Roy Jacobsen (nar. 1954) patří už několik desetiletí mezi spisovatele, u nichž norské publikum i kritika s nadšením vítá každý nový titul. Uznání celoživotní tvorby, čítající téměř tři desítky titulů, potvrzuje také Řád sv. Olava, který autor obdržel od norského krále Haralda V. na podzim roku 2023. Rozhodně nejde o první ocenění; Roy Jacobsen byl dvakrát nominován na Cenu Severské rady za literaturu a v roce 2017 za román Ostrov jako první Nor na Man Bookerovu mezinárodní cenu.

V tvorbě Roye Jacobsena nenajdeme žádný román ze současnosti, což ovšem neznamená, že jsou jeho díla neaktuální. Autora zajímá každodennost obyčejných lidí, drobné události, malá rozhodnutí, nenápadná zaškobrtnutí nebo neokázalé hrdinství odehrávající se na pozadí velkých dějin. Do příběhu bezvýznamného rybáře nebo malého kluka dokáže vtělit zkušenost jak čistě lidskou, tak historickou, což je jeden z důvodů, proč jeho knihy podobně jako příběhy jeho vrstevníka Larse Saabyho Christensena (nar. 1953) patří do kánonu norské literatury. 

Dospívání pod palbou války

I když mezinárodní úspěch získal Jacobsen za poetickou románovou sérii odehrávající se v malé ostrovní komunitě na severu země (Ostrov, č. 2014, Bílý oceán, č. 2016, Oči nemlčí, č. 2018, Jenom matka, č. 2021), stejně dobře rozumí i městu. V knize Sígři se vrací do rodného Osla, do chudé dělnické čtvrti za druhé světové války. Hrdiny románu je trojice náctiletých kluků, které vychovává více ulice než rodiče. Nejde o žádné svatoušky, do školy příliš nechodí, bez rozpaků si v cizích zahradách i sklepích berou, co najdou, a prodávají to na černém trhu. Z ilegálních aktivit podporují své rodiny, které jsou na jejich výdělcích a kradeném chlebu závislé. 

Sígři nabízejí výrazně méně poetiky, za niž byl Jacobsen v předchozích knihách tolik ceněn, o to bohatší tu najdeme dějové zvraty. V rozsáhlé galerii postav a jejich slovních přestřelek je někdy těžké se vyznat, ale takový je tep života na ulici. Klukovští hrdinové záhy přicházejí o otce a přebírají odpovědnost za své rodiny, přitom ještě sotva rozumí tomu, co se kolem nich v okupované zemi děje. Ve zděděné mapě po otcích je zakresleno několik opuštěných vil, které představují cestu, jak přežít válku. Zatímco krást jízdní kola byla nevinná hra, u vzácného umění visícího na zdech luxusních domů jde o život. 

Románové Oslo, jehož ulicemi nás Jacobsen vodí, má s tím dnešním jen málo společného – je chudé, šedé, nebezpečné a drsné. Takové jsou i vztahy mezi lidmi. Olav, Roar a Carl postupně pochopí, že jejich otcové nebyli až takoví budižkničemové a že existují lidé, kteří se nesnaží jenom válku přečkat, ale bojují proti Němcům, a jiní naopak s okupanty drží a vyplácí se jim to. Z dětí se příliš rychle stávají muži a bohužel ne všem je dopřáno válku přežít.

Účtování s minulostí

Roy Jacobsen napsal tentokrát román ryze mužský, snad aby vyvážil předchozí silnou hrdinku ostrovní série, jež upomínala mimo jiné na osudy norských žen, které byly po válce trestány za vztah s německými vojáky. Sígři vyprávějí o chlapeckém dospívání za okolností, které by si nikdo z nás nepřál zakusit na vlastní kůži. Ve vypjatých válečných letech prožívají tři kluci nejdůležitější část svého mládí, nesmělost a citlivost se mísí s brutalitou. Jsou to antihrdinové, zoufalci i rekové zároveň. Nevědí, na kterou stranu se přiklonit, chovají se instinktivně, chybují, bojí se, ale drží při sobě.

Čtení o hrůzách válek je o to bolestnější, když nám až příliš připomíná současnost. Při čtení Sígrů se nedá nepomyslet na to, kolik podobných kluků dnes chodí ulicemi Kyjeva, dospívá uprostřed ničivé války a snaží se žít nejlépe, jak to jde. 

Stejně aktuálně, byť možná zbytečně mudrlantsky, vyznívá závěr knihy, v němž se jeden z hrdinů s odstupem mnoha desítek let v dopise synovi zpovídá a konstatuje, že deset procent Norů podporovalo okupanty, deset procent jich statečně vzdorovalo v odboji a zbylých osmdesát bylo lhostejných. Účtování s minulostí je vždy bolestné, žádná země neprošla dějinami s čistým štítem. A s tím souvisí i nepříjemná otázka, jaký je náš poměr k historii, jíž žijeme právě teď.