Ať už scenárista Alejandro Jodorowsky píše jakýkoliv žánr (western, sci-fi nebo historický příběh), můžeme si být skoro jisti, že v něm najdeme značnou porci násilí, erotiky a nejrůznějších obskurních až nadpřirozených prvků a rekvizit. Platí to zejména od konce osmdesátých let, kdy se po invenční sérii Incal pustil do jejího spin-offu Kasta Metabaronů a pak do dalších projektů, které sice na první pohled vypadaly odlišně (však je také připravoval s různými kreslíři, vesměs špičkou evropského komiksu) a často se lišily i v žánrech, příběhy to však byly vždy podobně krvavé, postmoderně odkazující na brakovou literaturu všeho druhu od brutálních krváků pro muže po vztahové a příbuzenské peripetie červených knihoven.

Nejinak je tomu také ve čtyřdílné sérii Juan Solo, kterou nakladatelství Argo v češtině vydalo v jediném, skvostně vypraveném vázaném svazku. Pochází z devadesátých let (publikována byla v letech 1995–1999) a dost znatelně odráží jeden výrazný směr tehdejší komiksové a filmové produkce, který okázale a úmyslně přepáleně pracoval s násilím a sexem, tedy prvky, které byly do té doby vyhrazeny spíše okrajovým projevům popkultury. Filmaři David Lynch či Quentin Tarantino z toho dokázali udělat festivaly oceňované umění, i Jodorowsky (který to sám zkoušel jako režisér) ostatně za své komiksy v té době posbíral několik ocenění. První sešit série Juan Solo mimochodem získal cenu za nejlepší scénář na festivalu v Angouléme. Jeho estetika nicméně postupně trochu vyčpěla, i vzhledem k tomu, jak ji sám Jodorowsky dál usilovně vytěžoval a místy hnal vyloženě do extrémů.

Z gangstera Kristem

Příběh sice začíná kdesi v pustině, kde indiánský kmen připravuje svého spasitele na ukřižování, rychle se však retrospektivně přenese do dětství hlavního hrdiny v jakémsi blíže nespecifikovaném jihoamerickém velkoměstě. Juan Solo je nalezenec ze smetiště, kterého se ujala trpasličí žena, protože miminko se stejně jako ona liší – má ocásek. Trpaslice nemá jednoduchý život a jednoho dne se jej sama rozhodne velkolepě ukončit, přičemž Juanovi toho sice moc nenechá, ale jednu důležitou věc přeci – totiž nabitý revolver. S ním v ruce se hlavní hrdina komiksu stává vůdcem bandy kluků a z té později vyroste malý gang. Ale Juan míří výše, až se dostane mezi ochranku premiéra, což ale neznamená, že by jej chránil před nebezpečím, mnohem častěji je vysílán na choulostivé mise, kdy má odpravit premiérovy politické protivníky. Zároveň si musí vydobýt místo uvnitř ochranky, kterou netvoří uhlazení muži v kravatách, ale kriminálníci všeho druhu, většina z nich s nějakými abnormálními povahovými nebo tělesnými rysy. Ale ocas nemá nikdo z nich.

Jak se odtud zločinec a bezcitný vrah dostane na kříž s trnovou korunou na hlavě, samozřejmě prozrazovat nebudeme, nicméně jeho cesta nemá žádnou zřejmou logiku, je spíše sledem náhod a někdy dost impulzivních rozhodnutí; čtenáře asi překvapí, jak snadno a rychle se nepřemožitelný a velmi ambiciózní zabiják změní v trosku. Tváří se to trochu jako magickorealistický příběh (zejména kvůli onomu ocasu, o mnoho více nadpřirozena tu není), k čemuž svádějí i jihoamerické reálie, nicméně podstatnější jsou alegorické a metaforické odkazy: nejen na Bibli, ale také na Oidipa či na mexické legendy. První třetina je plná rvaček a akčních scén, ve druhé máme plno sexu a v poslední se míří k vykoupení.

Divočina Jižní Ameriky

Je trochu nespravedlivé posuzovat nyní Juana Sola pohledem čtenářů pozdějších knih jihoamerických spisovatelů, případně diváků filmu Město bohů a seriálu Narcos, které vzestup původně drobných mizerů v politicky nestabilním, zkorumpovaném a krajně nebezpečném prostředí Jižní Ameriky sledují důsledněji a realističtěji, bez postmoderních kudrlin. Jodorowsky se navíc ani nesnaží být moc realistický, asi má jít o podobenství, jak se v podrobném doslovu pokouší čtenářům vysvětlit francouzský spisovatel a kritik Claude Ecken. Otázkou je, zda má někdo dnes chuť a žaludek v tom sledu brutalit nějaké podobenství hledat.

Podobně nespravedlivé je pohlížet na kresbu Georgese Besse při znalosti jeho kresebně úchvatných komiksových adaptací Draculy, Frankensteina či Chrámu Matky Boží v Paříži. Zatímco v jejich případě pracoval s klasickou předlohou sám, zde měl za zády scenáristu, který měl vlastní představu. Neznamená to, že by Bessova kresba byla v něčem špatná, akční scény a ohromné množství postav zvládá bravurně, ještě působivější jsou jeho kresby pouštní krajiny zejména v závěru. Ale oproti zmíněným černobílým komiksovým románům působí Bessův Juan Solo vlastně jen mírně nadprůměrně.

Soudě dle počtu česky vydaných Jodorowského komiksů má u nás tento autor věrnou čtenářskou základnu. Pro ty, kteří si ho oblíbili, bude Juan Solo vítaným přírůstkem do sbírky, zvláště když jej nakladatelství vydalo v původním velkorysém formátu. Zda dokáže oslovit i nové čtenáře, se zdá spíše nepravděpodobné.