Stěhování
Život se prostírá podél železniční trati, od Usory do Metkoviće. Pokud zůstaneš na každé stanici rok, někdy před penzí pocítíš vůni moře, zpoza Norinské Kuly a Kominu. Pamatuješ si jenom první a poslední stanici, to, co zůstalo mezi tím, jsou jen dny a měsíce, podzim jako nejčastější roční období a častá stěhování, která činí život jednoduchým. Nepotřebné věci se po cestě z jednoho místa na druhé ztratí a nikdy se za skříní či postelí nestihnou utvořit hromádky prachu, který ve městě, v městských domácnostech, hlavně v letních měsících a po ránu, dusí lidi a je slyšet jako dlouhý a suchý ranní kašel.

F. R. čekal na první ranní vlak, vlastně na nákladní vagon, který měl být sedmý v pořadí. Protože na kakanjské stanici pracoval již celé dva roky, znal velmi přesně místo, na kterém sedmý vagon zastavuje, a tak mohl Hamidovi a třem jeho synům na chlup přesně ukázat, kam si mají postavit skříně, matrace, části rozebraných postelí a velké vojenské bedny, ve kterých se stěhoval nábytek od prvního dne služby a prvního stěhování. Děti seděly ospale na matraci, F. R. stál vedle nich oblečen do sváteční uniformy, s bílou cigaretou Morava mezi rty. Děti nemluvily, ani on se jich na nic neptal. Staršímu synovi bylo dvanáct a tohle bylo už jeho sedmé stěhování v životě. Občas už zapomínal, kde se mu co přihodilo; všechny vzpomínky by mohl navštívit jenom vlakem. Ve snech však Usora, Maglaj, Žepče, Zenice, Sarajevo, Konjic a zase Usora byly v jednom místě. Jenom Kakanj byl jinde, protože v něm prožil dva nejvýznamnější roky svého života.

Mladší syn se narodil v Kakanji a tohle bylo jeho první stěhování. F. R. přemýšlel, jestli si malý bude podle něčeho pamatovat rodné město, anebo to všechno zmizí v kouři lokomotivy. Chlapec usnul a každý jeho výdech by se dal slyšet skrze praskání pér v matraci.

Matka na první ranní vlak nečekala. Tohle bylo první stěhování bez ní. Před sedmi dny odjela do Sarajeva. Pohledem prolétla pokoj, do kterého se už nikdy nevrátí, vzdechla si, jako se vzdychá na hrobu, a řekla:

„Tak, uvidíme se v Ilijaši.“

„Teď budeme z Ilijaše,“ vysvětlil F. R. mladšímu synovi. „Já budu vždycky z Kakanje,“ řekl starší. Matka se usmála a odešla.

Ručička na staničních hodinách už by každou minutou udělala třesavý pohyb přes bílo, které rozdělovalo dvě černé čárky. Starší syn bez zachvění koukal na hodiny, aby nepropásl okamžik, kdy jedna minuta přechází do druhé minuty. Dítěti narozenému na železniční stanici nebude nikdy čas neviditelně ubíhat, jeho čas až do poslední minuty života probíhá v posunech.

Vlak měl zpoždění celou hodinu, a když se za zatáčkou nakonec ozval hluk, vylezli Hamid a tři jeho obří synové z budovy železniční stanice. Sedmý vagon se zastavil před kredencí. Hamid odemkl, pak otevřel dveře a jeden obr skočil do vagonu a bez řečí začal nakládku. Vlak stál deset minut, ale všechny věci byly naloženy už za tři. Obři se rozloučili s F. R. a vrátili se do stanice.

Zatímco už chlapci seděli v sedmém, nákladním vagonu, F. R. se rozloučil s Hamidem. Starší syn se bál, že se vlak rozjede a otec zůstane venku. Mladší syn skákal po dřevěné podlaze a křičel:

„Hajdy, hajdy…“

Starší mu řekl, aby zmlknul. Otec se smál, zatímco mu Hamid něco živě vyprávěl. Prsty se mu míhaly ve vzduchu, jako kdyby byly částí nějaké loutkové hry, ve které dvě armády a dva palce-králové sváděli lítý boj.

Lokomotiva zapískala a F. R., dávaje pozor, aby si nezašpinil sváteční kalhoty, naskočil do vagonu. Zamával Hamidovi, Hamid zamrkal na staršího syna a za okamžik zmizelo železniční nádraží i Hamid i Kakanj.

Otec se oklepal, jako by chtěl něco setřást s ramena, a řekl:

„Hotovo.“

Starší syn byl rozzloben a uražen. Hotovo nebylo slovo, které se smělo v tomto okamžiku vyslovit. Otec se podíval skrz okénko a řekl:

„Říjen odešel z hor. Brzy bude sněžit.“

Starší syn přišel k okénku, ale ještě nebyl dostatečně vysoký, aby skrz ně viděl něco jiného než nebe.

(ukázka, s. 199)