Geneze Gaimanových Lovců snů, již dvanácté knihy spojené se jménem Sandman, je více než zajímavá. Původně příběh vyšel jako prozaický text s početnými ilustracemi Jošitaky Amana a doslovem, v němž se autor nedbale zmínil o tom, že při tvorbě vycházel ze staré japonské pohádky. Na mysl okamžitě přijde povídková verze jiného, avšak rozuzlením velmi podobného východního příběhu Žebrák a diamant od Stephena Kinga. Na rozdíl od Kinga se však Gaimanovo tvrzení o interpretaci původního díla nezakládá na pravdě – příběh si sice vypůjčuje jednotlivé prvky z japonské mytologie, avšak jeho duchovním otcem je pouze a jen Gaiman, což přiznal až ve chvíli, kdy se na něj začali obracet literární vědci s žádostí o identifikaci původního zdroje. Napálit se nechal i P. Craig Russell, kreslíř komiksové verze Lovců snů. Po celou dobu práce na příběhu se domníval, že slavnému tvůrci Sandmana se podařilo propojit vesmír své nejznámější postavy s prastarou asijskou pověstí. Co nám to může říct o díle samotném? Především to, že Gaiman i nadále brilantně ovládá schopnost fúze zdánlivě neslučitelných světů.

Příběh otevírá motiv typicky bajkový: liška a jezevec uzavřou sázku, komu z nich se podaří vyhnat buddhistického mnicha z jeho chrámu, který vítězi posléze připadne jako odměna. Jezevec se mnicha pokusí vystrnadit jako první, leč neuspěje. Přestože vládne mocnou schopností vytvářet iluze, svatý muž díky své vyrovnanosti léčku prohlédne. Liščiny pokusy ztroskotají jakbysmet, ale v jejím případě se všechno zkomplikuje, protože se do laskavého a moudrého člověka zamiluje. Když mu posléze začne usilovat o život kjótský geomant neboli ónmjodži, rozhodne se ho sebeobětováním zachránit. V tomto místě vstupují do hry sny a s nimi i neodmyslitelný vládce snění Morfeus, jenž lišku před vměšováním se sice varuje, ale přesto se jí rozhodne pomoci. Pán snů ovšem v knize rozhodně není hlavním hybatelem děje. Stejně jako další postavy jeho univerza (například Kain a Ábel) vystupuje ve vedlejší roli a ztělesňuje hlavně propojení všech snících bytostí.

Pokud by měl někdo pochyby, zda není zbytečné vytvářet komiksovou adaptaci hojně ilustrované prózy, kresba P. Craiga Russella – se Sandmanem již měl tu čest v dílčích částech Smrt a Benátky a Ramadán – ho dozajista přesvědčí. Textu oproti původní verzi zřetelně ubylo, obrazového vyprávění naopak přibylo. A je to vyprávění nanejvýš meditativní – pestré, avšak tlumené barvy jen stvrzují dojem mystického putování. P. Craig Rusell se i v několikastránkových „němých“ pasážích pouští do nového a hloubavého výkladu Gaimanova díla, což může zklamat ty čtenáře, kteří by po vzoru některé z předchozích sandmanovských knih očekávali dynamičtější akci. Skutečnost, že se příběh nikam zběsile neřítí, umožnila okouzlující výtvarné řešení plné detailů s velkou mírou originality (sám kreslíř zmiňuje jako hlavní inspirační zdroje japonské dřevoryty, secesní díla Alfonse Muchy a disneyovky).

Komiksoví Lovci snů jsou především díky výtvarnému zpracování podmanivé atmosférické dílo, jehož příběh o zdánlivě nelogických obětech lásce se někomu může zdát až triviální. Zatvrzelí cynici uvidí ve vztahu mnicha a lišky především ono sarkastické „Budeme spolu, jenom... každý jinde“ z populárního britcomu Červený trpaslík. Číst Lovce snů takovým způsobem by však bylo chybou – mnohem spíš je to nadčasová balada o věcech a pocitech, které sice není možno exaktně změřit, ale jejichž existenci zároveň nelze popřít.