Ondřej Hanus kdysi přísahal na sonet. Jako motto webového sonetáře, který provozuje, cituje Jana Zahradníčka: „V schématu znělky je zhuštěna pradávná básnická moudrost.“ Sonet je hlavním zájmem jeho doktorského studia, ale zejména formou, jež je charakteristická pro větší část jeho tvorby. Díky své prvotině jménem Stínohrad (Weles 2008) získal pověst milovníka klasických veršových forem a exkluzivních rýmů.

V tom se toho za posledních pět let nezměnilo mnoho; ze čtyřiceti básní letošních Výjevů (dvakrát dvaceti: kniha je rozdělena na dva stejně početné oddíly) je sonetů dvaadvacet; zbytek tvoří vesměs rýmované kratší formy, včetně tzv. izoliterie, již údajně vymyslel Jonáš Hájek. V sousedství Hanusovy tvorby se tedy objevují autoři jako Jiří H. Krchovský, Petr Fabian, Radek Malý, ale i pozdní Vít Slíva, Jan Zábrana či Zeno Kaprál (kvůli zvláštně nesouhlasné kombinaci postižení dneška a jisté barokizující tendenci). Hanus je ve svých verších elegantní a pružný, na několika místech se to ale daří méně: „stala se smrt“, „tkáně se oddělily, viděli jsme kosti“ či „do ucha rvou jí jehlu / aby v něm měla díru“.

Obsahem Výjevů (básně-výjevy jsou číslovány a v závorkách opatřeny přívlastky, např. Navazující, Uctivý, Něžný atd.) se vinou dvě hlavní linky, které se od sebe zdají být relativně ostře odděleny. První z nich je již naznačený příklon k pochmurným, černým vizím, velkým dílem poděděným po německých expresionistech (snad i prostřednictvím Malého) a vyčteným z barokních a dekadentních autorů. Tímto jazykem byl psán už Stínohrad a Hanus se k němu do jisté míry hlásí Navazujícím výjevem: „kdosi se překrvil a rozcákal se po zdech / jako když hodíš mísu s krví na zem“… Anebo se Hanus proti „kacířským“ veršům předchozí sbírky odvolává? Ve výjevu čtyřicátém (Posledním) odpovídá: „stínohrad padl, nová země / je pod novými nebesy // a dosud není zmapována“. Umrlčí období Hanusovy tvorby možná s Výjevy nadobro skončí, nicméně už v nich se Hanus změnil. Přes všechny urny, rakve, rubáše, umírání (opakovaně je zmíněna sebevražda), ale i anděly, růžence a pohřby básník smrtí neplýtvá – není cynik ani rozumbrada.

Inspirátorem druhé z linek by u Hanuse mohl být již zmíněný Jan Zábrana. Ten rovněž vděčil za některé obrazy svému filologickému vzdělání, čímž nejsou míněny parafráze či citace různých autorů (třebaže se obojí u Hanuse vyskytuje). Část autorova rejstříku je převzata od jazykovědců: rým slyšet / syžet, verše jako „jsem bezpodmětný, bezpředmětný“ či „designáty větví obalí se slovem“. Podobně vyhlíží „korektura noci“ anebo „chceš neznámým / pohybem nechat hořet větu / v syntaxi víry před chrámy?“ Tyto motivy pronikají i tam, kde je Hanus nejněžnější: „Lucie, vždyť ty jsi samý krásný vokál / jazykem bych jen bohapustě tokal / v tobě je nejkrásnější lokál.“

Hanusovy básně jsou uleželé, vyzrálé, trpělivě pěstěné. Dílčí nápad není rozmělněn opakováním (autor nevykrádá sebe sama) a zaznívá na ploše celé jedné básně: báseň je u autora nejnižší jednotkou. Prožití Hanusova verše je čtenářsky určující jen zřídka (např. Bůh ve Světském výjevu „má zobáček a milimetr na výšku“). Méně výrazné postupy či témata tak u Hanuse mají trochu nevděčnou pozici. Básně o hudbě (ať už prostřednictvím obrazu či přímou citací písňového textu), „trampské“ ozvuky („jó, sebevrazi budou první v nebi“) nebo Třetí výjev, který je psán ve fonetické transkripci (a z funkčního textu činí téměř nečitelný experiment), dost problematizují představu o sbírce, na kterou se dlouho čekalo a která je zajímavým zpestřením současné básnické produkce.