Krátké texty současného čínského autora zachycující poetické snové obrazy vycházejí z čisté imaginace. Nelze je číst souvisle jako román, ale spíše jako zásobárnu textů, pomocí nichž pronikáme do světa snů.
MB
Martin Bedřich
Autobiografie čínského umělce Aj Wej-weje předkládá osobní reflexi čínských dějin i výpověď o složitém vztahu ke slavnému otci. Je na čtenáři, zda v Aj Wej-wejovi uvidí odvážného bojovníka za lidská práva, nebo umělce podbízejícího se západnímu publiku, jeho kniha ale nabízí řadu úvah o svobodě či moci, pro něž má smysl ji číst.
Psaní o samotném procesu psaní má své pevné místo v literatuře přinejmenším od dob modernismu. Napsat román o vlastním (skutečném) slavném románu však může působit přinejmenším lehce narcistně. Spisovatel Ťia Pching-wa, který patří k nejvýznamnějším současným čínským tvůrcům, napsal v době covidu jaksi mimoděk román o svém nejznámějším díle Padlá metropol. Otevřít za dvacet let dalece překračuje hranice memoárového psaní a stává se univerzální uměleckou výpovědí o spisovateli v současném světě.
Pozoruhodné literární dílo, jež bylo v Číně kvůli explicitnosti sexuálních scén zakázáno, přináší jiný obraz čínské literatury, než jaký známe. Najdeme zde přátelství i pestré mezilidské vztahy, a to navzdory všem událostem, kterým byla Čína v turbulentní době ekonomických reforem 80. let vystavena. Pozornost si dílo zaslouží i díky preciznímu překladu a celkovému zpracování knihy.
Znepokojující výpověď o ženách a násilí na nich představuje velkou obžalobu mužského světa, ale zároveň studii naprosté samoty člověka. Tento suverénní a nekompromisní hlas čínské literatury osloví čtenáře napříč kulturami.
Čínský lágr za kulturní revoluce a jedna stárnoucí žena, která se nenápadně, jen svou vnitřní silou, brání vnucované kolektivizaci. Silný příběh o svobodě, která je omezena jen na nejzákladnější prožitek sebe sama, osloví čtenáře až průzračnou jednoduchostí vyprávění.
Tvorba čínského autora Jü Chua balancuje na hranici sociálního kýče, přesto má smysl ji číst. Musíme pouze přijmout fakt, že čínská literatura vypráví příběhy způsobem, kterým by už v Evropě vyprávět nešlo. Má k tomu ale své důvody.
Následující část našeho povídání bych rád věnoval fenoménu míst. Vedle toho, že se při výkladu osobností zabýváš jejich duchovní genealogií, jak jsme o tom dosud mluvili, je totiž nahlížíš i prizmatem místa, kde žily a tvořily. Co pro tebe tedy místo ve vztahu k osobnosti, jako klíč k ní, znamená?
