveň ale máme pocit, že se týkají i nás, úplně každého, stejně jako problémy s mytím nádobí.

Celá kniha tak mistrně balancuje na hranici vtipu a vážnosti. Stejně jako doprovodné kresby, umístěné vždy zdvojeně, tedy zachycující ve dvou podobách totéž, jako by ukazovaly na dvě různé perspektivy, dvě různá východiska příběhů i celého života.

Obdobně je v protikladu bezstarostné dětství syna Leva a stále přítomné válčení v Gaze. V povídkách s ním většinou nejsme konfrontováni přímo, ale stále někde číhá. Je přítomné v každodenním životě; nikdo se nediví, když začne houkat poplašná siréna, je to jednoduše normální. A tedy pro nás, Evropany, kteří již zapomněli, co znamená žít ve válce, neuvěřitelně silné a znepokojující. Keret vtipně popisuje běžné problémy nás všech, ty však na pozadí jeho scenérie najednou vypadají naprosto malicherně. Jenže má pravdu: i přes blízkost války se musí žít dál a problémy se musí řešit i tak, jinak skončíte jako vypravěč a jeho žena v povídce Bomby stranou – na hromadě odpadků a špinavého prádla.

Jedna z nejsilnějších povídek je Moje nebožka sestra, v níž autorský vypravěč mluví o dni, kdy se jeho sestra vdala za ortodoxního Rabího, jako o dni, kdy zemřela. Mísí se v ní láska k sestře, respekt k jejímu způsobu života, ale i jistá zášť. A také smíření s tím, že jeho knihu pro děti, kterou věnoval svým osmi neteřím a synovcům, si ani jeden z nich nepřečte, protože ji jejich Rabí nepovolil.

Židovství je ale podáno i v tom nejlepším světle, hlavně při oslavách Jom Kipuru, kdy nikdo nepracuje, je zakázáno jezdit autem, všechny obchody jsou zavřené a celé město je najednou ztichlé a krásné. A malý Lev se rozpláče, když zjistí, že zítra je normální den. Proč? Na to nemá odpověď ani táta, ani nikdo z nás.

Povídky z knihy Sedm dobrých let jsou plné dvojakosti, co chvíli se přehoupnou mezi vtipným a vážným, mezi bezstarostností a válkou, mezi životem v Tel Avivu a jinde ve světě. A právě tato dvojakost, kontrast mezi lehkými a těžkými aspekty jejich tematiky je činí zajímavými. Keret ukazuje, že i když svět není růžový, život jde dál. Rodí se děti, umírají otcové. Pořád ale zbývá spousta příležitostí se smát. Nemá cenu si stěžovat, lepší je radovat se z toho, co máme, střílet si sami ze sebe a nebrat život až tak vážně.