Tomáš Matras

Letos 4. února jsme si připomněli 345. výročí křtu významného architekta barokní gotiky Jana Blažeje Santiniho Aichela v Chrámu svatého Víta. Přestože se narodil s postižením, vyučil se, vystudoval malířství a stal se proslulejším než jeho otec, vážený pražský kameník italského původu. Santini byl silně věřící katolík, ale měl též velkou zálibu v kabale, esoterice a v symbolice čísel. Co se skrývá v jeho stavbách, které nás nepřestávají překvapovat svým dokonalým uměním a výjimečnou harmonií?

Románová prvotina argentinského spisovatele se směle řadí k tradici latinskoamerické fantastické literatury. Juan Pablo Bertazza se v knize zpovídá ze své hořkosladké a hluboké lásky k Praze.

Průlomový knižní počin v českém prostředí na téma poetiky především filmových děl Piera Paola Pasoliniho. Osvětluje také režisérovu originální a inspirativní filmovou teorii.

V roce 1984 vydal Erazim Kohák, filozof zaměřený mimo jiné na ekologickou etiku, v americkém exilu knihu The Embers and the Stars. Nyní, po mnoha letech a zkušenostech, ji sám volně přeložil a doplnil pro českého čtenáře.

Objemná kniha je monumentálně myšlenkově vystavěna: od počátků českého myšlení o české národní identitě až po vstup ČR do EU. O tomto všem je pojednáno s přihlédnutím k historii různých církevních konfesí v naší zemi a k méně známým osobnostem české historie a filozofie. Autorským záměrem je ucelený obraz hledání smyslu národní totožnosti a filozofické definování slova „národ“.

Na knize je fascinující hloubka pohledu do prostředí, míst, sociálních a ekonomických vztahů a světa obyvatel Sibiře vůbec. Název knihy je velmi chytlavý a o sobech se v ní skutečně dozvíme téměř vše.

Umberto Eco připravil čtenářům překvapení: jeho nová kniha má výrazně menší rozsah a je přístupněji napsaná. Nejenže v ní autor promlouvá běžným jazykem, ale i osa příběhu je nekomplikovaná. Právě toto zjednodušení, zpovrchnění obsahu i formy má však hlubší smysl, protože má názorně odrážet dnešní stav médií i literatury. Nulté číslo je sice román, ale především je to dílo popisující současná média a roli, jakou v nich hrají nejrůznější konspirace.

Takzvaná migrantská literatura se v posledních dekádách stala či stává organickou součástí západoevropských literatur, což je fakt, který samozřejmě rozkolísává tradiční literárněhistorická (i národně identitární) paradigmata. Pro italskou literaturu toto téma zpracovala Chiara Mengozzi. Nečekejme však povrchní a módní spisek na dané téma, kterých v poslední době vychází mnoho, neboť autorka předkládá solidní vědecké dílo, velmi vyzrálé zejména po literárně-teoretické stránce.

Dreyfusova a Rabinowova práce je všeobecně považována za nejucelenější a pravděpodobně dosud nepřekonanou práci o díle Michela Foucaulta. Ve své analýze Foucaultova díla se autoři nevyhýbají žádnému z podstatných či problematických témat a pečlivě zkoumají hlavní rysy jeho různorodého, inspirativního, ale mnohdy obtížně pochopitelného zkoumání.

Nessi pojímá literaturu obecně jako způsob překonávání bariéry mezi vlastní zkušeností a zkušenostmi a příběhy ostatních lidí. Literatura podle něj umožňuje vžít se do kůže jiných lidí a prožívat jejich mnohdy pohnuté životy. Autorova záliba v každodenních příbězích mnohdy na okraji společnosti stojících lidí prozrazuje jeho hledačství harmonického celku jeho kraje, švýcarského Ticina.

Jediné autorské knižní dílo Andreje Tarkovského spatřilo světlo světa poprvé v německém překladu v roce 1985. V souvislosti se složitou situací ohledně autorských práv a z toho plynoucích soudních tahanic tato kniha dodnes v ruštině, jazyce originálu, nevyšla v kompletní podobě. Zapečetěný čas žije vlastním životem v mnoha jazycích, ale můžeme s jistou hrdostí říci, že ze všech dosavadních světových vydání je české vydání nejúplnější.

Studie Boccaccio 2013 si z Dekameronu a z množství literárněvědných studií o něm vybírá základní nosné prvky a její velkou předností je potřebná vyváženost mezi odborností a čtivostí. Ze sta novel Dekameronu si všímá zejména dvou, o Seru Ciappellettovi a o Griseldě, přičemž spojovací téma publikace, „jak být člověkem“, se nejvíce odkrývá v dalším komentovaném textu, Boccacciově předmluvě.

Nově publikovaná studie o estetice Piera Paola Pasoliniho zcela jasně ukazuje, kam se ubírá současná špička italských studií o Pasolinim. D'Ascia s vědomou nadsázkou zkoumá „to, co odešlo a co zůstalo“ z Pasoliniho poetiky dodnes. V šesti obsáhlých studiích D'Ascia rozvádí autorovy základní postoje v rámci jeho filmů, dramat, snových témat.

Krzysztof Kieślowski (1941–1996) je velmi nevšedním klasikem světové kinematografie. Čtenáře je schopen okamžitě nadchnout svým osobitým životním přístupem filmového tvůrce, který nadřazuje literaturu nad film.

Taková filozofická práce nemá v novodobé české historii obdoby. Výkladní skříň české filozofie i českého jazyka.

Letos si připomínáme 130. výročí narození Josefa Váchala. Autorova Dokonalá magie budoucnosti je „kniha pro všechny a pro nikoho“.

Kniha v úctyhodné šíři odhaluje to podstatné z problematiky českého orientalismu a naznačuje perspektivy vzniku „multikulturní“ společnosti v Čechách.

I v románu Třetí říše se setkáváme s typickým Bolañem: boření hranic mezi vyprávěcími styly, nulová tolerance vůči literatuře v tradičním smyslu, zvláštní směsice triviálních motivů s dokonalým vyprávěním, kvazidetektivní zápletka díla s tajemstvím, zarytá hra se čtenářem, který není s to dobře odhadnout autorský záměr.

Vznešeně znějící slovo „poetika“ je již od antiky definováno různými způsoby. Valná většina dnes dostupných slovníkových příruček se omezuje na obecně přijatelné definice, které sice nikoho neurazí, ale málokomu něco hmatatelného sdělí. Po přečtení Poetického Cikháje se spíš zdá, že se jedná o tolik potřebnou hůl, o kterou se potřebují někteří učenci opřít.

Oblíbenou frázi středoproudé kultury „tvůrce není třeba českému divákovi představovat“ nelze v tomto případě vůbec použít, protože italského režiséra Ermanna Olmiho (*1931) zná jen velmi málo diváků i čtenářů. Vždyť jeho filmy byly uváděny v kinech zejména v 60. letech a v televizi byly dodnes ke zhlédnutí pouze třikrát. Přes podstatný význam své tvorby žije Olmi poněkud ve stínu svých viditelnějšich souputníků italské kinematografie.

Když se začal masově prosazovat film, mnoho lidí mělo za to, že divadlo jednoho dne zmizí z povrchu zemského, podobně jako fotografie. Divadlo i fotografie žijí dál svým životem a lze obsáhle pojednávat o tom, co způsobilo životnost těchto uměleckých forem. Přestože je divadlo s námi už několik tisíc let, systematické zkoumání tohoto žánru je otázkou posledních několika staletí.

Kam až sahá lidská schopnost smysluplně pojednat o utváření našeho vlastního světa? Komu všemu jsme ochotni v této oblasti naslouchat? A neskončí naše hledání vytvořením dokonalého jazyka, který sice zprostředkuje hlubinu vědění, ale kterému lidé nebudou rozumět? Babylonem postmodernity se nemůžeme vydat cestou osvícenství, encyklopedie již byly napsány a na většinu z nich padá v knihovnách prach.

V předkládané studii o téměř 600 stranách, která se na pultech italských knihkupectví objevila koncem ledna tohoto roku, autor zcela přepracoval a tematicky rozšířil svou první studii o Pasoliniho tvorbě z roku 1980. Santato v předkládané studii využil různých kritických přístupů k látce, obecně reflektujících vývoj literární kritiky za poslední desetiletí.

Pokud jsme se již s nějakým filmovým dílem Andreje Tarkovského seznámili dříve, asi nás zarazila neobvyklost a jedinečnost takového setkání. Tarkovského filmy nejsou „hotovkou“, která by se na první pokus snadno „konzumovala“. Již na první pohled je třeba uznat, že tento autor není klasickým a učebnicovým filmovým režisérem. K filmu se Tarkovskij v knize vyjadřuje nejvíce, jak skrze eseje či přednášky, tak ukázky scénářů a filmových záměrů.

Roberto Saviano žije od roku 2006 pod stálým dohledem policie, poté co na něj byla camorrou uvalena klatba. Savianův angažovaný publicistický portrét je dostatečně dobře znám. V knize Pojď se mnou pryč se můžeme seznámit s jeho poslední novinářskou a televizní tvorbou.

Kniha Myšlení o fotografii I má jako podtitul průvodce modernitou v antologii textů. Nejen podtitul dává tušit ambiciózní cíle antologie. Rozsah práce je skutečně impozantní. V tomto prvním díle se pohybujeme od prehistorie fotografie až do druhé světové války.

Alessandro Marini si vytyčil velmi nesnadný úkol: pojednat o uměleckých zdrojích Pirandellova díla v komparativním pohledu. Vychází z porovnání s filmem bratří Tavianiů nazvaným Kaos.

Pokud se odvážíme vůbec říct, že běžný český divák zná většinu Pasoliniho filmů, nemůžeme nic podobného tvrdit o ostatních oblastech autorovy tvorby.

Bolañův antiliterární přístup a rozsah díla umožňuje beze spěchu a pečlivě zobrazit téměř dokonale soudržný a nezávislý svět, ve kterém má své přesné místo i nejmenší a nejvzdálenější prvek románu. O to větší je autorovo mistrovství, protože se zdá, že čím více Bolaño píše, tím je jeho román lepší.

Překladatel a pedagog na FF UP v Olomouci Alessandro Marini si svůj překladatelský debut vybral velmi dobře. Texty Václava Hraběte jsou do velké míry přeložitelné do cizího jazyka a přes jistou zdánlivou formální jednoduchost jsou i dostatečně poetické a vyklenuté na to, aby zaujaly cizího čtenáře.