Útlý román Dřevaři (norsky 2005, česky 2010) je prvním dílem norského spisovatele Roye Jacobsena, které bylo přeloženo do češtiny. Román je svým historicko-psychologickým záběrem charakteristickým vzorkem tvorby tohoto autora.

Roy Jacobsen (nar. 1954 v Oslo) debutoval v roce 1982 sbírkou povídek Fangeliv (Vězeňský život). Dvakrát byl nominován na cenu Severské rady za literaturu. Poprvé v roce 1991 za dvougenerační román Seierherrene (Vítězové), který na osudech jedné rodiny ukazuje přerod agrárního Norska v postindustriální společnost, v níž je blahobyt vykoupen tlakem na individualitu člověka. Podruhé obdržel Jacobsen nominaci za román Frost (2003, Mráz) inspirovaný staroseverskými ságami.

Dne 7. prosince 1939 vypálili Finové své město Suomussalmi a evakuovali jeho 4000 obyvatel. Jen jeden člověk odmítl město opustit, dřevorubec a vypravěč Timo. Dřevaři se odehrávají za rusko-finské zimní války, která začala v listopadu roku 1939 vpádem sovětských vojsk do neutrálního Finska a skončila v březnu následujícího roku příměřím, jež však pro Finy znamenalo ztrátu významné části jejich území. Jak ale název napovídá, román není o válce, ale o dřevě, o lásce k rodným kořenům a k životu.

Timo přežije příjezd nepřátelské armády, sovětští vojáci nejsou o nic horší než ti finští. Mají hlad a je jim strašná zima. Timo je místní a umí obstarat dřevo, a proto se stane vedoucím skupinky sedmi dřevorubců. Každodenní vypětí, které představuje kácení stromů uprostřed válečného boje, a společné večery ve vypáleném městě semknou muže tak, jak by to nikdo z nich nečekal. Finský podivín, který se vzepřel systému a odmítl odejít ze svého rodného města, se stává pro dřevorubce hrdinou, pevným charakterem, který nehledí na národnost či minulost svých svěřenců, bere si je za své a pere se za ně jako sám za sebe.

Timo není filosof, který uprostřed palby přemýšlí o smyslu života a nesmyslu zabíjení. Je to možná trochu blázen nebo naiva, který se i během války snaží chovat jako člověk. Dbá na to, aby v domě bylo uklizeno, všichni chodili v čistém oblečení, spali v povlečených peřinách a jedli příborem. Pocit zodpovědnosti za ostatní mu dává sílu přežít. Ve válce a padesátistupňovém mrazu krystalizují lidské charaktery a počáteční nedůvěra pomalu přechází v nikdy nevyslovené přátelství. Vyprávění dosahuje vrcholu v místech, na kterých Jacobsen za pomoci několika detailů či jednoho rozhovoru vystihne osudy ostatních dřevorubců tak jako postavu Rusa Rodiona procházejícího válkou s párem červených střevíců, které již nestihl donést své ženě.

Posledních kapitol se místo Tima ujímá vševědoucí vypravěč. Jeho slova už nemají předchozí sílu, ale mají svůj smysl. Život se pomalu vrací zpět do vypáleného města. Samota míru je pro finského dřevorubce tíživější, než si dokáže přiznat. Těžko říci, zda je Timo hrdina či vlastizrádce, a vlastně je to jedno, protože jeho příběh nikoho nezajímá, lidé nechtějí vzpomínat.