Pokud se rozhodnete navštívit Řím a máte více času, stojí za to se podívat také do nedaleké Ostie. Klasický průvodce by jistě vaše kroky vedl ke komplexu vykopávek v Ostia Antica, případně by vám doporučil i jiná místa a možnosti vyžití, které přímořské letovisko nabízí. V Ostii, přesněji řečeno v Idroscalo di Ostia, je jedno místo smutně známé a zároveň zapomenuté, kam nevede žádné značení a na které se musíte ptát místních lidí.

V této části Ostie, v jedné prohlubni mezi hromadami odpadků, bylo 2. listopadu 1975 nalezeno zohavené tělo Piera Paola Pasoliniho. K vraždě autora se přiznal tehdy sedmnáctiletý Giuseppe (Pino) Pelosi, mladík z římské periferie, čímž případ dostal společensky těžko stravitelné vysvětlení – Pasolini se měl stát tragickou obětí žárlivé scény mezi homosexuálními partnery. Nikdy však nebyla vyloučena mnohými předpokládaná spoluúčast jiných osob a případ nebyl dosud uspokojivě objasněn. Itálie se s touto smrtí částečně vyrovnala způsobem, který je pro ní typický: režisér Marco Tullio Giordana natočil o autorově smrti film. Místo autorova úmrtí, které se od jeho dob příliš nezměnilo, je dnes obehnáno chatrným plotem a v jeho středu je umístěna železobetonová plastika beze jména.

Se smíšenými pocity se musíme ptát, co vše po Pasolinim zůstalo po třiceti letech od jeho násilné smrti, zejména v Itálii. Málokdo pochybuje o jeho významu pro současnou italskou kulturu, zejména v oblasti literatury a filmu. Hodnocení autorova odkazu je ovšem velmi rozporuplné, pokud se týká jeho společenského působení - článků a esejů uveřejňovaných v novinách a časopisech, ve kterých reagoval na aktuální problémy doby z pozice nezávislého levicového intelektuála. Do hodnocení jeho idejí bohužel často vstupují osobní averze, společensky mnohdy nepřijatelné prvky autorova osobního života, soudní procesy, provokace a hlavně neskrývaná homosexualita. Pravdou zůstává, že Pasolini byl nesmlouvavým a zaníceným kritikem, který se nezastavil před ničím a před nikým. Velká odvaha, spolu s jeho originálními myšlenkami, způsobila, že byl všeobecně přijímán jako nepřátelský živel. Vizionářsky úpěnlivý a někdy až šarlatánský charakter jeho článků čtenářům často znemožňoval jednoduše přijmout a pochopit nové a složité myšlenky. Odmítavý postoj okolí se v tomto směru jen prohluboval.

Ten, kdo Pasolinimu nemůže přijít na jméno, většinou mlčí nebo zpochybňuje význam jeho myšlenek. Bohužel došlo i na cenzuru jeho díla, jak se ukázalo u jedné italské veřejnoprávní televizní stanice, která na jaře 2002 odvysílala v časných ranních hodinách snímek Dekameron zkrácený přibližně o 20 minut. Někteří lidé v Itálii pevně věří, že to jediné, co po tomto autorovi zbylo, jsou jen facky a kopance, které mu neofašisté pravidelně uštědřovali na ulicích, provokativní články v novinách nebo třiatřicet skandálních soudních procesů, kterými prošel. Dlužno připomenout, že byl vždy nakonec uznán nevinným.

Jiní považují Pasoliniho za vynikajícího všestranného umělce, velkého humanistu, experimentátora a neomarxistu schopného předvídat velké společenské změny. Též za autora, který mimo jiné do svého díla zahrnul furlánskou kulturu, kulturu římské a neapolské periferie a rovněž kritické myšlenky vůči moderní společnosti mající podle jeho slov charakter neofašistické totalitní moci. Kromě známé filmové tvorby najdeme v jeho díle malby, divadelní hry, scénáře, eseje, poezii, prózu a též například překlady z latiny a řečtiny do furlánštiny. Pasolini je hojně citovaný autor v italských médiích, mnohdy se z něj ovšem v moderním pojetí stává zjednodušená ikona odporu proti postmoderní konzumní společnosti. Názory na autora se různí - jednou byl v „Corriere della Sera“ pro svůj humanismus dokonce přirovnán ke svatořečenému padre Piovi. Pasolini je často vzývaný těmi, kterým chybí v současné Itálii odvážný kritik podobných kvalit.

Teprve v roce 1999 vyšlo v renomované ediční řadě Meridiani v milánském nakladatelství Mondadori souborné kritické vydání autorova díla připravené Walterem Sitim a Silvií De Laude, doplněné mnoha cennými poznámkami. Zdá se však, že přes význam, který je Pasolinimu v poslední době všeobecně přisuzován, zůstávají jeho nejdůležitější a nejodvážnější myšlenky na okraji zájmu.

Mimo Itálii je považován za víceméně neznámého autora, což často zjednodušuje přijímání jeho děl. Například v České republice je až na výjimky znám pouze jako režisér významných světoznámých filmů, zejména však skandálního snímku Salò aneb 120 dní Sodomy, který je bez předchozího studia autorovy poetiky těžko srozumitelný a jeho interpretace mohou být zavádějící. Na překlad do češtiny čeká naprostá většina autorova mnohostranného literárního díla. V této souvislosti stojí za zmínku například dosud nepřeložené proslulé sbírky esejů Empirismo eretico, Scritti corsari a Lettere luterane, napsané v závěrečném tvůrčím období. U všestranně tvořivého autora, který během svého života napsal kolem dvaceti tisíc stran textu, lze počet děl, se kterými se může dnes seznámit český čtenář, považovat bohužel za velmi omezený.

České překlady:
Gramsciho popel (Le Ceneri di Gramsci), přel. Vladimír Mikeš, SNKLU, Praha 1963.
Zběsilý život (Una vita violenta), přel. Radovan Krátký, SNKLU, Praha 1965.
Darmošlapové (Ragazzi di vita), přel. Zdeněk Frýbort, Svoboda, Praha 1975. Calderón, přel. Josef Hajný, Dilia, Praha 1977.
Nečisté skutky. Amado mio (Atti impuri. Amado mio), přel. Irena Kurzová, Volvox Globator, Praha 1999.