Mnozí autoři se rádi vracejí ke svým nejznámějším postavám, ačkoliv jejich hlavní sága už došla do konce. Nejinak je tomu s Neilem Gaimanem, jenž oživil legendárního Sandmana v prequelu s názvem Předehra. Tento šestidílný svazek, končící tam, kde Sandmanův hlavní příběh začíná, vyšel souborně v roce 2015, u nás ho o rok později uvádí nakladatelství Crew. Návraty postav s legendárním statusem většinou doprovází kontroverzní přijetí – a Předehra toto pravidlo jenom potvrzuje.

Snad každý, kdo četl původní sérii, si alespoň jednou položil otázku, jak došlo k tomu, že mocného Morfea polapil pouhý lidský mág. Stejně tak vyvstávala i řada dalších nejasností týkajících se všech sedmi Věčných: Proč Zkáza opustil svůj úřad? Jak se z Radosti stalo Delirium? Jak vznikly atributy Pána snů? Bytostný smysl prequelu spočívá v nové perspektivě známých hrdinů a dějů, té však Předehra příliš nenabízí. Gaiman přišel s příběhem-nepříběhem, jehož prvotním smyslem je dovést hlavní postavu na začátek Preludií a nokturn, zbytek představuje až příliš rozvleklé filozofování o nesmrtelnosti chrousta (v tomto případě vesmíru).

Celá zápletka je postavená na šílenství jedné hvězdy, jemuž Sandman nezabránil, přestože mohl. V důsledku toho hrozí konec vesmíru, kterému nyní musí v doprovodu jednoho ze svých aspektů zabránit. Vzniká tak prostor pro velkolepou pouť mezi světy, kde se jak na běžícím pásu míhají staří známí, mající pravděpodobně za úkol vyvolat u čtenáře nostalgii, neboť k samotnému příběhu přispějí větším dílem jen málokdy. Objeví se také Sandmanovi rodiče, jejich existence ovšem opět není nic jiného než pouhá kuriozita. Nepřekvapí ani to, že v jedné z kapitol se z Morfea stává „space cowboy“, vývoj děje totiž nemá v podstatě žádné zákonitosti. Komplikace a vysvobození přicházejí v podobném duchu zcela náhodně, v čemž kopírují logiku snu: události se odehrávají určitým způsobem, protože se tak zkrátka odehrávají.

Předehra daleko víc zaujme výtvarným zpracováním J. H. Williamse. V jeho portfoliu se nachází například Desolation Jones, na němž spolupracoval s Warrenem Ellisem, či Chase, příběh agenta bojujícího s paranormálními hrozbami ve společnosti. Nakreslil také celou řadu jednotlivých kapitol ze sérií jako Mýty, Jonah Hex nebo Hellboy. Gaimanův scénář předurčuje styl kresby někam mezi esoterický roadtrip a lovecraftovské nepojmenovatelné děsy a Williams tyto hranice velice originálně naplňuje. Svou obdivuhodnou představivost nechává tryskat v surrealistických gejzírech a často záměrně nedbá na přehledné dělení stránek. Jeho abstraktní pojetí přirozeně vyplývá z Gaimanova abstraktního zadání (zkuste si představit město hvězd či pobyt v černé díře).

V podstatě každá stránka by si zasloužila vlastní rám v galerii, kde by se Williamsovo zpracování Sandmana mohlo prezentovat jako výstava, jejímž kurátorem je Neil Gaiman. Přes všechny superlativy, jimiž se dá Williamsův talent zahrnout, je zároveň třeba podotknout, že často se nechává unášet až příliš. Ve výsledku pak některé stránky působí přesyceně a zmatečně, což ovšem způsobuje i Gaimanovo zadání. Podíl na výsledné podobě knihy má rovněž coloring Davea Stewarta a lettering Todda Kleina. Rozhovory s nimi i s ostatními tvůrci na konci knihy představují příjemný bonus a letmý vhled do náročného procesu vzniku komiksové knihy.

Jak již bylo zmíněno na začátku recenze, Sandman: Předehra je rozporuplná kniha. Nováčkům v Sandmanově světě dávat smysl nebude, mnohé jeho příznivce možná rozezlí, protože nenabízí odpovědi, jež očekávali. Kdekdo by čekal, že Neil Gaiman se při návratu do světa snění s J. H. Williamsem za zády vytasí s elegantním, suverénně ovládaným příběhem, takovým, jaký v předchozích dílech tolikrát stvořil. Místo toho jsme se dočkali nepříliš myšlenkově podnětné metafyziky s bombastickým výtvarným zpracováním.