Guido Santato (* 1946) založil a řídí mezinárodní časopis Studi pasoliniani. Je profesorem literatury na padovské univerzitě a autorem historicky první kritické studie o Pasoliniho souborném díle Pier Paolo Pasolini. Dílo (1980), která získala literární cenu Premio Viareggio v kategorii esejistický debut. Santato se v této své první knižní práci, která vznikala ještě za Pasoliniho života, důrazně distancuje od převažujících biografizujících tendencí dobové italské literární kritiky k teleologickému pohledu na autora. Mám zejména na mysli Pasoliniho násilnou smrt v listopadu 1975. V předkládané studii o téměř 600 stranách, která se na pultech italských knihkupectví objevila koncem ledna tohoto roku, autor zcela přepracoval a tematicky rozšířil svou první studii o Pasoliniho tvorbě z roku 1980. Santato v předkládané studii využil různých kritických přístupů k látce, obecně reflektujících vývoj literární kritiky za poslední desetiletí. Pozoruhodným jevem je též zpracování výběrové bibliografie, která se organicky včleňuje do hlavního textu ve formě poznámek pod čarou a netvoří, jak je obvyklé, vlastní rozsáhlý oddíl na konci knihy. Pokud jde o materiálovou stránku, Santatova snaha o souhrnný pohled na autorovu tvorbu ponechává stranou zájmu jen relativně malou část Pasoliniho tvorby.

Kritická rekonstrukce velké většiny díla autora, jakým byl Pier Paolo Pasolini, není vůbec snadný úkol. Pasolini byl jednak velmi plodným autorem, který využíval různé výrazové prostředky, a navíc jeho dílo představuje dosti tvrdý oříšek pro jednoznačné uchopení, jak dokládá sám Santato v závěru své práce: „Je to dílo, které čtenáři odjímá možnost jednoznačné a jednomyslné interpretace a naopak ho nutí k neustálému kritickému pnutí, k otevřeným a nedořešeným intelektuálním přístupům. Pokusit se redukovat Pasoliniho rozpory na určitý řád a vyzdvihovat jediný klíč ke kritickému čtení, který by se je snažil vyřešit, by znamenalo opomenout zásadní funkci, kterou rozpory měly v jeho díle a v jeho životě. Zkušenost antiteze tvoří nejhlubší strukturální matrici Pasoliniho díla, které by se mimo ní zdálo v podstatě nepochopitelné. Rozporuplnost vyjadřuje dynamický prvek napětí, který toto dílo tvoří, a který se v ní nesnaží sám vyřešit, ale vyjádřit se“ (str. 574–575). Již přijetí a tolerance této „atomární rozporuplnosti“ Pasoliniho díla je pro někoho, kdo se k němu vyjadřuje z pozice akademického pracovníka, odvážným a složitým krokem. Přidejme k tomu všechny rozpory Pasoliniho osobnosti a jeho zázemí a kritická studie může velmi dobře skončit naprostým fiaskem.

Ne tak v případě recenzované knihy. Stejně jako se Santato nenechal svést bezbřehým biografismem, neupadl ani do pastí nastražených interpretační nejednoznačností jeho díla, ani nepodlehl atraktivitě módních pasoliniovských témat, která se ovšem týkají spíše jeho společenského než uměleckého působení. Autor důsledně odvíjí své kritické pojetí Pasoliniho díla od psaných textů a jejich důkladného filologického zkoumání. Zejména na tomto poli jsou Santatovy zásluhy zcela zásadního charakteru. Již bylo zmíněno, že autorův přístup odmítá překotný biografismus většiny pasoliniovských studií, které se objevily jako houby po dešti zejména po Pasoliniho násilné smrti. Neznamená to, že klíčové biografické informace nejsou v knize přítomny, pouze je na ně kladen důraz tam, kde mají prokazatelný vliv na autorovo dílo. Při vší neuchopitelnosti magmatu Pasoliniho psaného korpusu je pozoruhodným tmelem celé kritické Santatovy studie relativně omezená sada stálých proměnných Pasoliniho poetiky, svého druhu červená nit, která významově zabarvuje celou autorovu tvorbu.

Guido Santato s velkou bravurou umisťuje Pasoliniho dílo do kontextu světové kultury a kritiky, uvádí nesčetné množství velmi důležitých spojitostí jak uvnitř, tak vně zkoumaného díla. U obsáhlé Santatovy dokumentace a studia k Pasoliniho životu a dílu je pro knihu podstatné celkové rozvržení, dodržená hloubka a rozsah zkoumání a rovnováha zkoumaných prvků tak, aby studie byla při vší odborné zátěži čtivá. Velmi dobře lze toto jemné vyvážení čitelnosti a odbornosti vystopovat již v autorově úvodu ke knize, nejvíce však v použitém autorském stylu v hlavní části a ve velmi uvážlivém výběru  poznámek pod čarou. Santatova kniha je přesná v použitých termínech. Jakkoliv je jistě objevná pro většinu zájemců o Pasoliniho dílo v Itálii, dovolím si tvrdit, že její přínos je zcela zásadní mimo rámec italského akademického prostředí.

Tak například klíčovou a největší část zkoumané studie tvoří Pasoliniho raná tvorba a umělecké počátky různorodého charakteru a překvapivě menší část je věnována například pozdní esejistické či filmové tvorbě. Postupné odkrývání velkého zanořeného ledovce, kterým je celé Pasoliniho psané dílo, je zejména pro zahraničního čtenáře velmi vzrušující a intenzivní zážitek. Samotné poznání základů architektury a soudržnosti Pasoliniho díla je velkým objevem. Zajímavým faktem v této souvislosti je, že ideově Pasolini v relativně krátké době na počátku umělecké dráhy poznal a přijal za vlastní poměrně obsáhlý soubor tematických okruhů, který ho bez větších přerušení provázel po celou dobu jeho tvůrčí činnosti. Významnější tematický posun v pozdějších fázích tvorby nenalézáme, jako by se vše podstatné v autorově uměleckém životě přihodilo v jeho prvních dvou významných inspiračních prostředích, které poznal: rurální Furlánsko a lumpenproletářský Řím. Z tohoto pohledu se pochopení Pasoliniho furlánského období a přesun do období římského zdají klíčové pro pochopení celého autorova díla. I tak většině zahraničních čtenářů zůstane nedostupná podstatná část tajemství Pasoliniho tvorby ve furlánštině. Máme nicméně vzácnou možnost zkoumat Pasoliniho umělecký a lidský vztah k tomuto dialektu, který v době svého básnického debutu ve furlánštině Básně v Casarse (1942) neovládal, doma se mluvilo italsky a jeho matka hovořila zejména benátským dialektem a furlánsky jen málo. Dozvíme se například, že Pasolini byl prvním umělcem vůbec, který dal písemnou podobu casarsské variantě furlánštiny, ze které učinil svůj svébytný a současný básnický jazyk „bezprostředního kontaktu se skutečností“. Tento ahistorický a aktualizační přístup félibristy k tradičnímu jazyku a jeho přeformulování do nejaktuálnější podoby očištěného básnického jazyka s mnoha různými kontaminacemi jiných žánrů zůstal pro autorovu textovou tvorbu typický. Sám přitom ví, že k podobným pluristylistickým a plurilingvistickým tendencím se poprvé významně přiblížil Dante Alighieri, a tento fakt ho zřejmě významně utvrzuje v jeho poetických snahách. Čtenář Santatovy monografie tedy musí balancovat stejně zručně a opatrně, jako čtenář Pasoliniho knih samotných. Mnohotvárná a nespoutaná dynamika Pasoliniho poetiky není Santatovou knihou nikterak přikrášlována.

Textové památky jsou oblastí, ve které se Santato pohybuje s největším přehledem a erudicí. Naštěstí pro nás a filologicky ukotvenou literární kritiku Pasolini během své tvorby nikdy neopustil psané slovo, i když si velmi vážil i mluveného slova, které chtěl přiřadit k saussureovské dualitě langue a parole. Hledání dokonalého jazyka Pasoliniho přivedlo k jeho různým podobám v hudbě, malířství, básních, próze, esejích, divadelních hrách a zejména ve filmu, který on sám považoval „jazyk jazyků“, „Ur-znak“, „psaný jazyk skutečnosti“. Textovost a filologičnost Guida Santata se s jistou opatrností zvedá i k jiným než psaným památkám, nicméně zejména v rámci úplnosti zkoumaných témat. Lze si též představit, že v souvislosti s některými Pasoliniho díly bude více pojednáno o určujících biografických skutečnostech. Nemůžeme od literárního historika Santatova formátu čekat, že se pustí do příliš divokých spekulací například na téma „ztracené kapitoly 21“ posledního nedokončeného románu Nafta nebo na téma Pasoliniho násilné smrti. Veškeré údaje uvedené ve studii jsou dokumentovatelné a podložené. Autor má k dispozici nesmírné množství cenných dokumentů, ke kterým se běžný smrtelník nikdy nedostane. Santato poctivě všechny zdroje uvádí, i ty, kterým podle všeho nelze věřit.

Guido Santato odvedl obrovský kus velmi poctivé filologické práce. Nevěříte ani po dočtení této recenze? Pokud vám chybí výběrová bibliografie na konci knihy, můžete si autora otestovat. Nalistujte si na konci knihy rejstřík všech zmíněných osob. Vsadím se o cokoliv, že mezi těmi jmény nechybí žádné podstatné a i mezi těmi zdánlivě okrajovými budete mít problém najít nějaké opomenutí. Za všechny jmenujme například autorku světové pasoliniovské domény www.pasolini.net Angelu Molteni a její dílo Enigma Pasolini (2010), které se jako e-kniha volně šíří internetem. Nebo můžete detailně prozkoumat provázanost jednotlivých poznámek pod čarou, které vytvářejí jakési svébytné a paralelní dílo k hlavnímu textu. Důsledná chronologie v knize a její členění umožňují nový pohled na pasoliniovský textový korpus a pozorný čtenář by se měl připravit, že bude mezi stránkami hodně listovat, pokud si nebude moci hned vybavit všechny spojitosti. Koho navíc potěší téměř dokonalá a přesná italština a nemyslí si, že by Pasolini jako autor měl být úplně zapomenut, vhodná kniha pro něj je na světě. Zejména pomůže těm z nás, kteří vnímají Pasoliniho jen jako excentrického homosexuála, který vyvolává skandály. Nebo jen jako schopného filmového režiséra. Nebo, jako se to stává v mém případě, jen jako velmi pronikavého a důsledného kritika postmoderní společnosti. Tento autor je totiž mnohem více také díky Santatově knize. Tak již třeba Pasoliniho jazykové experimentátorství v různých uměleckých polohách nebo jeho angažované a niterné prožívání světa může být velmi významným zdrojem inspirace.