Rozhovor s norským spisovatelem Royem Jacobsenem vznikl u příležitosti veletrhu Svět knihy 2012, který autor navštívil.

iLiteratura: Čeští čtenáři se dosud mohli seznámit se dvěma vašimi knihami, romány Dřevaři a Zázračné dítě. První z nich, román Dřevaři, možná českého čtenáře trochu překvapí. Proč zasadil norský spisovatel svůj román do Finska?
Roy Jacobsen: Já Finsko miluji a mnohokrát jsem tam byl. Finsko je pro nás zajímavý soused, je nám velmi podobné, i když zároveň rozdílné. Finové mají zcela jiný jazyk i historii. Na Finsku se mi líbí jejich melancholie, žijí tam milí lidé a často tam jezdím. Ale o tom moje kniha není.
Hlavním hrdinou je outsider a to bylo vždycky moje téma. Mám rád postavy outsiderů. Vždycky mě zajímali lidé, kteří nedělají to, co většina. Hlavní postavou je tvrdohlavý podivín, který odmítne následovat ostatní. To je základní princip románu, vždy budou existovat lidé, kteří budou dělat něco jiného než většina. Z literárního hlediska je to neobyčejně zajímavé, protože člověk píše zároveň o tom, co je společné většině, i o tom, co se vymyká. Román je vystaven na historické události, která je mimořádně dramatická, bitva o Suomussalmi je taková případová studie, o které se učí na všech vojenských školách, je to velmi známá bitva. Připomíná boj Davida s Goliášem, ve kterém se Finové zachovali neuvěřitelně statečně. Vojenská stránka věci ale není v knize důležitá, důležitý je člověk, malý člověk uprostřed mašinerie, které říkáme dějiny. Tak tedy vznikl příběh o dřevaři Timovi.

iLiteratura: Román Zázračné dítě je zasazen do 60. let, což je doba vašeho dětství, ale také přelomová doba v dějinách Norska. Můžete nám tuto dobu trochu přiblížit?
Roy Jacobsen: Šedesátá léta jsou nedůležitějším desetiletím v norské historii, ve kterém se všechno změnilo. Norsko bylo po druhé světové válce velmi chudá země, za války jsme přišli o celou rybářskou a obchodní flotilu. Myslím, že Norsko patřilo v té době spolu s Albánií a Portugalskem mezi nejchudší země Evropy. Československo bylo válkou také silně zasaženo, ale my jsme přišli o veškeré hospodářství. Já jsem se narodil deset let po skočení války a bylo to velice chudé období. A najednou jsme na začátku šedesátých let našli ropu a stali se extrémně bohatou zemí. Nyní můžeme Norsko přirovnat ke Švýcarsku, bohužel nebo bohudík. Záleží na tom, jak se na to díváme.

iLiteratura: Román Zázračné dítě vypráví příběh o těžkém procitnutí desetiletého Finna z dětství do dospělosti. Klíčovou roli v románu hraje matka, proč?
Roy Jacobsen: Matky jsou vždy důležité, alespoň pro nás chlapce. Postava matky v tomto románu je ale zvláštní. V té době nebylo totiž obvyklé, aby ženy pracovaly. Například ani moje matka nepracovala, byla v domácnosti a začala pracovat na částečný úvazek, když mi bylo asi dvanáct nebo třináct let. Ale matka v románu Zázračné dítě musí pracovat, protože je to vdova a má syna. Je tedy svým způsobem předchůdkyní ženské emancipace, která přišla v sedmdesátých letech.
I když to nedává najevo, měla velmi těžké dětství, a když se začne starat o malou holčičku, vidí v ní sama sebe, znovu se v ní probouzejí dávné bolesti a smutné vzpomínky z minulosti, což je pro ni samozřejmě velmi těžké. Finn vidí, že se matka mění, ale nechápe, co se děje. Je mu teprve deset let. Román pojednává o ztrátě nevinnosti, ale také o solidaritě, o nutnosti postarat se jeden o druhého. Matka i syn pro to děvčátko udělají neskutečně mnoho, i když se přitom sami sobě vzájemně vzdalují. Jedná se o postupnou ztrátu nevinnosti, ke které ostatně dochází v každém dětství.

iLiteratura: Kniha Zázračné dítě je na první pohled poměrně odlišná od knihy Dřevaři, ať už tématem či místem děje. Lze přesto mezi těmito dvěma díly nalézt něco společného, co by charakterizovalo vaši tvorbu jako celek?
Roy Jacobsen: Ano, ty knihy jsou velmi rozdílné, ostatně jako všechny moje knihy. Společné prvky bychom v nich ale určitě našli, jedním z nich je solidarita s postavami, o kterých píšu. Nejsem moralista, který by o svých postavách vynášel nějaké soudy, ukazuji je v jejich těžkém světě a snažím se je pochopit. Píšu, abych pochopil ostatní. To je hlavní myšlenka celé mé tvorby, pochopit ostatní, pochopit svět, vědět, co se odehrává v ostatních lidech. To je takový můj celoživotní projekt, o kterém vlastně ani vědomě nepřemýšlím. Dalším společným prvkem je to, že postavy v obou románech stojí trochu mimo společnost, mimo mainstream, na který se dívají z venku. Také si myslím, že v obou knihách najdete humor, ale ne prvoplánový humor, humor musí mít nějaký smysl.

iLiteratura: V češtině bohužel zatím chybí překlad vašeho ústředního románu Seirherrene (Vítězové). Můžete ho stručně charakterizovat?
Roy Jacobsen: Román Seirherrene je příběh jedné rodiny, generační a historický román, ve kterém jsem jako model použil svou vlastní rodinu. Pocházím ze severního Norska, kde po staletí žili rybáři a sedláci, byla to velmi chudá část Norska. Moje babička zemřela na tuberkulózu, když mé matce byly dva roky, matku a její sourozence rozdělili a každý z nich vyrůstal na jiném statku. Moje matka tedy vyrostla ve velmi tvrdých podmínkách a v roce 1936, když jí bylo čtrnáct, ji poslali do Osla dělat služku. Poprvé zde například viděla žárovku. Norsko prožilo během tří generací neuvěřitelný vývoj. Já severní Norsko znám, žil jsem tam jedenáct let, živil jsem se jako rybář a velrybář. Prostředí, o kterém jsem psal, tedy dobře znám.
Svoji matku jsem tedy použil jako inspiraci pro tento román, ale nejedná se o její portrét. Románová matka se v Oslu vdá a vychovává tři syny, kteří vyrůstají na sídlišti na předměstí Osla, tak jako jsem vyrůstal já. První část knihy je vyprávěna z perspektivy této mladé dívky, která postupně dospěje v ženu, a poslední část románu vypráví její nejmladší syn. Jedná se vlastně o třígenerační román. Je to historický román plný detailů, humoru, tragédií, prostě všeho, co má román o historii rodiny mít. Zároveň pojednává o vývoji Norska a o změnách, které se v zemi staly – urbanizace, rozvoj vzdělávání, vzestup ekonomiky. Život mého dědečka a můj, nebo spíše mých dětí, je úplně jiný, je mezi nimi obrovská diskontinuita, a není lehké se vzájemně pochopit. Románem Seirherrene jsem chtěl mezi těmito dvěma světy postavit most. V Norsku nebyla revoluce, ale velmi rychlá evoluce, během které se změnilo naprosto všechno a poznamenalo to naši identitu.

iLiteratura: Román Zázračné dítě na román Seirherrene částečné navazuje, a to právě postavou matky. Je to tak?
Roy Jacobsen: Matka v románu Zázračné dítě je mladší sestrou matky z románu Seirherrene. Tento román ale vypráví příběh jiné rodiny, takže to je samostatné dílo.

iLiteratura: Kdo z norských nebo světových spisovatelů vás nejvíce inspiroval či ovlivnil?
Roy Jacobsen: Když jsem tady v Praze, musím určitě zmínit Kafku a Kunderu, které mám oba velmi rád. Z norských spisovatelů nelze pominout Knuta Hamsuna. Hamsun se mýlil na politické rovině, ale z literárního hlediska je to velký spisovatel a my se musíme s tímto rozporem smířit. Hamsun vlastně vynalezl norštinu, začal do vysokého jazyka, vlastně dánštiny, míchat různé dialekty a sociolekty. Pro mě je Hamsun důležitější než třeba Ibsen. Dodnes nemohu číst Hamsuna, když sám pracuji na nějaké knize, příliš by mě to ovlivňovalo. Kromě toho mám rád Dostojevského, Josepha Conrada a čtu také hodně klasikou staroseverskou literaturu, tedy ságy. Několik ság jsem také přeložil a teď spolupracuji na velkém projektu, překladu islandských ság do moderní norštiny, který by měl brzy vyjít. Toto období mě také inspirovalo k napsání románu Frost (Mráz), který se odehrává ve vikinské době.

iLiteratura: Prozradíte nám, na čem ještě v současné době pracujete?
Roy Jacobsen: Minulý rok mi vyšel nový román Anger (Lítost), který už byl přeložen i do němčiny, brzy by měl vyjít i ve švédštině a dánštině. V poslední době ale trávím čas v soudní síni, kde sleduji proces s Andersem Breivikem, o kterém píšu pro jedny norské noviny. Sledovat to je tak strašné, že nejsem schopen psát současně krásnou literaturu. Proces končí na v červnu a poté odjedu do severního Norska, kde začnu psát nový román, ale ještě přesně nevím, o čem bude.

iLiteratura: Děkuji za rozhovor.