Knihovna
Nad hlavou zaslechneš zahvízdání, pak uběhnou dvě tři sekundy a pak se někde dole ve městě ozve exploze. Z tvého okna je to místo vždycky dobře vidět. Nejdřív to vypadá jako úzký vysoký sloup prachu, který se mění v plameny a dým. Čekáš ještě chvilku, abys poznal, kterého bytu se to týká. Pokud bude oheň pomalý a líný, týká se to zapáleného domu nějakých chudáků. Pokud hoří do veliké modré koule, tak to hoří něčí hezky zařízené podkroví vymalované olejovou lampérií.*  Jestli hoří dlouho a vytrvale, tak to se zapálil dům bohatého domácího z čaršije*,  plný starého masivního nábytku. Ale pokud se plamen zvedne znenadání, divoký a vlající jak vlasy Farrah Fawcett, a ještě rychleji mizí a přitom vítr roznese kousky popela nad městem, víš, že to vlastně shořela něčí domácí knihovna. Když bylo během třinácti měsíců bombardování vidět nad městem plno takovýchto velkých rozehraných pochodní, napadne tě, že Sarajevo leželo na knihách. A i kdyby ne, přeješ si aby to tak bylo, a přitom se prsty dotýkáš těch svých, ještě nezapálených.

V každé soukromé knihovně je nejvíc knih nepřečtených, těch, které jsi koupil kvůli barvě jejich desek, jména autora nebo prostě proto, že tě přivábila jejich vůně. Takové knihy se prvních pár dnů po zakoupení dotýkáš často, otvíráš ji, přečteš si dva tři řádky a vracíš ji zpět. Po nějaké době na ni zapomeneš, nebo se na ni díváš zdálky blaženým pohledem. Často jsi ji chtěl odnést do nejbližší veřejné knihovny, darovat ji někomu, zbavit se jí jakýmkoliv způsobem, ale nikdy jsi nenašel způsob, jak to udělat. Zůstávala jako podivný důkaz tvého rysu hromadit nepotřebné věci, aby se ten během jednoho bolestivého ohnivého okamžiku přeměnil v hromadění vzpomínek. Všechny ty nepotřebné a nepřečtené knížky tě budou obtěžovat, dokud se jich nezbavíš. Hned budeš veseleji vnímat oheň, když právě takové pohlcoval dole ve městě.

Méně je knížek, ke kterým ses od dětství nevracel. Připomínaly ti dobu, než ses naučil přeskakovat stránky a číst z horního levého do dolního pravého rohu. To jsou určitě jediné knihy, které jsi v životě skutečně přečetl. Všechny dobré dětské příběhy měly smutný konec, ze kterého ses nemohl nic naučit, kromě toho, že je smutek právě to místo, kde se fikce stává důležitější než skutečnost. Ve filmu „Mrtví“ Johna Hustona se jedna žena rozplakala, ale nebyla schopná vysvětlit proč. Když ses na něj díval, pomyslel sis, že to je právě to, a chtělo se ti plakat.

Nejméně je knih, o kterých jsi věřil, že je budeš mít vždycky při sobě. Když jsi některou z nich četl poprvé, neustále bys oddaloval konec. Později tě vzrušovaly svým obsahem a vzhledem. Ale i ty musíš, stejně jako ostatní, zanechat s hořkým poznáním, že v tomto městě, ale i na celém světě je přirozené skupenství knihy plamen, dým a popel. Někomu to bude později znít pateticky, ale i tobě budou, zvlášť když přijedeš do jiného města a do stále živé knihovny, vlasy Farrah Fawcett, vlající jak plameny, připadat jako holá skutečnost. Lépe než knihy, lépe a důkladněji hoří již jen rukopisy.

S hašením iluze o domácí bibliotéce se hasí i iluze o civilizaci knihy. Už v jejím samotném jméně, v němž bylo obsaženo aspoň jedno řecké slovo, obyčejné jako mnoho jiných, ale které je pro tebe spojeno se jménem Svaté knihy, bylo původem tvé víry. Ale když tak ohnivě a neodvolatelně mizela jedna za druhou, přestal jsi věřit, že jejich existence má smysl. Nebo možná smysl nejlépe pochopil ten sarajevský spisovatel a bibliofil, který minulou zimu, namísto aby utrácel za drahé dřevo, ohříval si prsty na plameni Dostojevského, Tolstoje, Shakespeara, Cervantese… Po těch všech úmyslných i náhodných požárech vznikla vrstva lidí, kteří jsou, hořce chápajíce, připraveni zítra s klidem sledovat plameny Louvru a nesáhnou si ani po sklenici vody. Nemá smysl bránit ohni v pohlcování toho, co pohltila lidská lhostejnost. Krása Paříže nebo Londýna je jen alibi zločinců, kvůli kterým už není Varšava, Drážďany, Vukovar a Sarajevo. A i když budou, tak v nich žijí lidé, kteří se i v době největšího míru připravují na evakuaci, hotovi zříci se svých knih.

Na světě, takovém jaký je, existuje jedno základní pravidlo, to které vyřkl Zuko Džumhur a myslel tím na Bosnu, a znamená mít dvě vždy sbalené tašky. V nich musí být všechen tvůj majetek i všechny památky. Vše ostatní je ztraceno. Důvody, smysl i ospravedlnění je zcestné hledat. Jen obtěžují, jako památky. Nezbývá ti nic jiného, než půjčené knihy pěkně vrátit, darovaným se snažíš uniknout či je ztratit a napsané posíláš přátelům, kteří žijí daleko jeden od druhého, takže je oheň může strávit až toho dne, kdy se zeměkoule vrátí do podoby, ve které byla před mnoha miliony let.

Všechny zapálené domácí knihovny města Sarajeva nemohou být popsané ani uložené v paměti. A není ani kvůli komu. Ale jako plamen všech plamenů a požár všech požárů, jako poslední mýtický popel, se pamatuje osud sarajevské univerzitní knihovny, slavné Radnice, jejíž knihy hořely celý den a noc. To se stalo po záhvizdu a explozi, přesně před rokem. Možná právě v ten den, kdy ty tohle čteš. Něžně pohlaď svoje knížky, cizinče, a uvědom si, že jsou jen prach.

*lampérie – olejový ochranný nátěr na stěnách (pozn. překl.)
*čaršije – zde historické centrum Sarajeva, též baščaršije (pozn. překl.)