Karivani
Sbírka povídek bosensko-hercegovskéhospisovatele Miljenka Jergoviće nám přibližuje svět lidí v Bosně v období od konce 19.stol. do současnosti.
Svou útlejší sbírkou povídek Karivani navazuje Miljenko Jergović na předchozí povídkový opus Sarajevski Marlboro. Narozdíl od této knihy, která zachycovala především atmosféru Sarajeva během občanské války v polovině 90. let 20. stol., se sbírka Karivani věnuje daleko širšímu poli. Širšímu jak v prostoru, neboť řada příběhů se odehrává na bosenském venkově i maloměstech, tak v čase, protože kromě současných zde vystupují i lidské osudy doby rakousko-uherské, královsko-jugoslávské i socialisticko-jugoslávské. Svým způsobem tvoří tato kniha jakýsi ideový přechod od Sarajevského Marlbora k Mama Leone (pokusu o románovou fresku zachycující obyvatele Bosny z jedné lokality v delším časovém horizontu). Jinými slovy, každý příběh Karivanů se odehrává na jiném místě v Bosně a Hercegovině a v jiném období. Prostředí jsou jak chorvatské, tak muslimské i srbské rodiny, a doba jde od anexe Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uherskem (příběh Lutky – Loutky, kdy mají obyvatelé pod novou správou pocit jako figurky na šachovnici, tj. o nás bez nás) až do poslední občanské války v 90. letech (povídka AV, příběh pána a psa, které rozdělila válka). Často je zastoupené železničářské prostředí, pro které má Jergović zjevnou slabost (např. povídka Selitba – Stěhování, o rodině, jejíž živitel pracuje na dráze, a proto se musí stále stěhovat; či Nesreće – Neštěstí, o hypotetických problémech mezi jízdním řádem a životem).
Jergović minimálně využívá ich-formu, téměř všechny příběhy jsou vyprávěny třetí osobou či z pozice vypravěče-nadstraníka, jehož úlohou je maximálně tu a tam jízlivě či ironicky „rýpnout“. K pocitu „záznamu skutečného života“, o který se Jergović ve všech svých pracech snaží, tu bývají užívána konkrétní místa, názvy ulic, jednotek, pracovišť apod. a hrdinové jsou označováni obvykle iniciálami, někdy celým křestním jménem, ale málokdy něco víc (celé jméno známe u hlavní postavy povídky Nitko – Nikdo, neboť to je hlavním cílem příběhu, kdy za občanské války zjišťují vojáci totožnost nalezeného mladíka). Povídky jsou obvykle sice velmi krátké (2-5 stran), ale většinou poměrně slušně odvyprávějí tu kterou zápletku. U některých příběhů si ale čtenář začne klást otázku Proč? Neboť již v této sbírce se objevují náznaky problému, který pak pokračuje v Mama Leone a Kažeš anđeo, tj. banálnost a silná bezpříběhovost, halící se do pestrého šatu „každodenního života“. Nicméně Karivani jsou příběhy čtivé a naznačí nám leccos z bosenské mentality. Kniha vyšla poprvé v roce 1995, do češtiny přeložena nebyla.