13.
(Tři sestry, Selma, Belma a Vilma, žijí samy, rodiče zemřeli a sestry stále podléhají doživotní předsvatební hysterii. Jedna druhou učí různé věci.)

Selma: Sarma. Orientální jídlo, banální, těžko stravitelné, cizí naší tradici a pohledu na svět. Tak proč teda sarma? Protože muži mají sarmu rádi. Sarmu jim vařila jejich máma, sarma byla nejoblíbenější jídlo jejich otce, sarma pro něj byla symbolem svatby. Sarma je svatba jako taková…
Belma: Můžeš být trošku rychlejší.
Vilma: No jo. To, co nám říkáš, je školní přednáška. Nepotřebujeme to.
Selma: Fakt? Tak to vám už nemusím říkat nic. Vy všechno znáte a co já ještě můžu dodat.
Belma: Můžeš nám ukázat, jak se sarma připravuje.
Vilma: Dělej, nenech se prosit. Tak, tady je rýže, maso, zelí, – co je tohle – červená paprika.
Selma: Ale ne ledajaká červená paprika, nýbrž sladká červená paprika. To bych tě chtěla druhý den vidět, kdybys mužovi dala do sarmy pálivou papriku.
Vilma: Dobře, od toho jsi tady, abys nám to řekla.
Selma: Tak mě poslouchejte. Muž si nemůže život bez sarmy představit. Teda, bez sarmy, fazolí a ruského salátu, ale dneska se bavíme jenom o sarmě. Připravuje se v podstatě velmi jednoduše a přece je do ní vetkána největší ženská lstivost.
Belma: Vetkána? Do sarmy je něco vetkáno? Hloupost. Není to ubrus, do kterého může být něco vetkáno.
Selma: Naposledy se vás ptám, jestli mě budete poslouchat, nebo to skončíme.
Vilma: Belmo, prosím tě, nech ji mluvit.
Belma: Jen ať vidí jaké to, když mě ona přerušuje.
Selma: Tak tedy, v čem se nalézá ta lstivost? Lstivost je v tom, že se sarma nejí jen dneska, ale jí se i zítra, pozítří a popozítří, neboť přísloví říká, že sarma je nejlepší sedmý den. Přísloví vymyslely ženy a muži tomu věří. Oni budou každý den bez odmlouvání jíst tu stejnou sarmu a vy během té doby nemusíte nic vařit, ale, řekněme, máte pět minut pro sebe. To je těch pět minut, které každé ženě po svatbě chybí.
Vilma: Jen pět minut?
Selma: To se jen tak říká, ale pět k pěti a ani si nevšimneš, že jsi vdaná.
Belma: A ty to všechno tak pěkně znáš!
Vilma: Ztichni už jednou, prosím tě! Jestli tě to nezajímá, jdi se dívat na televizi, čum z okna a nás nech na pokoji.
Belma: Dobře, dobře…
Selma: Jste jako děti.
Belma: Zajímá mě jen jedna věc. Jak se mohou vdát ženy, kterým nemá kdo vysvětlit, jak se dělá sarma?
Selma: Nevím. Mají určitě nějaké jiné argumenty.
Belma: Možná ty tvoje. A proč ses vlastně tedy nevdala? Jsi nejstarší.
Selma: Možná jsem trochu vybíravá, možná ani nechci. Každopádně, kdo vůbec začal s tou sarmou, ty nebo já?
Belma: Já ne!
Vilma: Já, já se chci vdávat, chci se naučit, jak se dělá sarma, chci odejít z tohohle domu, abych už neposlouchala…
Belma: Ty opravdu věříš, že podstata je v sarmě? Prosím tě, řekni mi, jestli tomu opravdu věříš. Jestli ano, tak nejsi normální, a proto ses ještě nevdala!
Selma: Tedy, vezmeš list zelí, kyselého, sladkého, nebo jiného, vinný list, je to úplně jedno…
Belma: Neuvěřitelné! Úplně jedno!
Vilma: Chceš, abych tě zabila? Prosím tě, řekni mi, vážně chceš, abych tě zabila a abych pak šla kvůli tobě sedět. Jestli to chceš, tak ti roztahám střeva po dlaždicích.
Belma: A víš, že bys mohla. Víš, co si vězeňkyně navzájem dělají? Dělají si to prsty, Vilmo, a dovedeš si představit, jaké to je, nechat se udělat ženskými prsty? Vůbec už nepotřebuješ svatbu.
Selma: Bože, Belmo, není ti hanba?
Belma: Lituje mě tady snad někdo? Ptal se mě tu někdy někdo, jak mi je s dvěma sestrami, které se okolo procházely v krinolínách, a jenom ze mě chtěl táta udělat syna? Mě mlátil páskem a ne vás. Jestlipak jste mě litovaly?
Selma: Podívej, co jsi způsobila. Ona pláče. Tvoje sestra pláče a tobě je to úplně jedno.
Belma: Poslouchala jsi vůbec, co jsem ti povídala?
Selma: Belmičko, dušinko, ale máme přece jedna druhou.
Belma: Poslouchala jsi mě? Ten starý maniak mě mlátil jako vola na pastvě. A co jste během toho dělaly vy? Tahaly berušku za krovky, aby vám zahrála ukolébavku.
Selma: Jak můžeš tátu nazývat starým maniakem? Ještě ani v hrobě nevychladl.
Belma: Chceš, abych ti pověděla taky něco o mamince?
Selma: Pomalu. Radši na všechno pěkně zapomeneme. Ty přestaň brečet. Co bulíš, jako by ti někdo ukradl mandarinku…
Vilma: Krávo!
Selma: Řekni mi to ještě jednou a praštím tě kastrolem po hlavě! Že se nestydíš. Bráním tě celý život a ty mi to takhle vracíš.
Vilma: Před kým mě bráníš, prosím tě?
Selma: Před životem, Vilmičko milá, před životem. Není život takový, jak si ty představuješ.
Belma: Ale kdepak, život je v podstatě sarma.
Vilma: Ne, svatba je sarma, ne život.
Selma: Chcete, abych odešla? To možná chcete, ne?
Belma: Jasně, ale nemáš kam. Nebo nemáš s kým.
Selma: Na rozdíl od tebe. Máš kam a máš s kým. Řekni mi, prosím tě, kdo je to on, ať můžu žárlivostí puknout. Něco ti povím na rovinu: jsi blázen, sestro! Blázen! A já vím, proč jsi blázen. Nesouvisí to s tátou ani s mámou a díky bohu ani se mnou či s Vilmou. Jsi blázen, protože se tě muž nikdy ani nedotkl. Ty ani nevíš, krávo jedna, jak to vypadá. Co si to ty vlastně vůbec představuješ? Chyť za prso, plác přes zadek, ne? Jako invazi Američanů do Iráku, tak si to představuješ. Proto k tobě nikdy žádný ani nepřijde a proto chcípneš, aniž bys našla muže.
Belma: Aha, tohle to znamená? Tak proč se tedy vzrušuješ se sarmou, místo abys rovnou přešla k jádru věci. Vilmičko, dušinko, poslouchej mě teď, prosím. Teď nás bude sestra poučovat o sexu. Poví nám, jak jí ojížděli na každém kroku. Jistě, bylo to už dávno. Ještě jsme ani nebyly na světě a Selma měla pod sebou i nad sebou celou četu černochů z Fronty Polisario.
Vilma: A co je to Fronta Polisario?
Selma: Já ti to povím. To je internet. Oblast, ve které je Belma nedostižná. Muž jejího života bude mít tolik a tolik kilobajtů.
Belma: A co bude mít muž tvého života? Takový a takový péro?
Vilma: No vida, to vůbec není špatné jako měřítko.
Selma: Ty jsi chudák. Jo, to jsi. Opravdu tě lituji. Nikoho jsi v životě neměla ráda. Ne, ne, vůbec nemluvím o tom, o čem myslíš, že mluvím. Neměla jsi ráda nás dvě, neměla jsi ráda tátu a mámu, neměla jsi žádnou nejlepší kamarádku, nikomu ses nezapsala do památníčku, protože si na tebe nikdo nevzpomněl…
Belma: Do památníčku? Co já vím, tak ty vyšly z módy dávno před tím, než začala babička chodit do základní školy. S kým ses to kamarádila? Já tě vůbec nepoznávám.
Vilma: Taky u mě ve třídě jsme si psali do památníčků.
Belma: No jistě, ty jen opakuješ, co ona říká.
Vilma: Ne, opravdu, měly jsme památníčky. Myslím, že můj je někde na půdě. Zajdu pro něj, jestli mi nevěříš. Nekoukej na mě tak. Teď opravdu nemyslím na nic špatného. To je hloupé, že se takhle hádáme.
Selma: Ano, je to hloupé.
Belma: Já jsem se hádat nezačala.
Selma: Není důležité, kdo hádku začal.
Vilma: Možná jsem ji začala já?
Selma: Ty mlč!
Vilma: Proč bych měla mlčet?
Belma: Protože jestli nezmlkneš, tak budeš plakat.
Vilma: Ty mi vyhrožuješ?
Selma: Nikdo ti nevyhrožuje. Půjdeme dělat tu sarmu, nebo to mám všechno vyhodit?
Vilma: Co se mě týče, klidně to vyhoď.
Belma: A kdo tedy vyvolává hádku?
Vilma: Mám vás dost. Opravdu už vás mám dost. Chtěla bych už konečně odejít. Kamkoliv. Vy se budete vdávat ještě sto let, já bych chtěla jen odejít. Nic víc.
Belma: Ať tě andělé odnesou k čertu, drahá sestro!
Vilma: Tebe ať odnesou do prdele!
Selma: Co vám andělé udělali? Uklidněte se aspoň na pět minut. Jenom to. Uvaříme rýži, promícháme směs masa a toho všeho ostatního, naplníme s tím ty zelné listy a to bude sarma. To abyste věděly kvůli svatbě. A teď jděte každá do svého pokoje. Zavolám vás, až bude oběd hotový.
Vilma: Mě už volat nemusíš.
Belma: Že bys odešla. Prosím tě, to chci vidět.
Selma: Belmo, prosím tě, přestaň.
Vilma: Ta nikdy nepřestane.
Belma: Už se na vás nemůžu dívat.
Vilma: A ty si myslíš, že mi můžete?
Selma: Mým jménem nemluv.
Vilma: Nemůžu se dívat ani na tebe ani na ni! Belma: Skvělé, tak už konečně odejdi.
Vilma: To myslíš vážně?
Belma: Naprosto vážně.
Selma: Belmo, přestaň prosím tě.
Belma: Ano, myslím to naprosto vážně.
Vilma: Dobře, tak já jdu.
Selma: Přestaň, nech ji. Jsme sestry.

(Vilma odbíhá, Selma za ní a Belmě je v podstatě všechno jedno.)