Sté výročí atentátu v Sarajevu a následného vypuknutí první světové války se v průběhu roku 2014 připomínalo ve všech sdělovacích prostředcích, vyšla řada publikací a propagačních materiálů, konaly se různé výstavy, konference, vzpomínkové akce apod. Vule Žurić ve spolupráci s významným srbským nakladatelstvím Laguna připravil antologii čtrnácti příběhů tematicky spojených se sarajevským atentátem, přičemž každou povídku napsal jiný autor bosenského, chorvatského či srbského původu. Dvanáct textů tvoří vlastní jádro knihy, jeden příběh má úlohu jakéhosi úvodu (zde je nazván Prolog) a jeden představuje epilog. Název knihy Gavrilův princip je zároveň slovní hříčka, neboť, jak je všeobecně známo, jméno atentátníka znělo Gavrilo Princip (tak se i vyslovuje, nikoliv Prinčip nebo Prinčipe, jak se z masmédií někdy dozvídáme). Tematicky nebyli autoři svázáni ničím jiným než tématem Gavrila Principa, jiné podmínky pro vznik textů nebyly. Z autorů tu tedy nalezneme i českým čtenářům známá jména jako Vladimir Pištalo, Vladimir Kecmanović či Miljenko Jergović.

Naše pozornost se v této recenzi zaměří právě na povídku Miljenka Jergoviće Moric Alkalaj. Text není rozsáhlý, zabírá 14 stran, z čehož půl stránky tvoří medailonek o M. Jergovićovi a jeho tvorbě.

Jergović k tématu přistoupil zcela v duchu své dosavadní tvorby, příběh se zabývá jednou z vedlejších postav mladých nespokojených Bosňanů – Moricem Alkalajem, posledním člověkem, se kterým podle Jergoviće mluvil jeden z atentátníků Nedeljko Čabrinović (mladík, jenž hodil bombu, ale následníka trůnu netrefil). Objektivní vypravěč skáče v čase dopředu (do meziválečné doby, do časů ustašovského Nezávislého státu Chorvatsko apod.) i zpět, popisuje následné osudy některých vedlejších postav, které se kolem atentátníků objevily. Nicméně většinu textu tvoří pozadí konkrétní události – atentátu. Moric Alkalaj je v povídce charakterizován jako obyčejný sarajevský mládenec židovského původu, který se dostal do soukolí historických událostí bez větší osobní angažovanosti, nebyl tedy žádným hybatelem. Jak má Jergović ve zvyku, i zde podává košatý příběh spojený s Alkalajovým původem, jenž je vyprávěn lehce orientálním stylem, který je obecně s Bosnou spojován. Dozvíme se tak řadu podrobností z jeho dětství i dospívání, jak se přátelil s N. Čabrinovićem i jak žil v době pozdější. Není až tak podstatné, zda nějaký Alkalaj měl s atentátníky něco společného, beletrie není dokument, důležité je, že třeba mít mohl a především, proč o tom pěkně nepovyprávět a tak trochu nevytvářet alternativní variantu historie.

Povídka ve své podstatě tvoří jakousi miniaturu a způsob nepřekombinované narace působí svěže a dává vzpomenout např. na nejúspěšnější Jergovićovu knihu Sarajevské Marlboro.