„Egypt nebyl nikdy pouhým názvem země a jejího národa, nýbrž místa, kde se zrodila starobylá civilizace, která dala světu základy tolerance a mírového soužití. Je domovinou lidí, jejichž národní identita vychází ze soužití různorodých kultur, náboženství a civilizací. Dnešní Egypt je pokračováním tohoto vývoje. Představuje zemi, která se prolínáním kultur, náboženství a civilizací prosadila na mapě arabské a světové kultury. Proto se také Egypt stal pomyslným majákem osvěty, pokroku a vzdělanosti nejen v arabském světě.“ Těmito květnatě patetickými slovy prezentoval dr. Ahmed Megahed, ředitel Egyptské státní knižní organizace, hostující zemi letošního knižního veletrhu a hlavně literárního festivalu Svět knihy. Tvrdil v něm dále, že kulturní hodnoty, které v zemi vznikají, jsou „svébytnou egyptskou cestou ke svobodě, vědě a poznání. Vždyť Egypt je zemí, která hledá poučení ve své minulosti, a se světem se chce podělit o své zkušenosti.“

Egypt se na pražském Výstavišti představil opravdu mnohorozměrně, a to ještě heterogenněji, barvitěji, či dokonce rozporuplněji, než by Megahed doufal nebo si snad i přál. V onom oficiálním textu se totiž dále mluvilo o nedávných politických změnách: „Revoluce z ledna 2011 a června 2013 jsou klíčovým okamžikem v životě této země, jejíž obyvatelé dokázali přeformulovat svou historii a dát svým životním představám nový tvar. V popředí nově vnímaných hodnot stojí kultura, která je oslavou lidského myšlení a úspěchů moderního člověka.“ V průběhu debat, které proběhly na holešovickém výstavišti, ale zazníval i zcela odlišný pohled. Například egyptský bohemista Chálid al Biltagí tvrdil, že v některých ohledech je dnes situace horší než před pádem Mubárakova režimu, a proto se Egypťané utíkají raději k humoristické a fantastické literatuře. A jistá přítomná česká arabistka přímo mluvila o tom, že ona ví jen o jedné egyptské revoluci – a pak o jednom puči. Jakési smířlivě kompromisní stanovisko přitom zastává komentátor Českého rozhlasu Jan Fingerland. Podle něj v Egyptě došlo k jakési „restauraci“ starého režimu, což znamená, že onen staronový režim musí dočasně zesílit represi, a to určitě větší než na sklonku Mubárakovy éry. Týká se to zejména příznivců Muslimského bratrstva – tisíce jsou jich ve vězení, stovky dostaly trest smrti (zatím nevykonaný). Represe jsou ale namířeny i na zastánce demokracie, kterou se zatím rozhodně nastolit nepodařilo. Na druhou stranu se dnes v Egyptě vzdouvá nová vlna otevřené kritiky prezidenta Sísího, a to i ze strany některých médií pod přímým vlivem státu: „To před pěti a více lety nebylo.“

V debatách se přitom opakovaně vracelo jméno Václava Havla, jehož některé texty přeložil zmíněný al Biltagí do arabštiny. Někteří tvrdili, že egyptské revoluci z roku 2011 chyběla podobná osobnost, jako byl právě český prezident. Na závěr jednoho z pořadů také – jako jakési manifestační vyznání stále znovu zklamávané víry – zazněla u nás už tolikrát vysmívaná slova o pravdě a lásce, jež „musí zvítězit nad lží a nenávistí“, v arabštině.

Z Káhiry, která má tisíc minaretů, do stověžaté Prahy
Na veletrhu se opakovaně probíral vztah egyptského politického vývoje a umění, například témata jako egyptská revoluce 25. ledna 2011 a sametová revoluce 17. listopadu 1989 coby zdroj literární inspirace nebo to, „do jaké míry egyptská próza vyjadřovala společenské změny, které se objevily v egyptské společnosti a předcházely revoluci v lednu 2011“. Vedle toho se ale na přetřes dostala i řada dalších témat: egyptská kuchyně, film, divadlo či poezie.

Rétoricky velmi působivá byla přednáška doc. Františka Ondráše Literární atlas Káhiry a Alexandrie. Podle tohoto specialisty na arabský jazyk a literaturu zachycují literární díla egyptských autorů již od druhé poloviny 19. století obraz „genia loci“ káhirské ulice a fenoménu kosmopolitního alexandrijského prostředí. Přestože jsou obě města zcela odlišná, z pohledu pozorovatele jejich každodenního života se vyznačují mnoha shodnými rysy. Osudy ulic a jejich budov se prolínají s osudy představitelů všech vrstev egyptské společnosti tak, jak je ve své tvorbě zobrazili neúnavní pozorovatelé Muhammad al-Muwajlihí, Nagíb Mahfúz, Jahjá Haqqí atd. V jednom z románů se přitom jeho autor vracel do hypotetické doby založení Káhiry, kdy dostal dávný architekt zadání vybudovat město tak, aby byla obdivována ještě po mnoha staletích. Skutečnost, že byl úkol úspěšně splněn, dokazují mimochodem i texty četných českých cestopisců: „Kdo neviděl Káhiru, neviděl svět. Kdo viděl Káhiru, neuvidí již nikdy větší rozkoše a nepocítí v srdci blaženějších radovánek… V Egyptě je tolik divů, jako v málokteré zemi, a těžko je popsat.“ Takto básnil o Káhiře Josef Kořenský. A také v dalších českých cestovatelích 19. a 20. století zvláště toto město jako by uvolňovalo proudy jejich fantazie a podněcovalo je ke vzletným vyjádřením. Podle Kořenského kdo „přehlížel město s blahodárným Nilem a slezl jeho pyramidy, kdo zkřížil jeho třídy, bazary, mešity, náměstí a sady a mísil se do měnlivého chvatu pestrého obyvatelstva, ten vzpomínat bude na dny svého pobytu v Káhiře jako na dobu pohádek“. Jan Neruda svůj obdiv a okouzlení vyjádřil zase těmito slovy: „Již jsme viděli velmi mnoho krajů až uchvacujících, hleděli z výšin skutarských do Evropy a Asie, na Cařihrad i Bosporus, Černé i Bílé moře, z výšin judských na moře Středozemní,… – přece jsme netušili dojmu, jaký se nás zmocňuje zde!“

Zmínku o Káhiře obsahoval rovněž úvodní proslov Ahmeda Megaheda, který prohlásil: „Jako hosté přicházíme z Káhiry, která má tisíc minaretů, do vaší stověžaté Prahy.“ Egypťan tak ovšem pouze zopakoval přirovnání, které naši cestovatelé používají s velkou oblibou již dlouho. Už roku 1927 totiž psala Ludmila Matiegková, že „Káhira jest jako naše Praha. Pohleď na ni odkudkoli, vždy je krásná, vždy stověžatá.“ Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund pak v padesátých letech myšlenku rozvinuli: „Stověžatá Praha má na africkém kontinentě vážného soupeře. Nejsou to však věže kostelů, nýbrž štíhlé minarety, které dominují největšímu africkému městu. Jakoby vyřezány ze slonoviny, s pavučinově jemnými filigrány, křehké, prolamované, vyšperkované bělostnými zubořezy, krakorci, krápníkovými sloupy, kupolemi a půlměsíci vyrůstají z kamenného a hliněného moře domů, mrakodrapů a polorozpadlých doupat Káhiry.“ Kriticky ale dodejme, že ne všichni Češi byli či jsou z Egypta takto nadšeni. Například Stanislav Komárek v souvislosti s místními žebrajícími policisty konstatoval: „Vždy jsem pokládal Mayovy romány, líčící orientální vykutálenost i bezelstnost přehánění i samochválu, za pusté přehánění, ale je to realismus v krystalické podobě.“ A když ho u místních významných památek obtěžují stále noví a noví žadatelé o bachšiš, napadaly ho méně humanistické myšlenky než Matiegkovou: „Poutník by si přál egypticid ve spreji.“

Mumie živé i mrtvé
Podnětné bylo veletržní vystoupení egyptologa a afrikanisty Pavla Onderky, který představoval připravovanou knihu o egyptských mumiích v českých zemích. Konstatoval přitom, že „zájem o dějiny starověkého Egypta mají v českých zemích velmi dlouhou tradici sahající až do rudolfínských dob. V této době se na naše území dostávaly první egyptské starožitnosti včetně egyptských mumií. Místo posledního odpočinku na českých hradech, zámcích a muzeích tak našlo na dva tucty mumií, které se staly předmětem výzkumu vědeckého týmu z Národního muzea – Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur a Diagnostického centra Mediscan.“ Poutavě přitom líčil mimo jiné dramatické osudy nejstarší mumie v Praze, toho času umístěné v Náprstkově muzeu pod identifikující přezdívkou „Beznohý“. Archeolog Josef A. Jíra (1868–1930) ji získával dramatickým způsobem. Mumii uchovávaly dvě starší dámy na půdě a odmítly ji prodat. Jíra proto zašel za jejich domovnicí, která jim sdělila, že – ve skutečnosti neexistující – komise nařídila objekt z půdy odstranit. Ženy začaly uvažovat, kam s ním: „Popelář to na vůz neveme, že je to moc velký, a dát to pochovat, kdo ví, je-li to pokřtěný.“ A mumie se tedy nakonec ještě rády zbavily odprodejem. Vedle skutečných, ale bezpečně mrtvých mumií se ovšem přednášející zmínil také o mumiích fiktivních, které v četných filmech ožívají a ohrožují obyvatele dnešního světa. I když ale jde o díla s četnými prvky hororu (či přímo původně zamýšlená jako horory), podle Onderky se na ně egyptologové dívají čistě jako na komedie. A celkem rádi.

Egypt: naše budoucnost či minulost?
Celkově můžeme dodat, že v minulosti sloužil Egypt, stejně jako jiné exotické oblasti, jako projekční plátno: Evropané do svých exotických protějšků často promítali ztracené či potlačené potenciality sebe sama. Líčení exotického prostředí také mnohdy umožňovalo ztvárňovat výjevy, které by – zasazeny do evropského prostředí – nebyly přípustné, i Egypt tedy představoval „méně cenzurovanou příležitost k zobrazení nahého lidského těla“ (Hana Navrátilová). To do jisté míry přetrvává (viz tzv. sexuální turistika). Zároveň dnes ale Češi v Egyptě nacházejí spíše analogie k vlastní minulosti – a současně paradoxně i k budoucnosti. Tak Václav Cílek po návštěvě káhirských mešit psal o tamních kázáních, podle nichž je Amerika zkažená, Západ špatný a muslimská víra dobrá. Podle něj na oněch posvátných místech můžeme zažít i naši, evropskou, či přímo českou minulost: „Máte pocit, že podobné napětí bylo kdysi možné slýchat na kázáních Jana Želivského nebo Mistra Jana Husa.“ Egyptolog Miroslav Bárta zase shledává společné rysy mezi současnou fází západní civilizace a závěrečným obdobím existence civilizace staroegyptské a usuzuje z toho, jaká nás pravděpodobně čeká budoucnost: neveselá.

Ostatní
V rámci série pořadů o literárních časopisech se na letošním veletrhu opět představil i časopis iLiteratura.cz. Magda de Bruin Hüblová při svém vystoupení připomněla iliforum Česká literatura v cizině, které předznamenalo další významné téma veletrhu: Literární diaspora a Češi ve světě. Silně byla opět zastoupena sekce sci-fi a fantasy, veletrh tentokrát oživil průvod postav ve stylu steampunk. I v rámci této sekce se mluvilo mimo jiné také o mumiích: třeba o tom, jak se ve světě Minecraftu dají jednoduše vyrobit ze zombií, totiž jejich omotáním kusy látky. A diskutovalo se samozřejmě i o pestré škále mnoha dalších témat. (Ne všechny akce přitom dokázaly přilákat diváky: na některých počet účinkujících převyšoval množství diváků.) Autoři z různých oblastí a nejrůznějších oborů se tak sešli nejen na jednom výstavním areálu, ale v jednom případě trochu bizarně i na jednom místě, a to když probíhala autogramiáda nejprodávanějších knižních novinek za uplynulý kalendářní rok. Vedle lingvistky Markéty Pravdové tak seděli autoři kuchařek, básník Jiří Žáček, režisér Patrik Hartl (autor knihy Malý pražský erotikon) nebo tajemný „Jaz“ v masce „Zmikunda“, původce cyklu Opráski sčeskí historje. Každopádně je trochu nespravedlivé tvrdit, že by to byl veletrh pouze komerční či festival zaměřený jen na mainstreamové publikum: „na své“ si opět přišli (či mohli přijít) – kromě egyptofilů – i seriózní zájemci o duchovní a kulturní dějiny Ruska (M. C. Putna), vývoj českého čtenářství (Jiří Trávníček), W. Shakespeara (Martin Hilský), islám a jeho recepci v západním světě (Luboš Kropáček) atd. I když se třeba návštěva Jo Nesba – z důvodů jeho časových možností a programu – s veletrhem těsně minula, i tak tam bylo zajímavých autorů nemálo. Mezi mnoha dostavivšími se spisovateli byl i Stanislav Komárek, který zde uváděl svoji staronovou knihu Tělo, duše a jejich spasení. O svém vztahu k Egypťanům zřejmě příliš nahlas nemluvil. A doufejme, že afričtí hosté jeho cestopis nečetli…