Od debutu Modré pondělky vyšly nizozemskému autorovi Arnonu Grunbergovi (nar. 1971) další romány – a jeden dokonce dvakrát: byl to právě Gstaad, který se v knihkupectvích objevil v roce 2002, tehdy ovšem ještě pod pseudonymem.

Arnon Grunberg, syn německých židovských přistěhovalců, je znám jako provokatér a mystifikátor. Že knížka vyvolá pohoršené a odmítavé reakce, s tím autor počítal – ke svému jménu se vrátil poté, co byl jeho pseudonym odhalen a zveřejněn. Konečně i tento román je (nejen) o identitě...

V jednom rozhovoru autor o svém antihrdinovi mimo jiné řekl, že chtěl ukázat, že je v něm „něco velmi lidského“. Udělal to ovšem velice neobvykle. V úvodní kapitole vypravěč ještě neprozrazuje, co ho přivedlo na místo, odkud už patrně neodejde a kde má neomezený čas přiblížit čtenáři své dětství a nedávnou dospělost. Převažuje ich-forma, občas proložená třetí osobou (v níž se zobrazuje on sám, jako by se odněkud sledoval). Jeho prožitky od narození vyvěrají z údělu nechtěného dítěte, týraného a pasivně zneužívaného netečnou matkou – zlodějkou a příležitostnou prostitutkou. Jen o trochu později se k zneužívání přidávají – s jejím tichým souhlasem – další osoby, bydlící v penzionu, kde matka uklízí. On sám však své pobývání mezi těmito lidmi nepovažuje za utrpení, ani v dospělosti si nepřipouští, že je oběť. „Štěstí si člověk musí vynutit. Také tuto tradici ctím. Tradici kostky na jedné straně zatížené, tradici falešných karet. Tradici vynuceného štěstí.“

Dítě je zanedbané a zaostalé, celé hodiny sedí ve škopku s vodou, po těle má rozdrápaný ekzém, z úst mu stékají sliny. Mezitím matka Matylda uklízí hotelové pokoje, případně má zrovna zákazníka. V noci chlapec křičí ze spaní – od toho pomůže silná lepicí páska, kterou má matka vždy po ruce... Je to příběh mrazivě hrůzný a dusivě odpudivý nejen kvůli naturalistickému líčení análních a fekálních sexuálních praktik, ale rovněž kvůli citové i myšlenkové prázdnotě matky Matyldy, na niž má syn od raného věku zvrácenou vazbu. S dítětem, které Matylda po městě nosí v batohu, se vždy ubytuje v levném hotelu a pak tam jako pokojská okrádá hosty. Když hrozí obvinění, pokaždé včas zmizí. Další hotel, jiné město, nové falešné jméno. Z Německa se přesunují do Švýcarska. Posledním působištěm je luxusní hotel ve švýcarském Gstaadu. To už je François – tentokrát Bruno – dospělý. Ještě v Německu si s matkou zahráli na zubaře a jeho asistentku a nějakou dobu se jim dařilo okrádat nelegální přistěhovalce o poslední peníze.

Ve zdeformovaném antihrdinově světě mají slova odlišný význam, než jaký mají pro ostatní. Jeho jazyk je křečovitý a toporný; úvahy znějí přemoudřele, skoro jako naučená hesla. „Není nic hroznějšího než blízkost druhého. A zároveň není nic žádoucnějšího. […] Jestliže jsem zhřešil, pak proto, že jsem hledal a nalézal blízkost druhého.“

Vysvětluje, že některé osoby je třeba „hlídat“, aby neodcházely ze života (přesto občas někdo odejde, například když se mu dá do vany ponorný vařič...). „Hlídání“ je však v jeho řeči výraz pro sexuální perverzity. Často se zmiňuje také o „soucitu“ a „slitování“, což jsou eufemismy pro zneužívání dětí. Drobná vzpomínka ze školy pro narušené děti, kam vypravěč krátce chodil: „Až budu velký, stanu se hlídačem.“ – „Co budeš hlídat?“ zeptala se učitelka. „Chceš pracovat v zoologické zahradě?“ „Lidi,“ odpověděl jsem, „budu hlídat lidi.“

Když odkryjeme tuto odpudivou vrstvu, najdeme podobenství mravního úpadku společnosti, „ilustrované“ na údělu jednotlivce; jestliže François vypráví o svém dětství a dospívání zpoza mříží psychiatrické kliniky, mnozí si mohou vybavit nacistického válečného zločince Rudolfa Hösse, bývalého velitele Osvětimi, jak ve svých zápiscích už jako odsouzenec k smrti podrobně líčí své mládí, kariéru a oddanost Vůdci.

Odkaz k holocaustu najdeme i v momentu, kdy Matylda ubodá člověka, který syna zneužíval, o čemž ovšem věděla už dříve a nijak tomu nebránila. Když poté se synem prchá z bytu, letmo se na mrtvého pederasta a voyeura podívá a pronese: „Židák hnusná.“ (Zavražděný má italské jméno a denně cituje z Nového zákona – tato souvislost, ačkoliv to autor nechává otevřené, o něčem vypovídá...) Jak známo, ti, kteří se z nacistických koncentráků vrátili (autorova matka jako mladá dívka přežila Osvětim), předali svým potomkům tzv. mezigenerační přenos traumatu z holocaustu. Jak píše Imre Kertész v knize Někdo jiný – Kronika proměny: „Snad byste po mně nechtěli, abych definoval svou národní, náboženskou a rasovou příslušnost? Snad ode mě neočekáváte, že budu mít identitu?“

Když se hrdina s mnoha jmény (tím se stává bezejmenným) ve vyprávění blíží k období dospělosti, dějové vlákno se nalomí a jeho příhody a zážitky dostávají ještě podivnější směr. Vynalézavost ve výběru falešných profesí se s pomocí Matyldy zdokonaluje. A především projde tajemnou proměnou v okouzlujícího, přitažlivého mladého muže: jeho další „kariéra“ popírá vše, co o sobě a své matce dosud sděloval. Stavba příběhu se tak v posledních dvou kapitolách bortí.

V Gstaadu se z protagonisty stává lyžařský instruktor, ačkoli nikdy předtím na lyžích nestál, o něco později působí jako hotelový sommeliér a jako „znalec“ vína dokonce dostává přezdívku Profesor. Pubertální dívky, které vypravěč učí lyžovat, jsou do něj zamilované a velmi stojí o to, přijít právě s ním o panenství. „Jedenatřicáté odpanění, blížily se Velikonoce. Sezona končila, ale mé slitování bylo stále ještě nevyčerpatelné.“

Po večerech „hlídá“ staré zámožné ženy, osamělé návštěvnice hotelu, a věnuje se průzkumu... jejich exkrementů. „Proč udělal Stvořitel zadek takový, jaký je? Protože chce, abychom se do něj nořili, protože člověk je záminkou pro konečník.“

Portrét citově deprivovaného a myšlenkově deformovaného jedince ztrácí na poutavosti právě ve chvíli, kdy jeho příběh kulminuje. V závěrečných kapitolách se převrací do parodie. Snad se v tom odrazila autorova netrpělivost nebo bezradnost: svého antihrdinu potřeboval mít nakonec atraktivního a půvabného, aby byl pro nóbl společnost hotelových hostů přijatelný. Tím však přestal být uvěřitelný. Účinek jeho výpovědi se rozpustil v karikatuře člověka blouznícího o bestiální přitažlivosti, z níž vzešel (jak ví od matky) – a pro niž taky nakonec vraždil.