Švédský prozaik, dramatik a scénárista Per Olov Enquist (nar. 1934) se v několika svých dílech s otevřeností až skandální a zdánlivě neuctivou zabýval životy některých osobností severské kultury. V češtině známe zásluhou překladatele Zbyňka Černíka knižní podobu televizního scénáře Strindberg – život (seriál u nás bohužel nebyl uveden, ačkoli vznikl i v koprodukci s tehdejší ČST) nebo hry, v nichž se opět zaměřil na Augusta Strindberga (Noc tribádek) a dále na Hanse Christiana Andersena (Ze života žížal) a Selmu Lagerlöfovou (Obrázkáři). V roce 1996 natočil podle Enquistova scénáře známý švédský režisér Jan Troell (tvůrce legendárních Emigrantů podle Mobergových Vystěhovalců) filmový portrét závěrečné kapitoly dlouhého života jiného severského velikána, Knuta Hamsuna (1859-1952). Pod stručným titulem Hamsun pak Enquist vydal téhož roku i knižní podobu scénáře.

Enquist používá jakýsi pseudodokumentární styl téměř ve všech svých dílech. Životopisy Strindberga a Hamsuna jsou pak tomuto stylu věrny samozřejmě ještě více. Enquist je mistrem zkratky a ve svém pohledu na Hamsuna si počíná vskutku skvěle. I bez předchozí znalosti filmu si můžeme vychutnat citlivý, ale nikoli povinně uctivý portrét složitého umělce ve složité době, i krásu obrazů, jež dokáže načrtnout několika slovy. Film, v němž titulní roli sugestivně ztvárnil proslulý bergmanovský herec Max von Sydow, byl ověnčen mnoha cenami právě díky jeho hereckému výkonu. Před časem jej uvedla i Česká televize. V poslední době jsme tak měli možnost setkat se s Hamsunem poněkud častěji, což mu právem náleží, jakkoli problematické pro nás může být pochopit jeho občanské postoje. Před pár lety vydal obnovený Odeon v edici Nobelova cena Hamsunův román Mystérie a zcela nedávno pak v Mladé frontě konečně vyšla jeho pozdní autobiografie Po zarostlých stezkách, která se zabývá obdobím, jež sleduje Enquist ve své knize. Mezitím byl v televizi uveden zmíněný film a také filmová adaptace jednoho Hamsunova románu a nyní se objevuje tento netradiční životopis, který však může být pro mnohé čtenáře poutavější než životopis skutečný. 

Norský klasik Knut Hamsun byl v době nástupu fašismu žijící legendou, laureátem Nobelovy ceny (1920), a jeho dílo bylo v podstatě již uzavřené. Téměř hluchý stařec smířeně čekal na smrt jako na vysvobození a netušil, že nejtěžší období v jeho životě jej teprve čeká a že smrt je ještě daleko. Narůstají rozpory v manželském soužití s Marií, jejíž počínání vrhlo stín i na idealistického Hamsuna. Důsledkem pak bylo jeho propadnutí obdivu k nacismu a pozdější obvinění z vlastizrady. Hamsunovo jméno chtěl využít či zneužít leckdo. Marie využila jeho neinformovanosti a částečné odtrženosti od vnějšího světa, která se časem prohlubovala, a dala jeho dílo do služeb německé propagandy. Enquist však svého Hamsuna a Marii nesoudí, ale ani neomlouvá. Jeho styl je věcný a suchý, až odtažitý. Hamsuna můžeme nesnášet, chápat nebo litovat, na konci mu však musíme přiznat nejméně jednu věc: totiž že se za nic neschovával. Poslední zápas svedl o to, aby byl souzen a odsouzen. A byl to zápas těžký. Musel podstoupit ponižující psychiatrická vyšetření, která měla dokázat, že není svéprávný, a nemuselo tak dojít k ostudnému procesu. Norsko sice Hamsuna nenávidělo, ale bálo se přímo veřejně, tedy procesem proti němu, přiznat, že se jejich národní velikán tak hanebně zkompromitoval. Jednodušší bylo prohlásit ho za blázna. To však Hamsun v žádném případě nebyl. I přes svůj vysoký věk a hluchotu to byl stále člověk, který věděl, co dělá, ačkoli byl zmatený a jakoby ztracený, což kniha velmi dobře ukazuje. Zdá se, že ne všemu zcela rozuměl a rozhodně se domníval, že myslí jen na dobro své vlasti. Dokazuje to zejména skvělá scéna jeho setkání s Hitlerem, jemuž se odváží i odporovat, na to ovšem Hitler není zvyklý a schůzku s obdivovaným spisovatelem rychle ukončí. V dalších pestrých obrazech s rychlými střihy a v krátkých scénách se před námi odvíjí strhující drama smutného konce jednoho života, drama zápasu o vlastní osobu, o vlastní činy a myšlenky, za nimiž si stojí. Marie si posléze odpyká svůj trest ve vězení a Hamsun si vymůže proces a odsouzení k propadnutí majetku a peněžité pokutě. 

Podobná kniha samozřejmě nemůže a ani nechce postihnout zvolený problém v celém důsledku, to je práce pro historiky a životopisce. Enquistův styl však plně slouží tomu, aby načrtnul situaci a nastolil otázky. Každý sám si pak musí odpovědět, zda byl Hamsun opravdu zrádce či zda se jeho počínání dá pochopit; a zda lze odlišovat dílo od osoby jeho autora. Ať byly totiž Hamsunovy názory jakkoli zcestné, jeho dílo je důkazem, že přese všechno byl zejména velkým spisovatelem. Návraty k němu jsou zasloužené a potřebné a Enquistova kniha je nepovrchním ztvárněním konfliktu, který zná každá složitá doba, v níž je třeba zaujmout zásadnější postoj. Dojem z četby skvělého překladu však poněkud kazí množství tiskových chyb.