Norský spisovatel Roy Jacobsen (nar. 1954) se českému čtenáři představil poprvé románem Dřevaři (2005, česky 2010), který na pozadí rusko-finské zimní války na konci třicátých let dvacátého století vyprávěl příběh o kolaboraci a přátelství. V druhém českém překladu, v románu Zázračné dítě, který volně navazuje na autorův dřívější a kritikou ceněný román Seierherrene (Vítězové, norsky 1991), se ocitáme v norském hlavním městě na začátku šedesátých let a autor tentokrát rozehrává intimnější, avšak o nic méně napínavé rodinné drama.

Finn, obyčejný desetiletý kluk, žije ve třetím bloku jednoho sídlištního domu ve čtvrti Århall jen se svou matkou. Skromný, ale přitom pro Finna bezpečný a jasně ohraničený život naruší příchod nevlastní sestry, který si vyžádá i pronájem jednoho pokoje cizímu muži. Šestiletá Linda je očima většiny opožděná, špatně mluví, je pomalá a hodně spí. Finn ji s dětskou otevřeností přijme do svého světa, její jinakost nevnímá a s neoblomnou vírou v její schopnosti ji naučí číst a psát a vybojuje její přeřazení do normální třídy. Krok po kroku se matce a Finnovi podaří během jednoho roku z traumatizovaného dítěte, které nezná slovo dárek, udělat holčičku, která umí sáňkovat a těší se na Vánoce.

Finn je jen částečně schopen pochopit, co se kolem něj děje, usilovně slepuje jednotlivé střípky, aby zjistil, o co tu s mámou, Lindou a novým podnájemníkem v jejich malém bytě vlastně běží, a s každým dalším poznáním se více a více ocitá ve světě dospělých. Dětská perspektiva se mísí s pohledem dospělého muže, který z Finna vyrostl a který už zná pravdu. Tento dvojí pohled přináší knize neopakovatelné vnitřní napětí, dynamiku, ale i humor.

Matka je středobodem příběhu i Finnova života. Rozvedená žena, prodavačka a samoživitelka dvou dětí, neplní funkci sociálního motivu, ale je spíše symbolem člověka, který s trpělivostí bojuje o každé další ráno, ale který se také naučil předvídat a snášet životní porážky. Rutinní každodennost podtrhují i reálie života šedesátých let na předměstském sídlišti, první papírové tapety a večery před televizí.

Jacobsen umně spojuje melancholii dětství, mazání chlebů a mytí hrnků od čaje, s vyprávěním o těch nejtěžších chvílích a rozhodnutích života, která se odehrávají mlčky, téměř neviditelně za zdmi jednoho bytu. Nevyřčené pravdy a traumata minulosti jsou zmíněny jen mimochodem – tak, jako když se jednou uprostřed rozhovoru matka Finna zeptá, jestli si má vzít podnájemníka za muže, aby měli větší šanci Lindu adoptovat. Málomluvnost dialogů graduje napětí, čtenář je stále silněji vtahován do osudu hrdinů, o nichž mnohé tuší, ale autorovi se přesto daří jejich tajemství udržet až do samého konce.

Román Zázračné dítě vypráví o nelehkém procitnutí z dětství a o tom, že cesta k porozumění druhému člověku, k pochopení jeho rozhodnutí i jeho životní rezignace v momentu porážky může být velmi dlouhá a bolestivá, zvlášť pokud se jedná o rodiče.