Úzká cesta na daleký sever, v pořadí již šestý román jednoho z nejznámějších australských spisovatelů současnosti Richarda Flanagana, ověnčený Man Bookerovou cenou pro rok 2014, v sobě podle porotců soutěže o toto ocenění spojuje dvě velká témata, která nás provázejí od prvopočátků literatury – lásku a válku. Tím válečným konfliktem, kolem kterého je román vystavěn, je druhá světová válka, konkrétně stavba 415 km dlouhé železnice smrti z Thajska do Barmy v průběhu roku 1943. Flanagan se soustředí především na osudy australských válečných zajatců, jichž bylo na tento megalomanský projekt japonské armády přiděleno na devět tisíc a z nichž celá třetina nepřežila. Jedním z těch, kteří nelidské podmínky v asijské džungli přežili, byl vězeň číslo 335 (japonsky „sanbjaku sandžú go“), spisovatelův otec, z jehož osobních vzpomínek autor čerpal a jenž údajně zemřel v den, kdy jeho syn knihu dokončil.

Pasáže zachycující jen těžko uvěřitelné utrpení zajatců na „Lajně“, jak tito novodobí otroci železnici přezdívali, jednoznačně patří k tomu nejsilnějšímu a také nejlepšímu, co román nabízí. Nemilosrdně realistický obraz na smrt vyhublých, polonahých lidských trosek sužovaných bezpočtem exotických nemocí, hladem a bitím, nucených nekonečné hodiny dřít ve všudypřítomném bahně siamské džungle, vám zůstane před očima ještě dlouho poté, co knihu odložíte. Flanagan se ovšem nespokojil s pouhým popisem toho, co se událo, na pozadí výstavby železnice se zabývá řadou dalších otázek.

Prostřednictvím Dorriga Evanse, hlavního hrdiny své knihy, australský romanopisec zkoumá, jakým způsobem se z lidí stávají hrdinové, co je motivuje, jaké síly je utvářejí. Zajímá ho, jak se z průměrného chirurga Dorriga stane legendární Dlouhán, který neúnavně bojuje o život každého z mužů, jimž velí, vzor, k němuž ostatní zajatci vzhlížejí a obdivují ho. Pozornost dále věnuje tomu, jak se zajatci vyrovnávají s extrémními podmínkami: každý z nich má svou vlastní metodu, zásady a rituály, o kterých věří, že mu pomohou nejenom přežít, ale i zachovat si alespoň zbytek důstojnosti a lidskosti. Flanagan si všímá síly mužského přátelství, nezdolného smyslu pro povinnost a dodržení závazků vůči ostatním, který by zajatcům nikdy nedovolil nechat kamaráda ve štychu.

V části věnované stavbě železnice, která představuje zhruba jednu třetinu celého románu, se Flanaganovi brilantně podařilo propojit formu s obsahem. Osudy jednotlivých zajatců na Lajně zde nejsou přibližovány souvislým, uceleným vyprávěním, které by mělo nějaký jednotný smysl, nýbrž skrze kratší či delší epizody a výjevy. A taková byla i skutečná stavba – absurdní a nepochopitelná epizoda v dějinách lidstva, která nedává vůbec žádný smysl: „… ta trať nebyla k ničemu a nic z ní také nezbylo. Lidé dál toužili po nějakém smyslu a naději, ale kronika minulosti zaznamenává jen chaotický a hodně špinavý příběh“ (s. 335). Přesto se v poslední třetině románu Flanagan snaží této hrůzné události nějaký smysl dát, pokouší se ji nějakým způsobem uchopit a vysvětlit.

Nejzjevnější je tato snaha v kapitolách věnovaných japonským velitelům. Dozvídáme se, co se s nimi po válce stalo, jak o své dějinné úloze smýšlejí, jak se s tíhou svých zločinů vypořádávají. Flanagan zde zdůrazňuje zásadní rozdíly mezi japonským a západním uvažováním. Zároveň ho zajímá, jakými způsoby se s prožitými traumaty vyrovnávají sami Australané. S tím souvisí další velké téma tohoto románu – paměť, totiž co a jak si pamatujeme, a co naopak zapomínáme, všeprostupující pocit, že nakonec vše upadne v zapomnění. Má tedy smysl snažit se uchovávat upomínky na to, co bylo? Je vůbec možné zprostředkovat to, co se stalo, těm, kteří to nezažili?

V poslední třetině románu autor bohužel rozmělňuje to, co se mu podařilo v jeho ústřední části: přeskakuje od japonských dozorců k australským zajatcům a Dorrigovu milostnému životu, od jednoho tématu k druhému. Chybí zde struktura nebo sjednocující motiv, konzistentnost. Flanagan není schopen ukočírovat všechna témata a náměty, chce obsáhnout příliš mnoho, a důsledkem toho se text formálně i obsahově rozpadá, nedrží pohromadě a jeho poselství, pokud zde nějaké bylo, v tom zmatku zaniká.

Jak již bylo řečeno v úvodu, kromě války se Úzká cesta věnuje i lásce a jejím různým podobám, ať už se jedná o osudovou lásku Dorriga k nedosažitelné, a proto navždy obdivované a milované Amy, Dorrigovo manželství z rozumu s laskavou a bezvýhradně milující Ellou, či Amyino nevydařené manželství s Dorrigovým strýcem. Rozmotávání složitého přediva pocitů, potřeb a tužeb hlavních protagonistů tohoto milostného čtyřúhelníku je věnována především první třetina románu. Některé pasáže, ve kterých se Flanagan snaží přiblížit pocity svých hrdinů a hrdinek, působí kostrbatě, banálně a nepříliš autenticky. Na druhé straně je zde i řada scén, které čtenáře zaujmou svou neotřelostí, poetikou a takřka hmatatelnou smyslností.

Problém je, že se Flanaganovi nepodařilo svá velká témata (lásku a válku) náležitě zkombinovat. V knize si tyto dvě linie vyprávění – o osudovém milostném příběhu a o válce a utrpení – žijí svým vlastním životem a netvoří celek. Čtenáři pak není úplně jasné, co chtěl autor vlastně říci. Na samém konci tohoto ambiciózního románu dochází k několika senzačním odhalením týkajícím se hlavních postav, která ovšem působí spíše jako marná snaha vše na závěr propojit, případně jako úlitba mainstreamovému čtenáři lačnícímu po nečekaných dějových zvratech.