Severská mytologie patří k zásadním inspiračním zdrojům současné popkultury – byť často v silně naředěné podobě nebo díky několika mezistupňům, jejichž filiace je stejně zábavná jako obtížná. Podle poznámek k nejrůznějším vydáním Tolkienových děl je jasné, že Středozemě by bez ní nikdy nevznikla, obraz soumraku bohů prochází nejen Wagnerem, ale stal se obecně platným podobenstvím, a mýtus vikingů by bez jejich pohanství nikdy nebyl tak populární.

Kniha Severská mytologie od Neila Gaimana (který téma vytěžil i ve svém nejslavnějším románu Američtí bohové, stejně jako v komiksovém Sandmanovi, odkud pak severská mytologie pronikla i do navazujícího Lucifera M. Carreyho) je tak slovy nakladatelské anotace cennou knihou pro každého zájemce o nahlédnutí do mýtů starých Germánů a vikingů. A přestože Gaiman sám varuje čtenáře, že z původního bohatství příběhů zůstaly jen trosky, které si navíc mnohdy protiřečí, podařilo se mu nejrůznější zdroje přetavit v souvislé vyprávění, lemované ohněm a ledem počátku i konce světa.

Gaiman, který má s adaptacemi a transformacemi nejrůznějších mýtů dlouholeté zkušenosti z komiksu i knih, přitom dokázal řadu scén prodat moderně (Tór probouzející se vedle své manželky, ale především popis jeho úvah, pokud se něco pokazí: myšlenka první – může za to Loki? OK, jdeme ho zmlátit. Myšlenka druhá – nemůže za to Loki? OK, jdeme se ho zeptat o radu), aniž by oslabil mytický rozměr vyprávění (snad jen závěrečný obraz hry bohů a lidí je až příliš metatextový).

Jím vyprávěné příběhy se tak mohou pyšnit tradiční mytologickou logikou příčin a následků. Hrdinové nesahají k nejjednodušším řešením, ale berou výzvu jako záminku k putování a předvádění svých předností (Ódinovo putování za medovinou básníků), cesty nemají často vlastně žádnou motivaci a otázka příčin a následků je strohá, z dnešního pohledu jednoznačně krutá a často nespravedlivá. Za otcovy hříchy tak platí nevinné Lokiho děti (navíc velmi citelně), rozmary mocných ospravedlňují i bezpráví a jejich činy jsou přecházeny někdy zcela lehce, aby jindy zase vedly ke zdánlivě neadekvátní odplatě (jedním z nejvýraznějších hrdinů vyprávění je Loki, takže v obou případech se dá odkázat právě na jeho činy a nepoměr v reakci jeho okolí na Baldrovu smrt a na jeho chování při hostině).

Gaiman tak šikovně buduje obraz starého světa, kde život není řízen propracovanou a mnohdy subtilní morálkou, ale zákonem obce, jehož překročení má drastické dopady (podobně jako například v baladách K. J. Erbena) a jemuž se nakonec musejí podvolit nejen lidé, ale i bohové. Přesto jsou i zde základy současné morálky jasně vidět – například v konstatování, že bohové aktivně přispěli ke své zkáze svou nedůvěrou a strachem (svázání Fenriho, k němuž Gaiman dodává stručnou, ale působivou vsuvku, završenou jediným gestem, o vztahu strašlivého vlka a boha Tý). Jindy je však připomínáno, že smrt a ničení jsou nejen negativní, ale někdy se jedná o počátek tvoření (Ymiho vražda a následná tvorba světa). Stejně tak je zdůrazněno mystérium vědění a jeho ceny (Ódin obětující vlastní oko a visící na stromě aj.). Gaiman ve svém vyprávění také střídá odlehčené pasáže – především v první části knihy –, kdy se nebojí ani drobných vtípků (viz poznánka o Tórových myšlenkách; sám Tór je zde jinak zpodobněn jako prosťáček nadaný především silou, nikoliv vtipem), s pasážemi, které pracují s krutostí původních příběhů; s motivy zrady, odplaty a diktátu mocných, oslavy „napálení“ (často velmi krutého) těch druhých. Jinými slovy – i když se snaží převyprávět staré příběhy moderně, nijak se je nepokouší zbavit ostrých hran. A to i s čím dál větším důrazem na krvavé detaily a nespoutanou divokost hrdinů i monster (opět to souvisí s morálkou, která u bohů není primárně lidská, ale spíše vychází z podstaty živlů a přírodních zákonů boje, smrti a tvoření).

Klíčovým slovem jsou přitom detaily – Gaiman se na stará kolena nezměnil ve splatterpunkera typu Clivea Barkera, ale přesně ví, kdy jeden obraz vydá za potoky krve. Zdaleka nejpůsobivější scény tak paradoxně nečekají v popisu ragnaroku, ale u uvěznění Lokiho, v němž dojde i na velké emoce, což je vzhledem k fragmentům, s nimiž musel Gaiman pracovat, a surovosti charakterů asi největší vítězství Severské mytologie a důvod, proč kniha zaujme čtenáře všech věkových kategorií, bez ohledu na to, s jakými vstupními znalostmi o mýtech Ásů ke čtení přistoupí…