Začátkem prosince se konala v prostorách Společnosti Franze Kafky v Praze beseda s izraelským spisovatelem Avrahamem B. Jehošuou u příležitosti vydání českého překladu jeho knihy Pan Mani. Přítomen byl autor, překladatelka Magdaléna Křížová, moderátor Petr Brod a tlumočnice Michaela Rozov.

V úvodu představil knihu Petr Brod upřesněním, že jde o knihu dvacet let starou, nicméně zajímavou z mnoha aspektů. Struktura textu byla pro Petra Broda jednou z nejpoutavějších věcí: „Musím říci, že je to kniha strhující, ale zároveň velmi komplikovaná a komplexní. Už její struktura a rozdělení do pěti tzv. rozhovorů je pozoruhodná. Ony ty rozhovory nejsou dialogy, ale kdybychom na to měli slovo, tak bychom museli říct, že jsou to „jedenapůllogy“, protože reprodukována je vždy jen jedna strana toho dialogu a tu druhou si musíme domýšlet. V posledním, pátém dialogu je dokonce ještě komplikovanější situace, tam by se dalo říci, že je to trialog, přičemž jedna strana je úplně němá a druhý partner je nezaznamenaný. A ještě ke všemu ta kniha probíhá proti proudu času. Je to pět zastavení v moderních židovských dějinách, které jsou zároveň mikrosondou do života jedné židovské rodiny na Blízkém východě a v jihovýchodní Evropě. Scény se pohybují po celém jihovýchodním Středomoří a jeden z těch rozhovorů se odehrává v tehdy ruském Polsku. Dohromady je spojuje mužská linie rodu Maniů. Ona mikrosonda směřuje do psychologických a vnitrorodinných konstelací a je zasazena do kontextu širších židovských dějin a dějin té oblasti, o které mluvíme.“

Avraham B. Jehošua poté promluvil o poměru obecných a soukromých dějin a o historických vztazích a konfliktech Židů a Řeků: „Řekové se objevují v mé knize ve dvou částech. Jednak je to v části, která pojednává o Krétě v roce 1944 (Iraklion 1944). Tam se Řekové nacházejí pod německou okupací, prožívají konflikt s Němci, jsou taktéž obětmi. V pátém rozhovoru (Athény 1948), což je další část, která je v mé knize a pojednává o Řecích, nevidím zvláštní konflikt. Nakonec, my jsme v konfliktu s ledaským, ale Řekové nejsou našimi nejhoršími nepřáteli.

Ano, je správné popisovat moji knihu jako rodinou historii. Ale ta rodinná historie jde jen jedním směrem. A ten je určen otázkou, hádankou, co je právě tou věcí, která spojuje generace. My známe své rodiny, své rodiče i prarodiče. Ale dál je temnota – prapradědečky a prapradědečky svých pradědečků už neznáme. Oni však stále žijí v nás.

Člověk se musí v podstatě vracet. Je to cesta, dalo by se říct, v opačném gardu. Jako když v první kapitole přichází dívka navštívit svou matku o svátku chanuka, který většinou připadne na čas Vánoc, a vypráví jí o návštěvě otce svého milence. Milence nepotká, ale zdá se jí, že jeho otec snad chtěl spáchat sebevraždu a že mu v tom zabránila. Ten impuls k sebevraždě je potom, v rámci všech pěti rozhovorů, nalezen o sto čtyřicet let dříve.

Zvolil jsem zvláštní mechanismus knihy – v každém dialogu vždy figuruje jenom jeden hlas. Když jsem knihu psal, říkali mi, že je to bláznovství, ale pak jsem zjistil, že čtenář je ochoten na tomto schématu participovat.“

Poté, co autor naznačil kompozici svého díla, zeptal se ho moderátor na jazyk, který se mu zdá často poetický, vzdálený normální hovorové řeči. A. B. Jehošua nejdříve vyprávěl o pohnutkách, které ho k napsání vedly: „Nejdřív bych se rád zmínil o motivaci, o tom, co mě vedlo k napsání této knihy. Než jsem začal psát, nikdy jsem se historií nezabýval. Psal jsem o současnosti, která je v Izraeli plná konfliktů, napětí a jiných okolností, které jsou pro spisovatele přitažlivé.

Nevím, co bylo tou prvotní tvůrčí jiskrou, ale myslím si, že to byl první den libanonské války. Byl jsem mobilizován, seděli jsme na velitelství a dozvěděli jsme se o válečném plánu, o tom, jak obsadíme Bejrút, jak se spojíme s křesťany a společně s nimi přineseme mír Libanonu. Tehdy, když jsem slyšel tahle slova, mi náhle připadalo, že vidím nějakého svého příbuzného, který se úplně zbláznil. Byl jsem ohromen tou blbostí – vždyť víte, ta válka se stala skutečnou prohrou, katastrofou. Cítil jsem, že ponor do historie mi pomůže zjistit, odkud toto bláznovství v lidské mysli pochází.

Moje žena je psychoanalytička, také analyzuje své pacienty, vrací se s nimi zpět do dětství. A tak jsem si řekl, že bych také udělal takovou psychoanalýzu sionismu, izraelské společnosti, židovského národa. Že bych ho posadil na to pověstné sofa. A udělal bych to i přesto, že židovský národ není žádný dobrý pacient, protože mi za to ani nezaplatí, ani analyzován být nechce.

Kompozice knihy odpovídá psychoanalytickému modelu. Pacient vlastně dělá tu analytickou práci sám. To on se sám vrací, putuje ve své minulosti. Analytik při tom příliš nemluví, proto jsou také ty rozhovory jednostranné. A rodina, kterou analyzuji, je středomořská, protože Izrael není Evropa a není to ani Východ. Je to sonda do středomořské identity, kterou mám i já, identity související s Itálií, Řeckem, Tureckem, zkrátka Středomořím.

Zvolil jsem několik letopočtů, které považuji za důležité křižovatky v židovské sionistické historii: například rok 1944, jeden z roků druhé světové války. Rok 1918, kdy začal britský mandát a kdy poprvé vyvstala možnost, že by v Palestině vznikla židovská národní domovina. Rok 1899, rok sionistického kongresu, a rok 1848, který je také velmi důležitý. Jednak mě k němu váže osobní historie – vím, že jeden z mých předků, nějaký pan Oplatka, přijel z Prahy roku 1848 do Izraele. To je jediná aškenázská krev, která koluje v mých žilách, a myslím si, že pan Oplatka byl konvertita, ale to je celkem vedlejší. Rok 1848 je kruciální datum. Židé tehdy sňali svoji náboženskou masku a poprvé se stali pouze lidem. A teprve v této konstelaci mohli stanout vůči ostatním evropským národům jako jim rovní. A fakt, že to bylo poprvé, kdy Židé stanuli v takovémto rovnocenném vztahu vůči jiným národům, nejen jako náboženská skupina, právě akceleroval židovské národní hnutí. Bohužel, historie se vyvíjela jinak.“

O jazyku, na nějž se moderátor ptal v předchozí otázce, promluvil spisovatel obšírněji: „Jazyk knihy byl poměrně obtížnou záležitostí, protože v každé jednotlivé části se reflektuje jiné období a v každém tom období se také mluví jiným jazykem. Jednoduché je psaní o současnosti, o osmdesátých letech dvacátého století v kibucu, to je mi samozřejmě důvěrně známé. V další části mluví německý voják se svou babičkou. Pokoušel jsem se zde o hebrejštinu, která by respektovala německou syntax. Čerpal jsem z překladů Thomase Manna do hebrejštiny. V případě britského vojáka, který mluví se svým nadřízeným, to bylo také poměrně jednoduché, protože anglicky mluvím. Samozřejmě překladatelé s tím asi měli velké potíže. Použitá hebrejština nebyla řekněme úplně autentická a oni si s tím museli poradit. V jiné části se mluví jidiš. Tam jsem čerpal z textů, které byly napsané na začátku dvacátého století klasiky hebrejské literatury, třeba Josefem Chajimem Brennerem (1881–1921), který vyrůstal v jidiš prostředí a byl to i jeho rodný jazyk. Ladino, další jazyk, který se objevuje v knize, znám od svého otce, který tak mluvil, takže některá slova, která mi byla známá, jsem zakomponoval do jazyka, který se objevuje v knize. Byla to poněkud schizofrenní jazyková situace, protože po třiceti stránkách určitého dialogu, kdy už jsem si zvykl na ten specifický jazyk, který jsem vytvořil, jsem na něj musel zapomenout a vymyslet si a zvyknout si na nový. Celkově řečeno, ano, ten jazyk je poetický, protože postavy byly vypravěči, vyprávěly o historii.

Když mluvíme o reáliích a zvyklostech, o jazykových odlišnostech, rád bych něco řekl o svém otci. Když jsem začal přemýšlet o panu Manim, můj otec byl již velmi nemocný. On byl orientalista, pracoval pro izraelskou vládu, dokumentoval život v Jeruzalémě. Chodil po starobincích, kde hovořil se starými lidmi a vyptával se jich na společenské poměry na přelomu století, na rodinný život, na kuchyni atd. Ve svých folkloristických studiích rekonstruoval život v Jeruzalémě. To byl pro mě velice důležitý pramen, protože pan Mani je vlastně metaforou Jeruzaléma v různých obdobích. Ty změny, kterými Jeruzalém prošel, jsou tak markantní, že je těžko lze pojmout. Z města rozloženého jen na jednom kilometru čtverečním se po padesáti letech stalo město daleko větší a komplikovanější. Pro srovnání, třeba v Paříži historie zůstává – hmotná i intelektuální. V Jeruzalémě toto není tak zřejmé. Já sám se Jeruzaléma bojím, protože je překážkou míru a rozdělit Jeruzalém je velmi složité. Jeruzalém je tak klíčem k míru a zároveň jeho překážkou.“

V závěrečné otázce se Petr Brod autora zeptal na jeho názor na vlivy, jež působily při vzniku sionismu: „Mluvil jste o charakteru dnešního Izraele a Izraelců a víceméně jste ho ztotožnil s oblastí Středozemního moře, s charakterem sefardské části Židů. Sefardé jsou ti, kteří odvozují svůj původ od Židů vypovězených z Iberského poloostrova v patnáctém století a rozšířili se po celé středomořské oblasti a vzali s sebou také jazyk kastilské oblasti – jazyk ladino, o kterém tu byla řeč. Ti se ovšem nepodíleli na těch prvních fázích sionismu. Ten byl, dalo by se říct, aškenázský projekt. Jak vidíte ten aškenázský přínos k dějinám Izraele?“

Avraham B. Jehošua odpověděl a současně objasnil vlastní vizi tohoto problému: „Před rokem 1938 bylo na světě osmnáct milionů Židů. Devadesát procent z nich bylo aškenázského původu. Asi sedm procent bylo sefardských Židů. Je samozřejmé, že sionismus pocházel z nitra té aškenázské většiny. Ale stejně většina Aškenázů sionismus nechtěla. Sionistickou myšlenku podporovalo jen asi osm procent aškenázských Židů. Většina z nich sionistickým ideálům nevěřila, ať už to byli zbožní, anebo sekulární. Židé potenciál sionismu nevyužili. Po holocaustu přišli do Izraele aškenázští Židé i sefardští Židé ze severní Afriky a z východu. Nyní je poměr mezi Sefardy a Aškenázy půl na půl. Když ale mluvím o středomořské identitě, nemluvím o Sefardech, mluvím o Itálii, o Sicílii, o jižní Francii, o Řecku, Turecku, o severní Africe. Mluvím o kolébce civilizace, které jsme jako Židé součástí. Pokud se nebudeme adaptovat na tento region, pokud se nebudeme snažit s tímto regionem sounáležet, Arabové nám řeknou, jděte pryč, jděte do Washingtonu. My ovšem patříme do Středomoří, a pokud se nestaneme jeho částí, Izrael nepřežije. Lidé se mě ptají, jestli za sto let bude Izrael existovat. Nevím. Samozřejmě, že v to doufám. Zdali budou existovat Židé – to je jiná, ti jistě budou existovat, třeba i ve vesmíru.“