Když se otřásá realita v samých základech, přicházejí nejrůznější nevysvětlitelné jevy. Někde padají žáby z nebe, někde promluví zvířata a někde se ztrácejí lidé, aby se objevili na zcela neznámých a podivných místech. Právě přecházení mezi světy je oblíbeným motivem Neila Gaimana a jinak tomu není ani v osmé knize jeho nejslavnějšího komiksu Sandman.

Gaiman se svých knihách neustále ptá, co je za zrcadlem, co je za králičí norou, kam doopravdy vedou dveře té zamčené skříně… Ale nejvíce jej zajímá, kam vedou naše sny a naše myšlenky, podle něj klíč ke všem těmto portálům. Jeho touhu zjistit, co za tím vším vězí a kam se poděje mysl, když tělo spí, případně kam se podějí celí lidé, když propadnou z naší reality někam jinam a nikdo o nich nikdy více neslyší, by psycholog označil za obsedantní.

Tak jako všichni autoři, také Gaiman píše neustále jednu knihu. Na rozdíl od jiných má ale představivost, v níž se mu vyrovná jen málokdo, a proto může nabízet další a další varianty, další báje a jejich odlesky toho, jak by to vlastně mohlo (a nebo nemohlo) být. Gaiman je neurotik a zároveň melancholický romantik, což je pro čtenáře ta nejlepší kombinace. V jeho příbězích nalezneme všechno, co blouznivci literatury, kteří stále ještě zcela nepodlehli svodům vizuální kultury (nebo jen napůl a čtou komiksy) hledají.

Geniálně stvořeným alter egem sebe sama je potom Gaimanův Sandman – vládce snů, jenž patří k sedmi věčným aspektům celého vesmíru. Bez snů by svět nebyl úplný, stejně jako by byl nekompletní například bez Smrti, Touhy nebo Zoufalství, což jsou Sandmanovy sestry. Morfeus, jak si také pán snů nechává říkat, ovlivňuje to, co se děje, když lidé, a nejen oni, spí – a uvědomme si, jak obrovská porce z celkového času určenému k žití to je. Patří k nejmocnějším bytostem světa. Přesto se ale nevyhne lidským chybám.

Právě tyto činy pak nejvíce ovlivňují osu celého příběhu, který se line jako ústřední motiv všemi deseti knihami. V knize sedmé došlo k zásadnímu zvratu, ke smrti, která možná neměla nikdy nastat, a věci se daly do pohybu. Použijeme-li literární klišé: vesmír už nikdy nebude takový jako dřív. A právě v tomto okamžiku začíná Konec světů. Předchozí události rozpoutaly bouři reality, která náhodně zasahuje světy, jež považujeme za reálné i fiktivní. Lidé i jiná stvoření v ní bloudí, aby se vynořili kdesi na pomezí reality, aby nalezli podivnou krčmu, ve které se za pohostinství platí příběhy. Nejklasičtější rámcové vyprávění svou podstatou navlas podobné tomu Boccacciovu je další ozvěnou lidských zvyklostí starších než jakákoli civilizace.

Příběhy si předává nesourodá hrstka návštěvníků. První z nich vypráví o člověku, který se dostane do snu města, kde v prakticky prázdných ulicích bloudí drahnou dobu, než se mu podaří vrátit se; s děsem v tváři. Elf popisuje svou misi pro královnu Férie, na které se rozhodne o zotročení zemí na planině nebo jejich svobodě, plavčík vypráví o setkání s Leviatanem na palubě námořní jachty, učedník z ponuré nekropole pak zase o pochmurném životě v ní a o tom, co se skrývá v jejích základech.

Poutavá je i Gaimanova alegorie utopických Spojených států, kde se stane prezidentem mladík jménem Prez, který dokáže změnit chod světa a nasměrovat jej k lepším zítřkům. I přesto, že Prez je blondýn a Konec světů je napsán v roce 1993, budí příběh úsměv, a to nejen proto, že Prez získá hned z kraje svého prvního volebního období Nobelovu cenu míru… Větší míru nadsázky byste u Gaimana těžko hledali.

Některé příběhy v sobě obsahují další vyprávění, čímž Gaiman vzdává hold pohádkám Tisíce a jedné noci. Druhým rámujícím prvkem je pak po podivuhodném hostinci rodina Věčných, kteří se v každém příběhu zjeví tu jako náhodní kolemjdoucí, tam jako deus ex machina či jako někdo, o kom se v tom kterém světě vyprávějí legendy…

Svou kompozicí patří Konec světů rozhodně k tomu nejlepšímu, co v sandmanovské sáze nalezneme. Nejedná se dokonce ani o volnou sbírku povídek, ve kterých „pouze“ vystupuje Sandman (jak je tomu třeba v Domečku pro panenky nebo v Bájích a odlescích). Od začátku do samého konce Gaiman pečlivě ordinuje další lžičky nezbytné k pochopení předchozích i následujících událostí. Přesto může Konec světů obstát i jako samostatná kniha pro někoho, kdo se se Sandmanovým světem setkává poprvé.

Jedná se o barvitou knihu, která nováčky zaujme pestrostí námětů a pokročilé sílou „drobností“ doplňujících mezi řádky jednotlivých vyprávění celý Sandmanův svět. Je jenom jediný příběh, který Gaiman svým čtenářům předkládá stále znovu, ale v jeho fantazii se skrývá nekonečné množství světů, do nichž je může nechat nahlédnout. Jeden z nich je možná ten skutečný. Všechny jsou ale i přes ohromující množství aluzí svébytné a jedinečné.