Po čtyřleté pauze se k českému čtenáři dostává další beletristické dílo jednoho z nejznámějších současných izraelských spisovatelů Amose Oze (nar. 1939). Tři roky od vydání hebrejského originálu se překladu dočkal román Jidáš (Ha-bsora al pi Jehuda iš Kariot). Autor není rozhodně v naší zemi neznámým, v českém překladu mají čtenáři k dispozici řadu jeho děl, například romány Černá skříňka, povídkový soubor Scény z venkovského života nebo rozsáhlý autobiograficky laděný Příběh o lásce a tmě. Román Jidáš vychází, stejně jako již některé předchozí tituly, v nakladatelství Paseka a překladu se ujala zkušená dvojice překladatelek Lenka Bukovská a Mariana Fisher.

Příběh studenta Šmuela Aše je situovaný do období jedné zimy na přelomu 50. a 60. let 20. století. Oz příběh zasadil do prostředí zimního Jeruzaléma, který v tomto případě dobře ladí s prostředím a náladou celého románu. Působí zde stejně jako jeho postavy – opuštěně, chladně, odtažitě, nešťastně. Prostředí Jeruzaléma používá autor ve svých románech často, například v románech Černá skříňka nebo Můj Michael. I témata, kterými se autor v románu zabývá, nejsou v jeho tvorbě nová. Prvotním hybatelem románu je asi pětadvacetiletý Šmuel, který právě kvůli nedostatku peněz přerušil nebo spíše vzdal studium vysoké školy. Náhodou na univerzitě narazí na velmi zvláštní inzerát nabízející práci společníka u starého muže. Šmuel se rozhodne nabídku přijmout, a tak se dostane do domu pana Walda a jeho snachy Atalji. Postava Šmuela čtenáři může svým způsobem připomínat hlavního hrdinu z Ozova románu Fima.

Ústřední postava by byla současnou popkulturou nazvána „looserem“. Šmuel nedokončil školu, nemá přátele, nenašel si pořádné zaměstnání a jeho přítelkyně se s ním rozešla a vdala se za bývalého přítele. Šmuel je ve svém životě osamělý a pochopení a blízkost nenachází ani ve své rodině. Tato samota je jedním ze dvou ústředních témat celého románu. I zbylé dvě hlavní postavy – Šmuelova zaměstnavatelka Atalja a její tchán pan Wald žijí své izolované životy, neschopné či neochotné doopravdy proniknout jedna k druhé, odkázané v této samotě dožít. Atalja není schopná milovat muže a jediná emoce, kterou vůči nim cítí je soucit. Pan Wald je uvězněn ve svém nemocném těle a sžírán zármutkem. Druhým ústředním tématem díla je zrada. Už samotný titul knihy odkazující na Jidáše Iškariotského předznamenává, že zde toto téma silně rezonuje. Rovina příběhu je dvojí, v první pozorujeme soužití Šmuela, pana Walda a Atalji a v druhé Šmuelovo pátrání po osobnosti Ataljina otce, „zrádce izraelského národa“. Zde se stejně jako u jiných izraelských děl nabízí srovnávat postavu Jidáše/Ataljina otce, láskyplného zrádce zrazujícího pro vidinu většího obecného dobra, s představiteli mírových hnutí v současném Izraeli.

Styl psaní je primárně nedějový, poněkud zde chybí gradace textu a také chybí napětí. Ale autorova schopnost detailně a živě popsat místa i prostředí, včetně dokonale popsané fyziognomie postav, líčení vůní, tvarů i materiálů způsobuje, že celá kniha nepůsobí nudně či únavně. Slabinou Ozova textu je chladnost a neuchopitelnost postav Atalji a pana Walda. Čtenář se jim jen obtížně dostává pod kůži, jen obtížně se s nimi ztotožňuje. I jazyk, kterým mluví je symbolický, u pana Walda plný odkazů a tak trochu z dnešního hlediska archaický, i když toto se dá částečně vysvětlit zasazením příběhu do starší doby. Tento fakt způsobuje, že postavy se mohou zdát nedostatečně živé, že „šustí papírem“.

Tento román nejspíš nebude přijímán jako autorovo nejlepší dílo, ale jeho fanoušci zde dostanou to, na co jsou u Amose Oze zvyklí – intelektuální hloubku, smysl pro detail a nezaměnitelnou atmosféru.