Monografie Karel IV. stále živý: Odkaz státníka v historiografii a historické paměti od kolektivu autorů vedených Jaroslavem Šebkem a Blankou Jedličkovou) nesleduje recepční historii slavného Lucemburka stejně intenzivně ve všech obdobích. První kapitola se týká jeho obrazu u raně novověkých kronikářů, avšak většina studií se zaměřuje na devatenácté a dvacáté století, kupříkladu na tehdejší oživení legend o svatém grálu a jejich souvislosti s opravou Karlštejna či na císařův literární obraz u beletristů, mimo jiné Prokopa Chocholouška a Václava Beneše Třebízského. Kniha obšírně líčí i karlovské oslavy roku 1878, během nichž si Jan Neruda stěžoval na nadužívání označení Otec vlasti a jízlivě poznamenal: „Nevídáno! My už jsme jich naměli a naslavili, těch otců vlasti, a přece co synové vlasti nestojíme za nic. Důkaz, že ti otcové špatně vychovávali.“

Jak autoři shrnují, až do poloviny devatenáctého století byl panovník vnímán „v kategoriích supranacionální loajality a nadkonfesního hodnocení. Na důležitosti jeho odkazu se shodli Češi i Němci, katolíci i protestanti.“ Během druhé poloviny předminulého století ale univerzálnost akceptace Karla IV. pomalu ustupovala a do následné recepce se začaly promítat česko-německé spory: vedla se veřejná i odborná diskuse o národní příslušnosti Karla IV., kde rezonoval jak jeho přemyslovský původ, tak znalost češtiny. Obě strany si tehdy Karla nárokovaly především jako zakladatele pražské univerzity.

Vzat na milost i komunisty

Vznik Československa v roce 1918 přinesl nový interpretační rámec. Karel IV. byl používán v nových kontextech jako „určitý antipod k prosazovanému zvýraznění husitské doby“, ale celkově tehdy jeho kult ustoupil trochu do pozadí. V pomnichovském období druhé republiky se pak východiskem z krizové situace mělo stát zase „obnovení významu konzervativních tradic, mezi něž byla započítávána i doba Karla IV.“. Německá i nacistická perspektiva pohledu chápala Karla IV. hlavně jako vladaře německé říše, který usiloval o vtělení české země do jejího lůna. Nacisté ve své propagandistické politice na území protektorátu využívali také české národní symboly, aby i tímto způsobem ukázali údajnou závislost našich zemí na kulturních vlivech z Německa, a odůvodnili tak „přirozenou podřízenost“ třetí říši. Vedle těchto dezinterpretací však byl v době nacistické okupace přítomný při výkladu panovníkova života a díla také silný český patriotismus.

Do „pokrokové“ tradice českých dějin Zdeňka Nejedlého se pak císař sice nevešel, ale zvláště při příležitosti výročí jeho smrti roku 1978 se komunistický režim ke Karlovi IV. přihlásil s vědomím, že se vedení státu „dařilo politicky, sociálně i ekonomicky a mohlo využívat odkaz velkého panovníka a státníka jako jeden ze zdrojů své historické legitimizace“. Podle Jaroslava Šebka tehdejší životní styl obecně otupoval smysl pro nadosobní hodnoty, ale zájmem o jubilejní výstavu, která měla podle oficiálních prohlášení vést k „socialistickému vlastenectví“, dávali lidé spontánně najevo význam „sdílení národní zkušenosti a historické tradice“. V souvislosti s obdobím normalizace by bylo možné se ovšem dále ptát, jak jeho obraz ovlivnily třeba populární knihy Petra Hory-Hořejše.

Hned za Karlem Gottem

Spektrum různých posmrtných podob lucemburského vladaře je každopádně velmi široké a tato kniha zachycuje jen některé z nich, nicméně pro současnost zřejmě ty podstatné. U člověka, kterého si občané této země zvolili za „největšího Čecha“, je ale jistě velmi užitečné znát, jak se rodila jeho veřejná podoba, která je ovšem nemálo idealizovaná. Součástí jeho veřejného obrazu totiž rozhodně není jeho podíl na „nejhorší vlně protižidovských pogromů, které hlavně v německy mluvících zemích až do nástupu nacistů nic podobného nepřekonalo“ (Jiří Šulák) ani drsné zacházení s křesťanskými kacíři. Místo toho si do něj projektujeme naše – současné době přizpůsobená – „nejvyšší očekávání“ o ideálním mocnáři.

Zájem o tuto postavu zjevně stále neklesá: roku 2016 prý na českém vyhledávači Google skončil Karel IV. ze všech Karlů na druhém místě – hned za Karlem Gottem. I nad stránkami této publikace se tak můžeme ptát, jestli za 670 let budou obyvatelé české kotliny něco vědět, případně budou se chtít dozvědět o tom, koho v současnosti dosazujeme na Pražský hrad, sídlo pražských králů, o jehož budování se velký císař zasloužil. Jestli jim vůbec bude něco říkat jeho jméno, a nakolik to svou volbou můžeme ovlivnit…