Zrození národů, tak zněl podtitul 23. ročníku festivalu spisovatelů Praha, který proběhl ve dnech 17. až 19. dubna 2013. Jak organizátoři dopředu avizovali, téma letošního ročníku nebylo zvoleno náhodně. V minulých desetiletích byl prý totiž svět „v důsledku rozpadu koloniálních systémů svědkem vzniku řady nových států a jejich radikální přeměny. Na konci osmdesátých a počátku devadesátých let došlo k rozpadu sovětského komunistického bloku a mnoho národů se vymanilo ze sféry vlivu vládnoucí kultury a ideologie. V posledních několika letech pak tento trend vyvrcholil sérií revolucí v zemích ležících mimo pozornost západního světa. Kupříkladu Arabské jaro přineslo do té doby nevídanou svobodu lidí v řadě států.“ Podobnými slovy také zahájil ředitel festivalu Michael March středeční slavnostní galavečer, i když souvislost mezi revolucemi a zrozením národů nebyla příliš zřejmá, a v ten večer se o zrodu národů vlastně moc nemluvilo (a pokud jsem mohl sledovat, ani později).

Zato v debatě vedené Tomášem Sedláčkem, jíž se účastnili Alžířan Yasmina Khadra, Portugalec Miguel Sousa Tavares a egyptský spisovatel Sun‛alláh Ibráhím, přišla řeč na spoustu jiných věcí: kupříkladu na C. G. Junga a neměnnou lidskou přirozenost, nebo na vztah revoluce a evoluce (a písmenu R, které je dělí a které mimo jiné označuje ochrannou známku). Dva z diskutujících se shodli, že se bojí lidí, kteří chtějí rychle měnit svět, a revoluce zamítli, zatímco egyptský zástupce se ohradil proti tomu, aby bylo svržení Mubaraka označováno za (pozitivně chápanou) revoluci, protože šlo o pouhé povstání bez pozitivního programu. Načež Tavares přišel s tím, že nejlepší revolucí bylo založení Evropské unie, což bylo téma, kterého se – ve vztahu k ekonomické krizi – Sedláček rád chytil. Jestliže ve své poslední knize tento ekonom nabádá čtenáře „Nevěřte ekonomům“, pak debata jím vedená ústila v dnes nijak originální poselství či spíše frázi, že EU by se měla zaměřovat na občany, ne na banky. Na nějakou dobu debatérům také vydrželo téma, s nímž přišel moderátor, totiž že až v Číně se cítí být skutečným Evropanem (zatímco v evropských zemích zůstává Čechem), což ale trochu vadilo Alžířanovi, který ho napomínal, že nejlepší by bylo, kdyby se i tam cítil být především člověkem (dodejme, že takový G. Flaubert zacházel ještě dále a pod vlivem cestování prohlašoval, že je ve skutečnosti „žena, velbloud a medvěd“).

Probírány byly i různé recepty, jak čelit diktátorům, případně jak se jich zbavit; doporučováno bylo otupení alkoholem či jinými omamnými látkami. Trochu seriózněji pak byla až příliš idealizovaně vyzdvihována síla kultury jako všeléku a společného ideálu, který ukazuje cestu k toleranci a smíru a také cestu pryč z nesvobody (bez výraznějšího ohledu na to, že kultura samozřejmě může sloužit – a také to často dělala – účelům zcela opačným).

Když poté vystoupila hlavní hvězda nejen večera, ale celého letošního ročníku, Orhan Pamuk, cítil se tento turecký nobelista nucen nějak tematicky navázat na předchozí debatu. Proto v úvodu prohlásil, že bude mluvit o „revolučním tématu“, a sice o motivu lásky ve svých knihách (což přirozeně nebylo revoluční ani trochu, ale snad o něco provokativněji před ním prohlásil Khadra, že pro muže je nejlepší poezií žena). Jinak ovšem Pamukovo vystoupení jistě stálo za pozornost a od organizátorů je nepochybně záslužné, že díky nim slavný autor do Prahy poprvé v životě zavítal (i jiní se už pokoušeli jej do Prahy dostat, nebo to alespoň plánovali, ale ztroskotalo to na nedostatku financí). Pamuk vzpomínal, jak se dostal k psaní knih, pak komentoval své romány Jmenuji se Červená a Muzeum nevinnosti a četl z nich ukázky. Do politických exkursů se příliš nepouštěl: v rozhovoru pro Českou televizi vyváženě kritizoval jak přílišnou vojenskou přítomnost západních mocností ve světě, tak i současnou tureckou vládu, jejíž postup z něj teprve vytvořil politicky angažovaného autora. Rozhodně ale odmítl představu, že se každé ráno budí s myšlenkou na politiku; místo toho prý přemýšlí, „jak napsat co nejkrásnější větu“. (Na okraj dodejme, že na galavečeru byla asi největší účast publika, naopak na Vladimíra Körnera přišlo do Městské knihovny lidí asi nejméně, což jistě není zapříčiněno nízkou kvalitou jeho díla, ale v kontextu zahraničních autorů působil prostě málo exoticky.)

Ve čtvrtek se pak konala další diskuse, tentokrát v Senátu Parlamentu České republiky, s názvem Zrození a smrt Československa. Podnětem k ní se stala kniha Československo. Stát, který selhal od americké historičky Mary Heimannové, která v době svého vydání před třemi lety vzbudila v české společnosti vlnu nesouhlasných reakcí (jeden recenzent ji nazval „nahodilým přeskupením starých stereotypů s většinou mylnými interpretačními závěry“) a česky dosud nevyšla. March publikaci uvedl s tím, že jemu se ale líbila a byla vybrána proto, že letos uběhne 95 let od chvíle, kdy byla ve Spojených státech podepsána Pittsburská dohoda a následně vzniklo Československo, a současně paradoxně i 20. výročí jeho rozpadu (proto také druhá část festivalu proběhne právě v Pittsburghu). Petr Pithart a Jan Rychlík, kteří byli Mary Heimannové diskusními partnery, opakovali výtky, které se už objevily v četných českých recenzích: vychází ze zastaralých pramenů, často přehání a nebere v potaz středoevropský kontext, v němž ztroskotaly všechny multietnicky koncipované státy, nejen Československo (už David Vaughan konstatoval, že autorka v názvu knihy použila člen „the“, což naznačuje, že v jejích očích je právě Československo tím státem, který selhal – „na rozdíl od mnoha jiných států v Evropě, které vznikly po první světové válce v důsledku rozpadu geopolitického řádu“, kteréžto interpretaci autorka odporovala). Američanka některé chyby přiznala s tím, že ve druhém vydání byly opraveny, zároveň ale deklarovala to, že chtěla svoji knihu psát nezaujatě a přinést zcela nový pohled (i když její interpretace nezřídka připomínají přístup té části sudetských Němců, kteří na Československo dodnes pohlížejí s nepřátelstvím, a v tomto smyslu nejsou ani nové, ani nijak zvlášť „objektivní“). Debata, která se kolem knihy rozproudila, jistě obsahovala podnětné myšlenky, i když jsou na Západě nepochybně i kompetentnější historici a třeba informovaný člověk už většinu řečeného dříve četl v Rychlíkových knihách nebo slyšel například v pořadu Historie.cs. Všichni diskutující přitom zřejmě zůstali na svých výchozích pozicích: Rychlík v závěru Československo chválil za to, že jeho existence pomohla národnímu rozvoji Čechů, Slováků a Rusínů (a citoval slovenského historika Františka Hrušovského, že i kdyby se byli bývali Češi ke Slovákům chovali jakkoli vstřícně a citlivě, jejich konečným cílem by stejně zůstal vznik samostatného státu), zatímco Američanka nadále poněkud „ahistoricky“ litovala, že politika meziválečného Československa nebyla multikulturnější. Každopádně oba čeští debatéři, navzdory svým vážným výhradám, historičce na závěr džentlmensky popřáli, aby její kniha brzy vyšla i česky.

Během festivalu ovšem nešlo vždy jen o selanku a zaznívaly i výroky opravdu silné a rázné. Yasmina Khadra, který mimochodem přijal coby svůj pseudonym jméno vlastní ženy s tím, že ji tak (i s jejím jménem) učiní nesmrtelnou, Českou republiku víceméně označil za nekulturní zemi, protože je prý skoro jediná na světě, kde jeho knihy vycházejí tak málo. Navíc jedna z jeho dvou česky vydaných knih je jen torzem, protože je součástí trilogie, a za to si čeští nakladatelé od autora vysloužili obvinění, že ho „amputují“. Ještě razantněji promluvil samotný ředitel March, který přímo v zahajovacím projevu ostře zaútočil na stranu TOP 09, kvůli které údajně festival získal od pražského magistrátu jen 300 tisíc korun, a na základě toho prohlásil, že vůbec poprvé od vzniku festivalu je vystaven politické cenzuře. To bylo závažné obvinění, jež navíc zaznělo v posvátných prostorách Národního divadla, což ještě zesilovalo tíhu oné domnělé „svatokrádeže“, takže už jen zbývalo, aby March vzal téma večera doslovně a vyzval k revoluci proti pražským radním… Proto jsem požádal o vyjádření literárního vědce a editora Michaela Špirita a překladatelku Annu Kareninovou, členy grantové komise pro udělování grantů hl. m. Prahy v oblasti kultury a umění, zodpovědné za oblast literatury. Právě tato odborná grantové komise, ne politické strany, letos o dotacích rozhodovala, což ovšem March ve svém projevu více než velkoryse přehlédl. Podle nich požadovanou částku (5 075 000 Kč) „shledali všichni hodnotitelé jako zcela neúměrnou jak vzhledem k celkovým nákladům akce, tak vzhledem ke srovnatelným požadavkům jiných žádostí“. Částka navíc podle nich téměř dvojnásobně přesahovala celkovou sumu všech udělených literárních grantů. Neznamená to, že by si členové komise nebyli vědomi významu festivalu, ale při finančních možnostech, které byly dány, se rozhodli podpořit tuto akci přiměřeně k jiným projektům. Špirit a Kareninová dále přesvědčivě argumentují, že „společenská událost, jakou je Festival spisovatelů se svými hosty především, je pro Prahu stejně důležitá jako publikace o městské architektuře, pravidelná čtení domácích a zahraničních spisovatelů, vědecké vydání Seifertových spisů, monografie o životě v pražských ulicích či osvětové nebo odborné konference, které jsou do městské kulturní infrastruktury zabudovány možná méně efektně, ale určitě hospodárněji a s trvalejšími výsledky“. Na druhou stranu přiznejme, že slova předsedy zmíněné komise Jiřího Lišky, že „festival pro Prahu nemá prakticky dopad“, kvůli kterým organizátoři přišli o významného sponzora, byla nešťastná a zbytečně příkrá – takový „dopad“ se špatně měří, může být skrytý či se projevit až za delší čas.

Můžeme si samozřejmě donekonečna masochisticky připomínat, proč Praha před několika lety zbytečně vyhodila miliony za předem neúspěšnou olympijskou kandidaturu. Ovšem nejsme jedinou zemí, kde se plýtvá veřejnými prostředky, navíc Festival spisovatelů jistě není první ani poslední, koho postihlo zkrácení financí; zažila to ostatně i iLiteratura.cz. Nikoho tedy cosi podobného neopravňuje k tomu, aby se lehkovážně oháněl pojmy jako cenzura, které pak ztrácejí reálný obsah (a lidé kvůli tomu mohou přicházet o cit pro to, aby se dokázali ozvat tam, kde k ní skutečně dochází). Jednou věcí totiž je, když Tomáš Sedláček na základě trochu bizarních asociací přechází během debaty od tématu k tématu, a jinou je neoprávněně se nepřímo označovat za politického disidenta. Jestliže se na dřívějších ročnících festivalu probírala témata jako „Existuje pouze budoucnost“, „Kacířství a rebelie“ a „Dada East“, je škoda, že mezi nimi, a hlavně v proslovu M. Marche, chybělo téma odpovědnosti ke slovu. Nebo alespoň „revoluční odpovědnosti“...