Bosensko-hercegovinský spisovatel Miljenko Jergović obohatil před pár lety světovou beletrii další prací – souborem, řekněme, dialogů, které mají charakter drobných divadelních her. Jergović všechny propojil tématem anděla, kniha se koneckonců také tak jmenuje – Řekneš anděl. Do každého příběhu je tedy implantována alespoň nějaká zmínka o andělovi či andělech. Dlužno podotknout, že často zcela beze smyslu a jakéhokoliv kontextu, prostě autor se rozhodl, že příběhy budou anděly propojeny jako vodící nití, a tak to podle toho vypadá. 

Příběhy samotné jsou zaplněny „obyčejnými lidmi“, kteří žijí svou „každodenní realitu“, jak je to v posledních letech ve světové beletrii stále více populární. Tak se setkáváme s povedenou sarajevskou rodinkou, která hloubá nad kolaborantskou činností svého příbuzného; jsme svědky rozhovoru dvou homosexuálů na téma, jak to bylo s babiččiným nočníkem; pak jsou tu hádky dvou důchodců-manželů; následuje zápletka typu dva ve výtahu a výtah nejede, střídají hloubavé úvahy tří sester à la Čechov či komentáře tajuplného hodináře zda spravit či nespravit (ty hodinky) atp. Ve srovnání s Jergovićovou předchozí knihou Mama Leone je znát jistý pokrok v nosnosti vyprávěných příběhů. Ale ne až tak zásadní, v celé knize je jich z 31 příběhu ke čtení a zamyšlení asi tak pět. Zbytek opět neuvěřitelným způsobem tone v banalitách, nevěrohodných rozhovorech a celkové bezpříběhovosti. Postavy jsou nevykreslené, ploché, v podtextu jejich dialogů není obvykle nic. Velmi drsné je závěrečné mudrování dvou andělů (!) Daru a Smíchu o „nesnesitelné lehkosti bytí“ na tom divném světě.

Je vskutku zarážející, z jakého důvodu se stala tato kniha v Chorvatsku tak populární, že se dočkala celé řady dalších vydání. Tato sbírka pseudoútržků „reality“ nesnese v podstatě srovnání s žádnou obdobnou knihou evropské či mimoevropské produkce této doby. Čtením těchto příběhů-nepříběhů pak až na zmíněné malé výjimky spíše čtenář ubíjí čas.