Mama Leone
Kniha populárního současného chorvatského autora Miljenka Jergoviće líčí retrospektivně rodinné příběhy malého chlapce v Bosně v dobách Titovy Jugoslávie.
Miljenko Jergović je v několika posledních letech řazen mezi nejlepší a také nejčtenější chorvatské spisovatele. Jergović pochází z hlavního města Bosny a Hercegoviny Sarajeva. Tématikou Sarajeva a vůbec Bosny a Hercegoviny je jeho tvorba také zčásti prodchnuta. O knize Mama Leone, která poprvé vyšla v roce 1999 a od té doby ještě několikrát, lze říci, že se retrospektivně dotýká vybraných úseků mikrohistorie jedné bosenské rodiny. První a rozsáhlejší část knihy tvoří totiž vyprávění chlapce Miljenka (průnik samotného autora) o různých událostech z dějin rodiny v období socialistické Jugoslávie. Z chlapcova podání nepřímo a v narážkách vysvítá neklidná historie rodiny, která, stejně jako celá Bosna a Hercegovina, byla národnostně smíšená. Prolínaly se v ní prvky chorvatské, slovinské, české i německé. Dále jsou zde patrné různé historicko-politické záležitosti, dozvídáme se, kdo z rodiny byl u partyzánů, kdo u ustašů, a proč, jak se měnily poměry v období Titovy Jugoslávie, a dále útržky z běžného každodenního života. Druhá část knihy obsahuje krátké povídky –obrázky ze života současného, ve většině případů bez hlubší dějové spojitosti s první pseudomemoárovou částí. Snad jen autor ví, proč řadu těchto příběhů v druhé části do knihy vůbec zařazoval.
Kamenem úrazu celé knihy, zvláště první vzpomínkové části, je neuvěřitelná nedotaženost výstavby příběhů. Leckdy jsou sujety lehce naznačeny, dále ovšem nerozvinuty a pak zcela utopeny v banalitách. Banality jsou mnohdy přímo základem a jediným obsahem některých kapitol. Čtenář má často pocit, že „to už četl nejméně desetkrát“ v knihách jiných autorů. Zpočátku sice příběhy budí pocit zčásti zastřeného obsahu, jehož hlavní linie je skryta hlouběji a vyžaduje intenzivnější zamyšlení, jako je tomu třeba u povídek Antonia Moravii, ale chyba lávky, hlouběji není nic. Stránky ubíhají a čtenář má pocit, že se konečně blíží nějaká větší zápletka či odhalení, bohužel ale nepřichází. Vzpomínkové vyprávění malého chlapce na doby minulé se objevuje v současné literatuře poměrně hojně, v chorvatské pak např. u Miro Gavrana v románu Kako smo lomili noge. Právě při srovnání Mama Leone s touto knihou zjistíme základní vady Jergovićovy knihy. Nestačí jen zachycovat některé momenty z reálného života bez ohledu na nosnost jejich obsahu. Beletrie přece není o tom, zdánlivě vytrhnout kus reality, zapsat ji a tvářit se jako spisovatel. Skutečná beletrie se bez příběhu prostě neobejde. Považovat proto knihu Miljenka Jergoviće Mama Leone za nějaké zásadnější dílo moderní chorvatské prózy tedy není zcela na místě.