Práce na trilogii o jednom z tisíců malých izolovaných ostrůvků v severonorském kraji Helgeland nadchla jejího autora Roye Jacobsena natolik, že ji rozšířil o čtvrtý díl, a série ani tím údajně nekončí. Čtenářům, kteří spolu s obyvateli fiktivního ostrova Barrøy prošli předchozí dlouhou cestu 20. stoletím od dvacátých let až do poválečného období (Ostrov č. 2014, Bílý oceán č. 2016, Oči nemlčí č. 2018), se bude jistě nový přírůstek číst snadněji než nováčkům. Pro ty bude zprvu složitější se v galerii postav a jejich vzájemných vztazích zorientovat, ale navzdory tomu román Jenom matka (Bare en mor, 2020) obstojí i samostatně.

Série Roye Jacobsena přináší českému čtenáři to, co si pod „značkou“ severská literatura představuje – podmanivou, ale drsnou přírodu, jíž dominuje moře a s ním spojené rybářství, silné, chcete-li emancipované ženské postavy a pověstnou skandinávskou málomluvnost a zádumčivost. K tomuto obrazu je ovšem ještě nutné dodat, že autor rozhodně nevykresluje zromantizovaný historický obraz své země, jak to ostatně vyplývá i z jeho vlastních slov: „Pocházím ze severního Norska, kde po staletí žili rybáři a sedláci, byla to velmi chudá část Norska. Moje babička zemřela na tuberkulózu, když mé matce byly dva roky, matku a její sourozence rozdělili a každý z nich vyrůstal na jiném statku. Moje matka tedy vyrostla ve velmi tvrdých podmínkách a v roce 1936, když jí bylo čtrnáct, ji poslali do Osla dělat služku. Poprvé zde například viděla žárovku. Norsko prožilo během tří generací neuvěřitelný vývoj. Já severní Norsko znám, žil jsem tam jedenáct let, živil jsem se jako rybář a velrybář.“ (rozhovor pro iLiteraturu, 2012)

Ženská síla
Jak napovídá titul, Roy Jacobsen tentokrát píše především o ženách, o jejich neobyčejné vnitřní síle a vůli čelit opakovaným nepřízním osudu, síle, která má zdroj právě v mateřství. Ústřední hrdinkou románu i ostrovního společenství je, stejně jako v předchozích dvou dílech, Ingrid. Ta na Barrøy vychovává nemanželskou dceru, o jejímž otci, ruském zajatci, po skončení války marně pátrala. Nečekaně se ujímá také osiřelého Mathiase, chlapce nesoucího nevítanou nálepku dítěte německého vojáka. Tím však její odpovědnost za novou generaci nekončí. Otevírá náruč všem, kteří na ostrově v nerovném boji s mořem přicházejí o své blízké. Pro každého svěřence hledá vhodnou budoucnost a při tom musí činit mnohdy bolestná rozhodnutí, protože neví, kdo z nich najde cestu zpátky.

Jacobsen stvořil postavu ženy, která plně přijímá všechny role, rozhodně tak ale nečiní s rezignovaným povzdechem. Ingrid je prototyp sebevědomé a nepoddajné ženy, která si je vědoma svých schopností a práv, jež se nebojí uplatňovat, často navzdory mužské nevoli. Její emancipovanost je výsledkem výchovy i prostředí, v němž muži vyrážejí na dlouhé týdny na moře a ženy se starají o vše ostatní. Tím není zdaleka jenom domácnost, ale i chod hospodářství, finance, obchod, výchova a budoucnost dětí.

Na cestě k prosperitě
Během patnáctiletého období, jež román zachycuje, dospívají nejen děti, ale i společnost. Nesmírně chudé Norsko se po válce postupně vzpamatovává, především městský život přináší nové možnosti. O něm Jacobsen vypráví prostřednictvím dopisů jedné z Ingridiných schovanek. V jejích řádcích čteme o prvních moderních bytech s tekoucí vodou, ústředním topením a společnou prádelnou i o tom, jak si děti hrají na ulici mezi zaparkovanými auty, což je pro obyvatele Barrøy něco zcela nepochopitelného.

Drobné změny se nevyhnou ani Barrøy a s každou z nich se naléhavěji ozývá otázka, jaká je budoucnost ostrova. Uvidíme, zda právě tomu nevěnuje Jacobsen další díl, který by časově směřoval do sedmdesátých let, tedy doby boomu ropného průmyslu a sociálního blahobytu.

Rybářské ticho
První díl trilogie kritiky nadchl poetickým jazykem a nečekanými přirovnáními, o něž není nouze ani tentokrát – moře tu je rovné jako stůl a nikdo nemá víc naspěch než mrtvý sleď. Na povídání a vylévání citů nezbývá na Barrøy čas, důležité věci si tu lidé říkají často mimochodem nebo až po týdnech mlčení. Popis tedy převládá nad dialogy a Jacobsen je i tentokrát mistr v zachycení každodenních prací. Ostrované obhospodařují své příbytky i přilehlé louky, kuchají a nasolují ryby, kosí a suší trávu, stavějí zídky, spravují sítě, ale uprostřed těchto úmorných činností občas nečekaně autor básnickým obratem rozsvítí nad hrdiny světlo, aby ukázal, že právě v této prostotě se skrývá skutečný život.

Norové v knihách Roye Jacobsena poznávají své předky, čtou o jejich tvrdých životních podmínkách, o náročné práci rybářů a o tisících mužů, kteří se jednoho dne nevrátili z práce, o ženách, které držely v rukou otěže. Na nás z Barrøy dýchá exotika dost vzdálená naší kultuře. Přesto tu nejde jenom o Norsko, autor vypráví také o síle kořenů, o tradici a pokroku, o odpovědnosti i o roli, kterou má každý z nás jak vůči rodině, tak vůči širšímu okolí. A tato témata rezonují zejména díky perspektivě ženské hrdinky, které svěřil ústřední hlas. Dnes opakovaně říkáme, že musíme ve veřejném prostoru dávat více prostoru ženám; v Jacobsenově sáze by bez nich ostrov Barrøy vůbec neexistoval.