Dílo Piera Paola Pasoliniho nezřídka bývá předmětem povrchních analýz, které straní autorovým nejviditelnějším a nejikoničtějším loci comunes: specifická biografie nonkonformního homosexuála v kontextu tradicionalistické a katolické Itálie, provokativní angažované jednání, těžko stravitelná díla jako Salò, redukce Pasoliniho tvůrčí osobnosti jen na literáta, nebo naopak pouze na filmaře. Kritická reflexe Pasoliniho stěžejních myšlenek nadále zůstává velkým úkolem pro takovou kritiku, která se nebojí při své práci hojně využívat různých uměleckých a vědeckých postupů. Nejinak je tomu u základů Pasoliniho poetiky, z níž se většinou berou v analýzách v potaz ty oblasti, které jsou obecně přijímány středoproudou kulturou jako nejméně problematické.

Zcela jinak k Pasoliniho poetice rozsáhlého díla přistupuje polyvalentní historik a komparatista Luca D'Ascia (*1964), který s vědomou nadsázkou zkoumá „to, co odešlo a co zůstalo“ z Pasoliniho poetiky dodnes. V šesti obsáhlých studiích D'Ascia rozvádí autorovy základní postoje v rámci jeho filmů, dramat, snových témat. Je též zkoumán Pasoliniho vztah ke třetímu světu, některé autorovy ideje jsou srovnávány s myšlenkami Michela Foucaulta. V neposlední řadě je na Pasoliniho dílo nahlíženo jako na vzdálené echo filmů Il divo a Gomora. D'Ascia si témata vybírá pečlivě a odvážně, opírá se o podrobný rozbor bohaté Pasoliniho bibliografie. Nový není pouze bezpředsudečný a učený rozbor, ale též přesvědčení, že jednotlivé složky Pasoliniho různorodého a velmi bohatého díla nelze s úspěchem zkoumat odděleně. Značně působivé jsou též snahy umístit toto dílo do panoramatu dobové evropské kultury a aktualizovat je v rámci současných odborných studií.

Pasoliniho dílo v D'Asciově pohledu získává novou přehlednost a kompaktnost. K dílu, jež na mnohé působí jako příliš rozporuplné a formálně rozrůzněné, autor přistupuje s náležitě jednotícím, komplexním nadhledem. Hojně využívá psychoanalytických postřehů a neleká se ani takových témat, jako je například srovnání filozofického názoru vyjádřeného v autorových „skandálních“ filmech Vepřinec a Salò. Podle autora této studie veškeré Pasoliniho umělecké snahy plynule a organicky ústí do jeho posledního tvůrčího období, v textové podobě zejména do sbírek esejů Kacířský empirismus, Korzárské spisy a Luteránské listy, ve kterých je nejjasněji obsažena Pasoliniho nejvýznamnější myšlenková aktivita:

„Ovšem v Pasoliniho případě bezpředsudečný zájem (…) nelze vůbec redukovat na čistě estetickou dimenzi, ale je posouván k empatickému přijetí toho zvláštního spojení mezi uměleckým použitím jazyka, esejistikou a politickou angažovaností v širším smyslu, které tvoří nedílnou součást genetického kódu zkoumaných textů. Analýza kontextu a praxe slovního a audiovizuálního obrazu v Pasoliniho práci nevyhnutelně vyúsťuje k zaujetí stanoviska k metafoře ,antropologické mutace‘, kterou hostí slavné stránky Luteránských listů a Korzárských spisů.“ (s. 8)

V první kapitole D'Ascia pojednává o Pasoliniho filmové tvorbě, která má podle něj jiný cíl než být angažovaným politickým uměním. Pasolini spíše chce audiovizuálně rekonstruovat pojem skutečnosti, protože film považuje, v intencích titulu knihy, za „psaný jazyk skutečnosti“, tedy za formu umění, která je skutečnosti nejblíže. A skutečnost ve vší nezprostředkovatelnosti byla Pasolinimu nejdražší. Druhou a třetí kapitolu zkoumané knihy, tedy stati věnované Pasoliniho divadelní tvorbě a autorovu využití snu a snových kompozic, lze bohužel v českém prostředí jen těžko posoudit, protože nám chybí povědomí o podstatné části Pasoliniho tvorby. K tomu přistupuje komplikovaná a propracovaná D’Asciova analýza s mnoha psychoanalytickými prvky, jež lze jen velmi těžko dešifrovat právě proto, že Pasoliniho dílo v Česku neznáme v dostatečné šíři.

Zaměřme se ovšem na poslední tři kapitoly knihy, které zkoumají Pasoliniho vztah ke třetímu světu, uvádějí některé autorovy myšlenky do souvislostí s myšlením Michela Foucaulta a pokoušejí se nalézt ozvuky Pasoliniho angažovanosti v italských filmech z nedávné doby, oceněných v Cannes: Il divo o významném sociálnědemokratickém politikovi Giuliovi Andreottim a Gomora o prorůstání camorry do života kampánských obyvatel. Oba filmy kriticky zkoumají současnou Itálii v jejích nejkontroverznějších tématech: ve vztahu k Pasolinimu se jedná zejména u filmu Il divo o pronikavý pohled na mocného sociálnědemokratického politika, jednoho z těch, jež Pasolini chtěl soudit v rámci svého „Procesu“, o kterém pojednal v Luteránských listech. Pokud se týká Pasoliniho odkazu ve filmu Gomora, je třeba uvést zejména Pasoliniho vřelý vztah k Neapoli a jeho „pedagogický traktátek“ Gennariello z Luteránských listů, věnovaný vzdělávání stejnojmenného neapolského chlapce, a též například veškerou Pasoliniho kritiku konzumní homogenizace kultury mladých, která je v tomto filmu zřetelná.

Pasolini je poznamenán svými dřívějšími vztahy k „vyděděncům společnosti“, nejprve k furlánským rolníkům z rodiště své matky a posléze k římskému lumpenproletariátu z předměstí. Lidé třetího světa fungují jako určitá náhražka obou již dříve ztracených světů, nicméně i do některých míst třetího světa se pomalu vkrádá moderní civilizace. Tak například připomeňme, že Pasolini nenatočil film Evangelium sv. Matouše v Izraeli, ale na jihu Itálie, která se mu zdála méně poznamenaná soudobou civilizací.

Pátá kapitola je myšlenkovým výčtem loci paralleli mezi Pasolinim a Foucaultem. Shodná místa jsou nalézána v chápání podstaty moci, funkce člověka a jeho těla v ní, v otázkách zvěcnění, o soudech, deliktech, panoptiku vězení a odcizení, o falešné liberalizaci sexuality a mnoha dalších momentech.

Poslední kapitola jen dokládá, jak dlouhou dobu trvalo italské kinematografii, než se alespoň nějakým způsobem přiblížila Pasoliniho angažovaným politickým snahám ze 60. a 70. let. Nicméně skutečná odvaha konfrontovat se naplno s ožehavými otázkami současné Itálie s pasolinovským mistrovstvím, s jeho jasnozřivostí a silou, zatím v současném italském filmu zcela chybí.

D'Asciově knize je možné jen máloco vytknout: určitě by neměla končit po relativně skromných 165 stranách. Toto dílo nám ovšem zcela jasně ukazuje, kam se ubírá současná špička italských studií o Pasolinim. Poetika Pasoliniho díla ani dnes zdaleka není překonaná ani vyčerpaná, podobně jako se dodnes nevyčerpala též autorovi velmi příbuzná alternativní filozofie Michela Foucaulta.