Gaimanova Koralína se stala svébytným fenoménem už po prvním vydání knihy ilustrované jedinečným a neopakovatelným Davem McKeanem v roce 2002. Gaiman už měl v té době za sebou legendárního Sandmana i nadšeně přijaté Nikdykde. S pohádkovým žánrem si v obou pohrával, ale knihou pro děti byla až Koralína.

Krátká próza se okamžitě stala bestsellerem a stejně jako ostatní knihy byla přeložena do mnoha jazyků (český překlad Ladislavy Vojtkové jí ovšem provedl medvědí službu). Koralína přitom není příběh, který by bral za srdce svou originalitou. Naopak. Nejedná se o nic víc než o variaci na tajuplné místo, na kterém se ocitne dětský hrdina (potažmo hrdinka), aby čelil nejrůznějším nástrahám.

Jenže Gaiman je přímo proslulý postmoderními variacemi na všechno, a tudíž i u Koralíny vzbudil velká očekávání. Přiznejme si, že velká část úspěchu lze dozajista přičíst na konto jeho jménu, ale i přesto Koralína zůstává dobře řemeslně odvedeným dílkem, kterému nechybí vtip a napětí, bez kterých by neožily ani ty nejlepší rekvizity.

Koralína (a nikoli Karolína) se přestěhovala se svými rodiči do tajuplného domu s velkou zahradou. Rodiče sice pracují doma, ale vzhledem k tomu, kolik tráví času u svých počítačů, se Koralína vlastně musí zabavit sama.

Bránu do toho jiného světa u Gaimana představují tajemné zazděné dveře, které by měly vést do prázdného bytu. Namísto zdi se za nimi ale objevuje tajemná chodba vedoucí do obrazu domu a zahrady, v nichž žije tadruhá Koralínina matka, která má namísto očí knoflíky.

Celý příběh je vlastně jakýmsi duelem mezi ní a Koralínou, které tadruhá matka ukradne rodiče, jen aby s ní Koralína zůstala. Čím je příběh jiný než ostatní příběhy, Alenkou počínaje a Narnií konče? V první řadě je to sama Koralína. Nepodobá se příliš dětským hrdinům z minulosti. Gaiman velice přesně vystihl dětskou hrdinku dneška. Koralína je sice dítě, ale není naivní. Je pragmatická jako doba, ve které vyrůstá, a tak jsou pro ni pohádkové reálie něčím, co ji nemůže vyvést z rovnováhy. Na jednu stranu je to poněkud děsivé, ale zároveň si čtenář uvědomuje, že právě taková musí být, aby dnes uspěla nejen proti tédruhé matce, ale i u těch, kteří s ní budou nad stránkami knihy, komiksu nebo filmu, jenž právě vstupuje i do českých kin.

Podobně moderní jako hlavní hrdinka je i Gaimanovo pojetí děsu a ošklivosti. Svět, který Koralína postupně rozkrývá, neobývají primárně stvůry. Vše se v prvních okamžicích jeví stejné jako v našem světě. Doslova a do písmene jde o knoflíky. Všechna stvoření ovládaná toudruhou matkou (až na přízračné krysy, které jsou však doslovně jejíma očima) mají namísto očí knoflíky. Přitom knoflíky nejsou ničím, čeho by se bylo na první pohled bát. Jenže Gaiman je uvádí v nových souvislostech, podobně jako do nich staví i starý známý příběh o dítěti, které se utká s cizím nebezpečím v cizím světě.

To vystihl i kreslíř P. Craig Russell. Koralína má realistickou kresbu, daleko realističtější, než je filmová animace. Inspiroval se v McKeanových kresbách, ale pochopitelně vše pojal po svém. Aby také ne, s Gaimanem a jeho světy má dlouholeté zkušenosti. Kreslil v minulosti nejen Sandmana, ale například několik sešitů Lucifera, žánrově příbuzných Fables… Volba to byla v každém případě správná. Russell pochopil autorův záměr, a na stránkách komiksu tudíž nenalézáme prvoplánové příšery. Daleko více pracuje s tónováním celého příběhu – komiks je proto daleko méně barevný, než bychom u publikace pro děti čekali.

Pro české čtenáře znalé knižní předlohy je v komiksu ještě jedno novum. Tím je překlad Jana Kantůrka, který je od Koralíny prozaické diametrálně lepší. Nejedná se pouze o Kantůrkovo pojmenování tédruhé matky (v originále the other mother), kterou Vojtková přeložila pouze jako „druhou matku“, což sémanticky v češtině neznačí žádnou jinakost, ale jen a pouze druhou matku. Naproti tomu tadruhá matka již v sobě nese příznak nenápadné zlověstnosti, právě tak, jak je tomu v originále. Daleko výstižnější jsou zde i historizující pasáže, v nichž Kantůrek opět dokládá svůj jazykový cit, na němž si vybudoval svoje překladatelské jméno.

Závěrem nelze nekonstatovat, že komiksové vydání Koralíny v češtině je v zásadě nezbytnost, kterou si doba žádá. Gaiman bez jakýchkoli pochyb patří k nejlepším žánrovým spisovatelům současnosti s velkým komerčním potenciálem. Jeho příběhy jsou životaschopným převyprávěním věcí, které už se staly, znovu, tak, jak se odehrály ve skutečnosti. Nebo aspoň ve skutečnosti, již vnímáme jako současnou. Staré věci ani příběhy přece nejsou zajímavé právě proto, že už jsou staré… Tento princip vlastně požírá i samotného Gaimana v lineární řadě kniha – komiks – film.