Historie eviduje mnoho významných prací a celých epoch, kdy literární (či obecně narativní) díla neměla jasně ohraničený příběh se zápletkou, ale sledem často básnických obrazů nějak (nejčastěji samozřejmě kriticky) reagovala na dobovou realitu. Éra romantismu, jejíž étos se v literatuře, filmu i komiksu objevuje dodnes, v 19. století produkovala množství lyricko-epických básnických skladeb, jejichž vzorem byla Byronova Child Haroldova pouť (1812–18), epos kombinující lyrické popisy přírodních krás i historických památek s kritikou tehdejších společenských poměrů. Ve své době vyvolala senzaci a velký čtenářský zájem. Po více než dvou stech letech už je zájem o poezii jen velmi malý, ale romantické založení tvůrců občas zůstává stejné. Pokud tedy mají ambice se podobným způsobem jako dříve Byron (a další) vymezit vůči současné realitě a zároveň oslavit krásu krajiny či lidské architektury, hledají jiná média. A může mezi ně patřit i komiks.

Osudy dvou androidů

Velmi názorně to ukazuje velkolepý komiksový sc-fi román (či možná přesněji lyrickoepická komiksová skladba) Carbona a Silicus od francouzského kreslíře Mathieua Bableta (nar. 1987). Autor, od nějž už česky vyšla jiná rozsáhlá komiksová sci-fi Šangri-La (2016, č. 2022), v ní líčí osudy dvou androidů z názvu, kteří v průběhu téměř tří set let procházejí světem. Carbona a Silicus byli vytvoření v laboratořích a továrnách kalifornské společnosti Tomorrow Foundation jako prototypy nejvyšší generace androidů s mimořádnou umělou inteligencí schopnou zpracovávat a vyhodnocovat astronomické množství dat, s tělem k nerozeznání od lidského, a dokonce i s emocemi. Jejich životnost byla stanovena na patnáct let, ale jejich hlavní tvůrkyně, profesorka Noriko, je vnímá jako svého druhu vlastní děti (což komplikuje vztahy s její skutečnou biologickou dcerou), a když nastane rok vypnutí, najde způsob, jak je nechat „žít“ dál – naučí je, jak se po vypnutí pohybovat v kyberprostoru a najít si jiné vhodné robotické tělo. Carbona a Silicus se tak dožívají 271 let, kdy kniha končí.

Mezitím prožívají svá znovuzrození (přesněji jen Carbona, Silicus si našel vlastní cestu, jak přežít v původním robotickém těle), putují po planetě a snaží se vyhýbat jednotkám koncernu Mekatronic, které se je snaží deaktivovat.

Úpadek civilizace

Nějaký náznak příběhu v zásadě končí ještě v první polovině knihy, kdy umírá Noriko a kdy se Carbona po letech setkává s uprchlým Silicem. Pak se v epizodických výjevech v průběhu staletí scházejí a rozcházejí a více či méně přímočaře komentují upadající lidskou (a čím dál více také robotí) civilizaci.

Hlavním poselstvím komiksu má být nejspíš alarmující vize úpadku – ale to není ve sci-fi nic nového. Bablet navíc příliš nevysvětluje, jak k němu došlo, převážně jen nabízí jeho obrazy v různých fázích. Pasáže ze slumu a nemocnic či akční scény střetů s agenty Mekatronicu, případně z pouličních nepokojů prolíná s výlety do tiché liduprázdné přírody, případně do snového kyberprostoru. A i zde androidi napodobují hrdiny romantických básnických eposů (ať už to tak Bablet myslel, či nikoliv), když vedou dialogy o kráse, lásce, volnosti a podobně a v emotivních scénách uprostřed divočiny nebo datových sítí se navzájem opouštějí.

Nekonvenční těla a práce s barvami

Chvíli trvá, než si zvykneme na Babletovu nekonvenční kresbu: těla s malými hlavami a chodidly se uprostřed rozšiřují, což nevypadá zrovna atraktivně. Ale jak dojde na detail tváře – a to se děje docela často, protože od druhé kapitoly autor už každou otevírá celostránkovým portrétem Carbony (a občas také Silica) v její nové „inkarnaci“. Je to působivé a vtahující, protože už charakter protagonistčiny vizáže od robotické hlavy přes mladou radikální demonstrantku až třeba k tibetské horalce napovídá, jaká ona kapitola bude. Bablet skvěle pracuje s barvami, ve stylu frankofonních alb nechává v jednotlivých pasážích převládat odstíny červené, hnědé nebo modré, což posiluje atmosféru. Pozoruhodné jsou pasáže z kyberprostoru vyvedené v inverzních linkách i barvách.

Slabinou je absence příběhu, který by putování obou hrdinů nějak výrazněji táhl. Zhruba za polovinou komiksu začne čtenář přemítat, proč se to vlastně všechno děje a jestli autor vůbec někam míří. Asi ano, ale ne tam, kam by podle současných požadavků realistických narativních forem měl. Protože, jak již bylo řečeno, tohle je kyberpunková postapokalyptická lyrickoepická romantická komiksová skladba.