Českým čtenářům se v nedávné době dostala do rukou v pořadí sedmá kniha komiksové série Mýty (v originále Fables) Billa Willighama. Není tentokrát tak objemná, jak si čtenáři poslední dobou zvykli – obsahuje pouhých šest sešitů. Zato už její podtitul Arabské noci (a dny) odkazuje na potenciálně velmi zajímavou podívanou nad rámec obvyklých geografických hranic, které si série osobami svých protagonistů na počátku vytyčila.

Do poslední dobou značně neklidného života v Mýtově zasahuje další událost. Z Bagdádu dorazily arabské Mýty, které chtějí s místními zástupci vyjednávat o možnostech azylu. Na záda jim dýchá Nepřítel, a nemají tak příliš na výběr, kam se vrtnou. Okamžitá srážka kulturních zvyklostí by za jiných okolností nabízela dobrou kulisu pro napjaté okamžiky, bohužel si však musí vystačit pouze s tím, že funguje jako výplň. Sedmý svazek totiž především představuje postavy důležité pro pokračování a překlenuje klíčové události.

Pokud se na Willinghamově mytologii něco hezky sleduje, je to postupné rozrůstání jeho kapesního světa. Co začalo jako vcelku lineární vyprávěnka, která si jako hlavní hrdiny půjčila ty nejprofláknutější tváře z anglosaských pohádek, s odstupem téměř padesáti sešitů nabírá svůj vlastní kurs. Nejen, že to rozvíjí jednotlivé postavy dál než za prvotní archetypy (skvělým příkladem je v Arabských nocích Král Cole), ale samotný svět a pojetí Mýtů se Willinghamovi pod rukama pestře rozrůstá.

Do určité míry tenhle vývoj naznačila už předcházející kniha, kde Modrák při cestě Domovinou ukázal čtenářům, že svět titulních hrdinů je mnohem větší, než se zprvu tvářil. Ale zatímco rytíři staroruských pohádek se stihli sotva ohřát, než jim Vorpálový meč přefikl krční tepnu, arabské Mýty se zdrží na celé čtyři sešity ve formě diplomatické výpravy. Ta se samozřejmě velmi rychle zvrtne i bez všudypřítomného kulturního nedorozumění, protože Arabové s sebou do všedního světa přivlekli džina, pohádkový ekvivalent zbraně hromadného ničení.

Navzdory tomu, že se ze slibného námětu dalo vykřesat něco zatraceně zajímavého, Arabské noci rozhodně nepatří mezi ty lepší svazky. Částečně za to může určité časové vakuum, ve kterém se příběh Mýtů od počátku nachází. Díky mechanice, na které jsou postavy a jejich svět založené, pro ně čas nic neznamená. Na jednu stranu tím tak šikovně obcházejí klasický problém, který mají komiksy se stárnutím postav a plynutím času, zároveň se však špatně určuje, kolik času uteklo mezi jednotlivými ději – občas dny, občas hodiny (nebo, soudě dle dětí Zlého vlka a Sněhurky, pár let...). Což je trochu problém ve chvíli, kdy má být věta „máme málo času“ klíčovou součástí děje. Scénáři se nedaří prodat vypuštění džina jako skutečnou hrozbu a jakákoli snaha o drama pak s konečnou platností selhává ve chvíli, kdy se dozvíme, že vlastně hrozbou nikdy ani nebyla. Jako by ambicí celého venčení arabských Mýtů nebylo nic jiného, než ukázat, že existují.

Děj se tak v zásadě nikam nepohne, byť několik předcházejících dějových linek uzavírá. Výše zmíněný Král Cole se dočkává zadostiučinění za kdysi prohrané volby, Modrák si potvrzuje následky své tajné výpravy (které byly ale zřejmé už minule), Mauglí Vlka stále nenašel, Krásný Princ jako starosta pořád stojí za starou bačkoru. Že se něco děje, není zárukou toho, že se něco i stane. Tady se navíc vlastně ani nic moc neděje. Nechat řešení celé situace ještě předtím, než vlastně vůbec vznikla (což se čtenář dozví z retrospektivy), na Frau Totenkinder je taky docela rána do vazu. V kombinaci s jejími předchozími výkony to navíc začíná zavánět tím, že si ji scénář pravidelně schovává pro roli jakéhosi Supermana – rozsah jejích schopností je neznámý, potenciálně obrovský, se vším si poradí, a když doijde na nejhorší, vyhraje nebo alespoň hrdinům nabídne východisko. Trochu se tím tak ohrožuje potenciál jakéhokoli napětí i do budoucna, protože se nejdřív bude muset vysvětlit, proč s nastalým malérem ani Totenkinder nic nesvede. O Severákovi a jeho potenciálně ještě větší moci nemluvě.

V podobném duchu, byť s o něco lepším výsledkem, následují i poslední dva sešity obsažené v (alespoň na poměry série) nezvykle útlé knize. Dvoudílná Balada o Rodneym a June napovídá trochu víc o dějích a provozu Císařství pod nadvládou Nepřítele a je klasickou epizodou „z druhého tábora“, mající za úkol prokázat, že i na druhé straně barikády existují i jiné motivace než chtít ovládnout svět, protože jsme zlí. Důkazním materiálem se v tomhle případě stávají dvě dřevěné loutky, elitní císařský voják a medička, kteří se ve své zamilovanosti rozhodnou následovat Pinocchiův příklad a stát se bytostmi z masa a krve. Že to nebude kšeft jen tak, napovídá už ta část názvu ohánějící se specifickým veršovaným útvarem.

Willingham si tu třídí mechaniku fungování Císařství. Je to taková příprava na závěrečnou bitvu a při té je koneckonců důležité protivníka poznat, než je vůbec možné ho porazit. Alespoň to se mu v sedmém svazku daří budovat velmi dobře.

Nedá se říct, že by Arabské noci patřily do kategorie špatných komiksů. Dvorní kreslíř Fables Mark Buckingham odvádí tradičně kvalitní práci a ani hostující Jim Fern se jím nenechává zahanbit. Willinghamův styl psaní zůstává i nadále čtivý, svět a nápady, kterými jej vybavuje, jsou tvůrčí a zábavné. Roste mu pod rukama působivá mytologie, která se konečně rozhodla překročit svůj vlastní stín. Jen jí při tom kroku trochu táhne pod sukni.