Následující část našeho povídání bych rád věnoval fenoménu míst. Vedle toho, že se při výkladu osobností zabýváš jejich duchovní genealogií, jak jsme o tom dosud mluvili, je totiž nahlížíš i prizmatem místa, kde žily a tvořily. Co pro tebe tedy místo ve vztahu k osobnosti, jako klíč k ní, znamená?

Asi to zase vychází z osobní zkušenosti – s místy i s literaturou, a hlavně s literární vědou. Taková ta „čistá“ literární věda filologické a strukturalistické orientace, která se zabývá jen samotnými texty, mi přestávala jako výklad literárních děl stačit. Text o textu pro text, pořád dokola jak veverka v kolečku. Místo toho mě čím dál víc zajímalo, jak dílo souvisí s něčím hmatatelnějším, reálnějším, konkrétně s místem. Jak s místem, kde žil a tvořil autor, tak s místem, kde se odehrává děj, anebo také s místem, kde mělo dílo ohlas a takříkajíc se vrylo do paměti krajiny.

Pozor ale, nejde o žádný determinismus, nějakou fatální závislost – že by ta a ona knížka nevyhnutelně musela být taková a ne jinaká jen proto, že je autor třeba z východních Čech. Spíš jde o složitou a mnohotvárnou hru souvislostí, příčin a následků. Jsou to takové vlny vzájemných vlivů: Spisovatel často píše o místě, kde žije, o motivech, které už tam byly před ním v lokální paměti, psané či nepsané. Jan Čarek o Heřmani, Zdeněk Matěj Kuděj o Vysočině, Henri Pourrat o Auvergne, Jan Balabán o Ostravě. Je vlastně jedno, jestli ta krajina je hezká nebo ošklivá, venkovská nebo velkoměstská. Je to krajina, místo doteku konkrétního člověka se zemí, je to jeho „ukotvení“ – což je termín z Jakuba Demla, který na tom postavil celou svoji tvorbu i osobní mytologii.

Je potom to, když spisovatel o místech nepíše, nějak příznakové?

To jsou jiné možnosti, které ale vztah k místu nepopírají. Spisovatel nepíše přímo o místě, ale charakter krajiny anebo místní komunity se nějak vtiskuje do jeho psaní, pozitivně, nebo i negativně – tím, že je s ním v konfliktu a obrací se k nim zády. Ale i to „obrácení zády“ je gestem. Vím, kde jsem, a má to na mě nějaký vliv, a právě proto se snažím hledět jinam. Otokar Březina v Nové Říši a  Jaroměřicích, to je příklad této poslední verze.

Jak podle tebe prolínání místa a literatury probíhá?

Především spouští ono zvláštní vlnění a zrcadlení. Pokud se nějaké dílo stane známým, nebo pro nějakou komunitu lidí, či dokonce pro celou regionální, nebo i národní kulturu kanonickým, lidé ho pak čtou v souvislosti s tímto místem či krajem a tento kraj nově skrze dílo vidí. Spisovatel, jeho hrdina nebo oba se stávají lokálními hrdiny, součástí místní mytologie.

Výsostným příkladem je třeba Babiččino údolí, kus krajiny, který se celý proměnil v literární památník. Tam se vlastně konají poutě za literárními postavami! A ty se zase samy mohou stávat literárními díly! Deml v pětadvacátých Šlépějích vykládá, jak jel do Babiččina údolí na pouť se svými příbuznými, žádnými literáty, ale obyčejnými lidmi, a jak to nebyl výlet, ale opravdu pouť. Píše tam: „My jsme tam celou Babičku vroucně prožívali, naše duše ji tam viděla, s ní mluvila, se radovala, trpěla, naše duše bolestně říkala: neboj se, Boženo Němcová, neboj ty se, Babičko, neboj se Viktorko, my jsme tady s tebou a my tě nedáme.“ A pak to zobecňuje: „Odkud to je, že člověk v kraji Boženy Němcové nebo v kraji Otokara Březiny je o polovičku lehčí? To je odtud, že aspoň polovičku Vašeho kříže na svá ramena vzal Básník.“

Jasně, Deml je vždycky exaltovaný, ale i v tom mystickém juchání naznačuje, o co jde. On může v básnických výlevech, já musím v pojmech. A tak jsem pro to vymyslel termín „literárně-geografická hermeneutika“. To slovo „hermeneutika“, tedy „rozumění, tlumočení, výklad“, pochází původně z biblistiky a v literární vědě s ním pracují třeba Paul Ricoeur či Hans Georg Gadamer. Jako oni, tak i já použitím právě tohoto slova – v tomto nově aplikovaném významu – připomínám, že nejde o nějaké objektivní zákonitosti, ale o neustálé hledání nového, živého způsobu porozumění. To rozumění není nikdy hotové, je dynamické – má vztah k tomu, kdo jsme právě my, kdo v této chvíli – a na tomto místě – čteme a snažíme se rozumět. Krajina je tak jedním z mnoha možných způsobů, jak se můžeme pokusit nějakému textu porozumět. Právě proto jsem se zcela přirozeně naučil jezdit za svými oblíbenými autory – za Goethem do Výmaru, za Hölderlinem do Tübingen…

Jak to souvisí s tvým rodným krajem, s Jižními Čechami a Pískem?

Úplně zásadně. Písek má, jak známo, obrovskou literární tradici. I na socialistické škole, kterou jsem musel projít, se v hodinách češtiny připomínal tento regionální aspekt. Mluvilo se o tom, že na píseckém gymnáziu studovala nebo vyučovala řada českých spisovatelů. Byla to celá litanie, začínající Adolfem Heydukem a pokračující Karlem Klostermannem, Antonínem Sovou, Fráňou Šrámkem – a končící, pravda, nějakými komoušskými normalizačními literáty, kteří se taktéž k Písku horlivě hlásili. Ale ten princip ve mně od gymnaziálních let uvízl. Vědomí, že je to normální, že to je přirozené: Čtu-li knížku, zajímám se, odkud autor byl. Jedu-li na nějaké místo, zajímám se, jaké knihy s ním souvisejí. A nejlépe je čtu přímo tam, na „jejich“ místě. V tomto smyslu jsou všechny moje cesty vlastně literární.

Regionalismus ale může sklouznout také k malosti, k pěstování jen toho svého, které nechceme vystavit poměřování s okolním velkým světem.

O tom mluví výstižně už F. X. Šalda ve studii s příznačným názvem Nový typ básnického regionalismu. Píše tam o švýcarském prozaikovi C. F. Ramuzovi, ale současně reaguje na vlnu ruralismu v české literatuře třicátých let. Šalda odlišuje dva fenomény: Na jedné straně takové to lokální literárničení, které má pocit, že tam, kde sedím, je pupek světa a nic víc mě nezajímá – což se navíc často spojuje s mindrákem, s nadáváním na ty údajně nepřející literáty v kulturním centru – dnes by se řeklo „na pražskou kavárnu“. Jinak řečeno – to není regionalismus, ale provincialismus. Na druhé straně je „básnický regionalismus“ jakožto způsob tvorby, která sice vychází z konkrétního místa a přítomnosti, ale dokáže jim dát silou básnického výrazu univerzální hodnotu. Pěstuje sice jen ten svůj kout – ale je si vědom toho, že každý region, ne jen ten jeho, je něčím unikátní. Vybavuje se mi scéna z už připomínané Babičky. Babička a Barunka se za rozbřesku modlí a Barunka říká: „Kýž bychom nyní klečely na Sněžce.“ A babička moudře odpovídá: „Chceš-li Boha vroucně vzývat, všude k tomu místo, zem Páně celá krásná.“

Místa promlouvají k člověku nejen tak, že na nich žije, ale i tím, že za nimi jde, nyní spíš jezdí a létá. Jsou tak spojena s fenomény poutnictví, cestování až turismu. Jak máš tyto kategorie pro sebe srovnány?

Poutnictví, to je jedna z antropologických konstant. Aby si člověk uvědomil a skutečně prožil pocit domova, musí z něj občas odejít a zase se do něj vrátit. To je princip vandrů. Vandrovali nejen hudci a ševci, ale taky klasičtí filologové. Než vystudovaný klasický filolog začal někde na gymnáziu učit latinu, vypravil se do Itálie nebo Řecka, aby místa, kde antika doopravdy byla, viděl na vlastní oči. Ke starému putování-vandrování patřila jistá nesamozřejmost toho, dostat se až na posvátná kulturní místa, pozvolnost přibližování se k nim, míra nečekanosti. Moderní masová turistika je toho pravým opakem. Pokud je to jen odškrtávání položek na prefabrikovaném seznamu takzvaných památek – pak je to spíš duchovní loupení oněch míst. Od jistého množství lidí, které se na jednom kulturním místě vyskytuje najednou, už dochází k vyprázdnění toho místa. Už tam pak nic není. Budova pořád stojí, obraz pořád visí, ale duch se vytratil, utekl. Extrémní příklad je třeba nebohá Mona Lisa v Louvru. Nikomu nejde o ten obraz samotný, ten přece tisíckrát viděli na reprodukcích. Za pancéřovým sklem, a navíc v té tlačenici z něj beztak nic neuvidí. Nikdo si ten obraz už ani nefotografuje. Místo toho lidé fotí sebe před Monou Lisou. „I já jsem byl u Mony Lisy.“

To už není hermeneutika místa, když cpeš sama sebe do horizontu nějaké památky. Je to participace na principu reprodukovatelnosti, kdy se nejen dílo, ale i osoba stává pouhou virtuální kopií sebe. Prožitek jako něco podstatného je nahrazen digitální stopou složenou z pixelů. Co proti tomu děláš?

Já vím, je to trochu absurdní – nadávat na masovou turistiku, a sám se často vyskytovat na místech, která turisté vyhledávají. Omlouvám to tím, že jezdím v podstatě jen tam, kde pracuji – kde si vlastní zkušeností ověřuji vazbu mezi místem a dílem, jak jsme o tom mluvili. Potřeboval jsem třeba na vlastní oči vidět, jak vypadá Florencie a jak vypadá Dantův hrob v Ravenně, protože občas přednáším o Božské komedii. Nyní už mám text v mysli jednou provždy oživený, jelikož už spojený s těmito místy, jejich tvary, barvami, okolím, s nápisy na zdech a na informačních cedulích a tak dále. To je druhý život textu. To, jestli a jak vstoupily do té lokální mytologie. Nebo koneckonců i do toho turistického průmyslu, jako třeba Joyceův Odysseus v Dublinu.

Někdy se naopak ukáže, že místo a text už žádnou viditelnou vazbu nemají. Že už to tam vypadá úplně jinak, třeba že idylickou vesničku pohltil industriál, nebo že v zámečku v Těchobuzi, kde bydlíval Bernard Bolzano, je pasťák, nebo že se místo vůbec nedá najít – jako když jsme s Evou Stehlíkovou hledali u Heřmaně ten plac, kde Václav Krška pořádal ochotnická představení Sofoklova Oidipa krále. Ale i to je dobrodružství. I absurdní druhý život díla je životem. Moji spolucestovatelé mě často proklínají, protože je nutím k dlouhým odbočkám jen proto, že je tam zase nějaký rodný domek nějakého místního spisovatele – a když tam dorazíme, je tam pamětní deska, nebo taky vůbec nic…

Zničil se ti nějaký text na základě návštěvy „jeho“ místa?

Ano, Tasov mi zničil Jakuba Demla! Tam jsem kdysi v mladistvém nadšení u Demlova domu zazvonil, byl přivítán Demlovými příbuznými sice velmi vlídně, o to nic – ale jejich způsob vyprávění o básníkovi mě vyděsil. To byla ta „žabí perspektiva“, to pseudodemlovské vzteklé tlachání, kdo komu šlápnul na kuří oko a kdo si od koho půjčil jakou knížku a nevrátil, ty snůšky nízkosti a pomluv. Odpovídalo to tomu intelektuálnímu suterénu, který je v Demlových textech taky přítomen. Takže vlastně beru zpět: Tasov mi Demla pomohl otevřít, jaký opravdu byl. Zničilo to jen falešný mýtus o idylickém příteli květin, o jakémsi nadčlověku, který ze sebe denně plodí mystická moudra.

Ale většinou místo autora spíš rozsvítí, dodá mu konkrétnost a plastičnost. Třeba zmiňovaný Goethův dům ve Výmaru. Goethovy texty se jeví často archaické, někdy nabubřelé, někdy klasicistně studené. A pak člověk uvidí jeho dům! Dům, který si Goethe sám vytvořil jako specifické umělecké dílo a který naplnil svými sbírkami z Itálie a předměty, které se vážou k jeho textům. V přístavku tam dokonce stojí unikátní kočár, který si Goethe vyprojektoval a existuje jen v tomto jednom exempláři. Teprve tam, ve Výmaru, jsem měl pocit, že Goethovi tak trochu vidím do tváře…