Román Ostrov Roye Jacobsena je kniha pro milovníky severské přírody, čtenáře oceňující poetické příběhy obyčejných lidí, v nichž je možné najít odpovědi na základní otázky lidského života. Ostrov Barrøy na pobřeží severonorské oblasti Helgeland má jediného právoplatného majitele, kterým je rolník a rybář Hans Barrøy. Hospodaří tu se svou rodinou na tenké vrstvě půdy, o niž se kosa ohne lehce jako list papíru. Roste tu všeho všudy dvanáct stromů, které se naklánějí tam, kam je ohnula příroda. Ta tu velí, lidé se jí podřizují. Vyprávění začíná křtem Hansovy tříleté dcery Ingrid a končí v době, kdy je jí jednadvacet a přebírá vládu nad ostrovem.

Osud těch, kteří jsou na okraji společnosti a musí velmi tvrdě bojovat o obživu a důstojný život, je Jacobsenovým celoživotním tématem, pro jehož zobrazení volí různá prostředí i historická období. V románu Dřevaři (česky 2010) jimi byli dřevaři pracující za nelidských podmínek za rusko-finské války ve čtyřicátých letech minulého století a v knize Zázračné dítě (česky 2011) desetiletý kluk Finn vyrůstající v šedesátých letech s matkou a nevlastní postiženou sestrou na okraji Osla. Tentokrát se děj odehrává ve dvacátých letech dvacátého století na malém ostrově daleko v severním Norsku a jeho hrdiny jsou lidé prostí či neviditelní (jak zní titul v originále), kteří vedou každodenní boj s přírodou, jejíž nálady přijímají s pokorou stejně jako život samotný.

Suverénní vypravěčský styl, s jakým Jacobsen píše o životě těch nejchudších rybářů před sto lety s takovým zaujetím a pochopením, jako by byli hrdiny dneška, je fascinující. Text odkazuje k tradici ság i k norskému klasikovi Knutu Hamsunovi, rozhodně však ani nehlásá návrat k přírodě, ani není na druhé straně sociálním dramatem. Síla textu spočívá v propojení archetypálního příběhu s moderním jazykem a vypravěčským stylem.

Ačkoli by tomu téma a prostředí nahrávalo, Jacobsen nevolí cestu vypjatého existenciálního dramatu o boji člověka s přírodou. Čteme poetické vyprávění, rozdělené do krátkých kapitol, z nichž mnohé pojednávají jenom o přírodě, moři, vlnách, větru či stromech. Veškeré dějové i emocionální zvraty se odehrávají neslyšně a pomalu, což je jedním ze znaků autorova stylu. Ostrov je neobyčejně tichý text, dá-li se tak jeho atmosféra i styl nazvat. Najdeme zde minimum dialogů či promluv postav. Dokonce ani smrt bližního není důvodem mluvit. Když rodina spatří na zemi ležet mrtvého dědečka, dojdou mlčky pro žebřík, na ten zesnulého položí a odnesou dovnitř. Nikdo nepláče, nikdo nepromluví, nikdo se nediví.

Jacobsen se také částečně vrací k tématu svého průlomového díla Seierherrene (Vítězové, 1991), který na osudech jedné rodiny ukazuje přerod agrárního Norska v postindustriální společnost, v níž je blahobyt vykoupen tlakem na individualitu člověka. V románu Ostrov vykreslil postavu tvrdohlavého, ale statečného rybáře Hanse, který se celý život vzpíral novotám, protože tušil, že naruší pravidelný rytmus ostrova a že pokrok přinese i změny, které nebude možné vzít zpět. Sto dvacet korun za správu majáku však rodinu zachrání před hladem a Hans se s odporem otáčí zády k věži, která mu připomíná věčný vánoční stromeček. Dcera Ingrid je již ke změnám smírnější a pochopí, že bez pravidelné lodní dopravy a prodeje sušených ryb nepřežijí. V okamžiku, kdy ztratí otce a matka onemocní, automaticky přebírá starost o ostrov a pečuje o vše se stejně neoblomnou vůlí jako její otec.

Hans měl tři sny, snil o lodi s motorem, o větším ostrově a o jiném životě – o prvních se tu a tam zmínil, o tom posledním nemluvil ani sám se sebou. Ani ostatní o svých snech nemluví, není na to čas, konečně vysvitlo slunce jako vařené tresčí oko kdesi v dálce v oparu a můžou se znovu chopit kosy.