Anglický spisovatel Neil Gaiman (nar. 1960) je rozhodně jedním z nejzajímavějších a nejvýznamnějších autorů fantastiky za posledních pětatřicet let. Slávu mu přinesla komiksová série Sandman, zároveň však psal romány a povídky a také se nechal najímat na práci na komerčních komiksových, televizních či filmových produkcích. Na rozdíl od svých současníků, jejichž věhlas stojí na jedné sérii nebo za něj vděčí filmové nebo seriálové verzi, si Gaiman držel od počátku devadesátých let pověst ne snad vyloženě bestsellerového, ale vždy nadprůměrně úspěšného tvůrce, a to napříč médii a žánry. Výčet ocenění, která získal za literární, komiksová a audiovizuální díla, je sáhodlouhý.

Mnoho těchto ocenění získal za povídky. A právě autorský výbor povídek Čítanka Neila Gaimana vydaný v roce 2020 (a česky koncem loňského roku) nabízí možnost podrobně a obšírně prostudovat tvorbu, jejíž jednotlivé povídky osamoceně, mezi konvenční fantastikou jiných autorů, září, ale v řadě za sebou už jejich kouzlo nepůsobí tak silně. Všechny tyto povídky už česky vyšly – buď časopisecky, nebo v jednom ze tří povídkových souborů –, nicméně pro Čítanku je nově přeložili Richard Podaný a Viktor Janiš. A je to záslužné dílo, které by v knihovnách fanoušků fantastiky rozhodně chybět nemělo. Jediná výhrada směřuje k edičnímu zpracování: jsou zde sice uvedena data publikování textů v chronologickém pořadí, nicméně hodila by se i nějaká další informace o pozadí povídky – pro jaký účel byla psána, případně jaký byl její další osud v adaptacích atd.

Tato výtka jde samozřejmě za Gaimanem, který možná sází na to, že překvapí nepřipravené čtenáře: často se totiž z fantasy vyklube humorná parodie a humorně vyhlížející děj se naopak mění v těžce hororový. Celkem se v tomto objemném špalku nachází 47 povídek a 5 úryvků z autorových románů, přičemž nechybějí ty nejslavnější a nejoceňovanější povídky jako Rytířství (1992), Trollův most (1993), Sníh, sklo, jablka (1994), Studie ve smaragdové (2003) či Jak mluvit s holkami na mejdanech (2006). Kromě zmíněných pěti románových ukázek tu máme také dvě povídky přímo navazující na román Američtí bohové. Jeho hlavní hrdina Stín Moon se zde objevuje ve dvou příbězích ze Skotska a Anglie a oba tyto příběhy mají mnoho společného s dobrodružstvími paranormálního vyšetřovatele Hellboye, jehož komiksová série také sklízela největší slávu v devadesátých letech jako Gaimanův Sandman. Oproti Hellboyovým akčním mlátičkám jsou ovšem nadpřirozené thrillery Stína Moona mnohem promyšlenější a propracovanější, byť pracují s podobnými rekvizitami i schématem. A nutno dodat, že díky své přímočarosti (což ale neznamená, že by byly vyprávěny nějak primitivně) mezi ostatními, někdy až artistně komponovanými texty vynikají a patří tak k nejlepším v celém svazku.

Mimo jiné od čtenáře nevyžadují žádné specifické znalosti, což se o většině jiných povídek říci nedá. Gaiman jako by byl v tomto důslednější postmodernista než mnozí autoři takzvané vážné literatury – i takový Umberto Eco dával svým čtenářům šanci přečíst a užít si jeho knihy na jisté úrovni. Zato u Gaimana, když jste nečetli nic od H. P. Lovecrafta, když neznáte Starý zákon, severskou a řeckou mytologii, artušovské legendy, evropské pohádky, irské pověsti a další zdroje, budete při četbě přinejlepším zmateni a v některých případech nebudete mít šanci danou povídku pochopit. Většina z nich je totiž postavena na střetu něčeho nadpřirozeného, božského, mytologického s banalitou všednodenního života středostavovské společnosti. Stará paní Whitakerová v povídce Rytířství koupí ve vetešnictví za 30 pencí svatý grál, a když si pro něj přijede bájný Galahad, odmítne mu ho vydat, i když jí jinak připadá sympatický a udělá mu sendviče. Nebo v povídce Jak jsme se jeli podívat na konec světa, napsala Dawnie Morningsidová, jedenáct a čtvrt roku si rodinka zajede na piknik s výhledem na konec světa. V povídce Shoggothův prastaropramen (na tomto místě nutno připomenout vynalézavost obou překladatelů, zde konkrétně Richarda Podaného) si americký batůžkář na výletě po britském venkově užije hospodský mejdan s lovecraftovskými obludkami.

Jiné povídky variují mýty a pohádky či je převypravují. Hned dvakrát dojde na Sněhurku, jednou ji autor představí jako zápornou postavu (Sníh, sklo, jablka), podruhé jako zachránkyni Šípkové Růženky (Spáčka a vřeteno). Další jako by naopak vytvářely pověsti a mýty nové, když přejímají jejich strukturu a způsob vyprávění (Návrat štíhlého bílého vévody), byť ne vždy to vede k uspokojivému výsledku (Říjen předsedá). Opakovaně se objevují motivy psaní, často jako zoufalá nádeničina, které si nikdo moc neváží. A s autorem a jeho texty si zejména filmoví a televizní producenti dělají, co chtějí. Najdeme tu hororové anekdoty (Ti druzí) i čisté horory (Zavírá se), parodie, parafráze a tak podobně. Častěji než jiní autoři fantastiky Gaiman pracuje s nespolehlivými vypravěči či přesněji s vypravěči, kteří cosi podstatného před čtenářem skrývají, a využívá i mnoho dalších triků, jež ještě v devadesátých letech uměly čtenáře překvapit. Dnes už to takový náraz není, a jak již bylo řečeno, v takové husté koncentraci se některé Gaimanovy triky tak trochu omrzí.

Možná je tedy Čítanku Neila Gaimana lepší číst nikoliv najednou, ale v přestávkami, dávkovat si ji, prokládat jinými knihami. Snad jen nadpřirozené detektivky Stína Moona by jeden hltal opakovaně, nejlépe v samostatné sbírce. K tomu ale asi nedojde, Gaiman ohlásil pouze jednu další povídku z Londýna a pak už Americké bohy 2.